31.07.2022
Nyní dvaasedmdesátiletý Václav Svatoš se stal průkopníkem mezi jihočeskými brankáři, kteří použili ochrannou laminátovou masku. Speciální pomůckou chránil své zdraví od čtrnácti let, kdy hájil barvy mateřského klubu Tatranu Lišov. Nekoupil ji v Tuzexu (síť obchodů s exkluzivním západním zbožím založená roku 1957) ani nerozbalil necenzurovaný balíček od příbuzných z Ameriky. Žádné neměl. Role výrobce se obětavě ujal tatínek Jaroslav.
LIŠOV / TÁBOR – Po vzoru svého otce našel Václav Svatoš zálibu v ochraně hokejového brankoviště a pracoval na sobě, aby nezůstal trvalým nájemníkem na místním polévaném kluzišti. Pravdou je, že v barvách Tatranu vyrůstali šikovní hráči a zejména v mládežnických kategoriích dokázali porážet vrstevníky ze zvučnějších klubů. V květnu 1964 oslavil nadějný lišovský gólman čtrnácté narozeniny. „Přišlo léto. Díky naléhání maminky sehnal tatínek někde šermířskou kuklu, abych mohl trénovat i v nehokejových měsících. Jenomže přes ten košík jsem neviděl prakticky nic a šíleně jsem se potil. Kukla se rychle vrátila původnímu majiteli,“ vzpomíná na první obličejový kryt.
Nepolevila však maminčina starost o synův zdravý chrup ani její obavy z nežádoucích plastických úprav Václavova obličeje. Aktivity se chopil Svatoš starší, jenž důvěrně z vlastní praxe poznal účinky letícího kotouče. V televizi i na novinových snímcích viděl tehdy ještě vzácnou masku kanadské reprezentační jedničky Setha Martina. Na českém ledě ho napodobili brněnský Vladimír Nadrchal, českobudějovický Jan Vodička a po nich další kolegové z elitní společnosti. Pan Jaroslav vyhledal kamarády, kteří v jihočeské metropoli vyráběli laminátové lodě. Poodkryli svoje know-how. Stačilo jen zakoupit dvousložkové lepidlo se sklolaminátem a pustit se do díla.
U vzniku jedné z prvních masek v regionu asistoval expert od laminátových lodí. Otec oholil synovi obočí. U brady letmo zkontroloval, že je dosud hladká. Namazal obličej vazelínou či indulonou, rozmíchal zubařskou sádru, která rychle tvrdne. Nanesl patřičnou vrstvu, poté citlivě sňal odlitek, očistil a znovu potřel vazelínou. Do odlitku pořízeného z obličeje nalil znovu zubařskou sádru a vznikla „posmrtná“ maska sportujícího teenagera. Vlastně takové kopyto. Obrousil ho, očistil a podle rad kamarádů od lodí opatrně nanášel a tvaroval jednotlivé pláty sklolaminátu. Zopakoval broušení, následovalo vyvrtávání a vyřezávání otvorů pro oči, ústa a větrání.
Zručný lišovský zámečník nachystal drátěný košík, speciálně vytvarovaný na ústa, který se zapustil do vyráběné masky. Když bylo všechno pohromadě, čekalo masku ještě finální zabroušení a také lakování vnitřku, aby neškrábala na kůži. Výrobní proces trval bezmála měsíc. V září 1964 nastupoval Václav Svatoš do nové sezony za Tatran Lišov s laminátovým zázrakem na obličeji. „Byla perfektní,“ uznale pokyvuje nad novinkou ve výstroji po desítkách let. „Několikrát mě zachránila, dobře jsem v ní viděl. V mojí první sezoně s maskou jsme vyhráli krajský přebor a postoupili do kvalifikace o ligu. Dodnes uchovávám přebornický diplom z pětašedesátého roku,“ chlubí se.
Dorostenci Tatranu Lišov usilovali, bohužel marně, o povýšení klubu v zápasech s Teslou Pardubice (nynější Dynamo). Za soupeře chytal Jiří Crha, v obraně hrál jeho bratr Rudolf. V útocích řádili budoucí mistři světa Vladimír Martinec, Jiří Novák, Josef Paleček. „Úvodní duel na budějovickém ledě jsme prohráli 3:8, v Pardubicích jsme dostali rychtu 0:17. Na půlku hřiště jsme zavítali jen při buly po gólu. Crha seděl v bráně, nešla na něho ani jedna střela,“ usmívá se Jihočech při vzpomínce na odstrašující seznámení s reprezentanty veleúspěšné hokejové generace.
Bez ohledu na kvalifikační propadák si lišovského odchovance s laminátovou ochranou obličeje vyhlédl budějovický Motor přetransformovaný roku 1965 ze Slavoje. Za gólmana obdržel Tatran sto hokejek. V osmašedesátém otec Svatoš vyrobil masku s pořadovým číslem dvě. Její nositel se měnil v muže a původní otisk z doby, kdy mu bylo čtrnáct, už nevyhovoval rozměrově. Václav chytal u břehu Vltavy do roku 1969, potom se stěhoval k Otavě, aby si odkroutil povinnou dvouletou vojnu v Dukle Písek. Před odevzdáním zeleného stejnokroje řešil nabídku z pražské Slavie, ale na otcovo přání zamířil do VS Tábor. Za přestup dostal poukázku na nákup zboží v hodnotě tři sta korun.
Roman Růžička
Ladislav Lhota
