10.01.2019
Pětadevadesát let. Pokud se považuje za počátek první dochovaný výsledek, slaví je v těchto dnech potichu písecký hokej. Kdysi býval tím, čím se krásné město na Otavě mohlo chlubit i v celonárodním měřítku. Byl pojmem. Pojďme si zavzpomínat na začátky a starosvětskou pohodu. Kouzelné prvorepublikové časy, kdy se čekalo, až zamrzne. Lidé neváhali vypravit se na dlouhou procházku do Píseckých lesů, kde je přivítal skvěle vybavený stadion s přírodním ledem.
PÍSEK – Stačily dobře rostlé větve, zahnuté, aby s nimi šlo po ledě odrážet malý míč. V průběhu poslední zimy velké světové války začaly nápadně mizet z píseckých stromů. I ony stály u zrodu zdejší bohaté hokejové tradice. Karel Proche, muž, který sem přinesl ze Zbraslavi povědomí o hře vzniklé kdesi v zámoří a provozované už v Praze, vlastnil dvě originální hole. Proto bylo čistě přírodních pomůcek zapotřebí. Bez nich by nebylo jak hrát. Kolemjdoucí u rybníka Hánovce se v prosinci 1917 mohli podivovat, cože tam ti mládenci na zamrzlé hladině provozují za novoty.
Když přestaly větve stačit nárokům na relevantní zápolení, zakoupilo se potřebné vybavení, a jakmile to síla ledu dovolila, čile se trénovalo na řece i četných okolních rybnících. Zápasová historie začala výhrou, dokonce na tehdejší poměry obdivuhodnou. První tým píseckých hokejistů se vydal do blízkých Strakonic na led stávajících mistrů Čech. Tady si 20. ledna 1924 Písečáci dali vůbec poprvé řádně vysvětlit pravidla, aby v té době suverénní celek porazili 4:3. Hrálo se ještě s míčkem. Bandy verze hokeje ale v Písku nevydržela dlouho.
Na schůzi ve vyhlášeném hotelu Dvořáček (později Otava) vznikl 15. listopadu 1924 sloučením bruslařského a lawn-tenisového klubu SK Písek. Hokej získal organizovanou strukturu a funkcionáři požádali československý hokejový svaz o oficiální pravidla bandy. V odpověď jim dorazilo sdělení, že svaz hodlá podporovat rozvoj „kanady“, tedy hokeje s gumovým pukem a rovnými holemi, jaký je k vidění při mezinárodních soutěžích. Pravda, tato varianta byla po všech stránkách nákladnější. Vyžadovala specializovanou výstroj a výzbroj, pevnější mantinely.
Jelikož svaz soupeřil s konkurenční asociací o každého nového člena, využili Písečtí situace a vyžádali si šest speciálních hokejek pro hru s pukem. Na oplátku rozšířili počet členů republikového svazu a SK Písek se stal jedním z propagátorů modernější a divácky atraktivnější verze hry na českém venkově. První utkání s pukem sice písecký tým 26. prosince 1924 se Strakonicemi prohrál, brzy už ale nenacházel na jihu Čech odpovídající konkurenci, protože měl před soupeři, dosud vyznávajícími variantu s míčkem, značný náskok v získávání návyků. Třeba i co se týká rozestavení, v němž oproti bandy chyběla pozice halva a hrálo se jen se dvěma zadáky a třemi útočníky.
První „kanadskou“ sestavu SK Písek tvořili K. Proche – O. Špirhanzl, E. Švihovec – J. Kovář, J. Jiran, T. Švihovec a náhradníci J. Remar a O. Michálek.Pohledem výsledků vypadaly následující roky lepšícího se píseckého hokeje tak, že místní tým v konkurenci Českých Budějovic, Tábora, Jindřichova Hradce, Pelhřimova či Třeboně třikrát získal titul mistra jižních Čech, považovaných za hokejově nejsilnější oblast mimo Prahu. V lednu 1929 se stal i mistrem českého venkova, tedy nejlepším z mužstev mimo hlavní město.
V neustále se měnících strukturách soutěží se dařilo držet nejvyšší pozice i po odchodu klíčové postavy klubu, útočníka Tomáše Švihovce do pražského LTC v březnu 1929. Napřesrok zůstal SK Písek jen o krok za Stadionem České Budějovice, který se utkal s LTC o titul mistra Čech. Seznam úspěchů rozšířilo druhé místo v Jihočeské župě za Táborem v roce 1932 a prvenství bez jediné porážky ve stejné soutěži o dva roky později, vyšperkované triumfem na následném mistrovství českého venkova.
Tehdy při premiéře SK Písek na umělém ledě jediného tuzemského stadionu na Štvanici schytal LTC Pardubice debakl 0:7. Písečáci se představili také v souboji o titul mistrů Čech, v němž však nestačili na Slavii. Pro pořádek, nebylo to poprvé, co vyslanci od Otavy nastoupili na Štvanici. Celek píseckého gymnázia zde ovládl středoškolské mistrovství republiky 1932 a stejný výsledek zopakoval v roce 1935. Mladíci jen podtrhli, jak byl hokej v Písku populárním sportem. Věnovaly se mu další kluby Slavoj či Union. Svaz dokonce toho roku oficiálním dopisem poděkoval SK Písek za péči o výchovu mládeže.
V sezoně 1935 – 36, kdy se v Československu poprvé zápolilo systémem divizí, jejichž vítězové měli od příštího ročníku vytvořit celostátní ligu, skončil SK Písek druhý. Ve žlutomodrém dresu znovu nastupoval světovými a evropskými šampionáty zocelený Tomáš Švihovec, vůbec první Jihočech v historii národního týmu. Místní noviny o kapitánovi a hrajícím trenérovi psaly jako o starém nezmarovi. Na sklonku kariéry se občas přesunul i do obrany, kde se doplňoval s dalším internacionálem Bohumilem „Medákem“ Steigenhöferem, legendou Slavie a někdejším parťákem z LTC. Do Písku ho zlákal ze Zbraslavi.
Zkušený dirigent Steigenhöfer, kterého Písecký obzor tituloval po vzoru kanadského šéfa LTC jako píseckého Bucknu, pomohl vytvořit obdivuhodně našlapané mužstvo. Jakmile se uskutečnil Švihovcův návrat, přehodnotila také dvojčata Rudolf a Jiří Slabové, dobová písecká verze švédských bratrů Sedinových, svůj původní záměr přesunout se do Sparty. Ze Slavie se do centra jejich útočné řady, označované za nejlepší v jižních Čechách, vrátil veterán Jaroslav Remar, hokejový průkopník a syn píseckého průmyslníka. Válel na hřišti a zároveň vedl mezinárodně významný podnik vyrábějící na okraji města zemědělské stroje, ale i benzinové motory.
Mnoho podstatného se událo na podzim 1936 v restauraci Na Zvíkově nedaleko bydliště nového předsedy klubu, majitele cementárny Vojtěcha Prella. Tady se k jednáním scházelo vedení, které podle dobového tisku „jest postaveno na solidní pevnou basi jak po stránce finanční, tak po stránce sportovní.“ Bylo zřejmé, že tým, který si užíval luxusu, kdy se mu hlásili hokejisté jako posily a mohl si je testovat a vybírat z nich, měl neobvyklou sílu. K předvádění svého umění dostal od šéfů i nevídané podmínky.
V Písku vznikl stadion, jaký neměl jinde v zemi obdoby. Podle četných svědectví nejlepší přírodní aréna v republice. Vedle jediného umělého hřiště na pražské Štvanici to byl výjimečný projekt na rybníku Beran v kopcích a lesích nad městem v lokalitě U Vodáka. Představoval unikát těžko srovnatelný s jinými přírodními areály pro hokej. Hokej se tam vrátil v prosinci 1936 po létech zápolení na řece u ostrova či rybnících Hánovec a Šarlák. Jednou z výhod stadionu, kde se díky výhodné poloze držel led i když ve městě už tál, byla možnost častého tréninku a diváckého komfortu.
Vypuštěný rybník dostal oplocení, na straně u lesa ze svažitého břehu vzniklo stupňovité hlediště. Po zamrznutí se rozestavěly vysoké mantinely. V areálu stála rozhlasová bouda, budova šaten o rozměrech 10x5 metrů s podezdívkou a čtyřmi místnostmi včetně klubovny, bufet a ohřívárna pro diváky. Nad celým dílem smíchaným z vody, dřeva a betonu se tyčilo elektrické osvětlení. Spolu s příznivými teplotami následujících zim nabízel stadion ideální led zhruba od listopadu do poloviny března. Pro trénink i zápasy báječné podmínky.
Nebylo to zadarmo. Původní odhady, že realizace vyjde na 10 000 korun, se nakonec ukázaly jako zhruba čtvrtinové k reálným nákladům. Konečná částka 40 000 korun pokrytá ze dvou třetin půjčkami členů klubu, se postupně splácela z vydělaných peněz. Ty se dařilo generovat ze vstupného, protože zejména v prvním roce se Písečtí, jimž klub zajišťoval i dopravu na zápasy speciálními autobusy, nemohli nového stánku nabažit. A ještě když místní borci hráli tak výtečný hokej.
Slavnostní otevření stadionu obstaral na Boží hod roku 1936 po neúspěšných jednáních s LTC Praha dvojzápas SK Písek se Slavií a krasobruslařské exhibice. Ve městě vždy běžel předprodej vstupenek, jejichž ceny z první sezony se dochovaly v přesném znění – děti 1,10 Kč, dospělí 4 Kč, vojáci, členové klubu a studenti 3 Kč. Nezaměstnaným byl určitý počet lístků vždy rezervovaný zdarma. Na duel s LTC se necelý měsíc po otevření do ochozů naštosovaly dvě tisícovky diváků. V první sezoně vybral klub na vstupném přes třicet devět tisíc korun, z čehož čistý zisk činil téměř deset tisíc.
Po sportovní stránce zakončil SK Písek tento ročník v divizi se ztrátou jediného bodu, v součtu všech duelů dané sezony nastřílel za 29 zápasů 205 gólů, inkasoval jich 55, prohrál pouze čtyřikrát a získal spoustu nových příznivců. Chodilo jich pravidelně kolem osmi stovek a vžil se pokřik „Písek, tempo“. Mužstvo si vobojovalo právo startovat ve druhé sezoně celostátní ligy. Že má zdejší sestava skutečně sílu, potvrdila i „jihočeská sensace“, přátelské utkání s pražským LTC, neotřesitelným šampionem a jádrem národního týmu.
Čtyřiadvacátého ledna 1937 se tým s Božou Modrým v brance a Bucknou, Malečkem či Tožičkou v poli předvedl dvěma tisícovkám diváků. Do poslední třetiny se šlo za stavu 1:0 pro domácí po brance Antonína Prella. Reportáže uvádějí, že největší hvězdy Buckna s Malečkem vůbec nestřídaly, aby pražský celek bojovné Písečáky přece jen zlomil. Zvrat nastal až po zranění matadora Steigenhöfera. Výsledek zápasu 1:3 se nicméně právem hodnotil jako úspěch a klubová kasa vydělala po odečtení režie závratných 2 960 Kč. V novinách se i díky tomuto zážitku psalo o nové éře píseckého hokeje a čekala se zářivá budoucnost.
Po odmlce z padesátých let minulého století se písecký hokej dlouho držel ve druhé nejvyšší české soutěži. Vychoval špičkové reprezentanty, hráče NHL a KHL, vítěze Stanley Cupu i extraligové šampiony, ale nedosáhl věhlasu, jakého si právem užíval v tuzemském hokejovém prostředí koncem třicátých let. Postup do druhého ročníku nejvyšší domácí soutěže byl událostí, která vše jen podtrhla. Ligovou premiéru si SK Písek odbyl před osmi stovkami diváků proti I. ČLTK Praha. Porážku 2:5 mu svými góly obstarali špičkoví borci, především Jaroslav Drobný, Jiří Tožička a Karel Robětín.
Písecký tým přes úvodní porážku a následnou remízu 0:0 s vysokoškoláky z HOVS Praha vstoupil do ligy bez přehnaného respektu k soupeřům vedeným často osobnostmi evropského formátu. Jednu takovou ostatně sám měl v Tomáši Švihovcovi, který nastupoval nejčastěji ve druhém útoku s Remarem a Němcem. Obávanou – bez nadsázky – první útočnou formaci tvořili bratři Slabové, nebezpeční a identičtí jeden jako druhý, s centrem Stockým sehraní z dob své dominance středoškolským turnajům. Spolehlivý obránce Jelen se dostal do hledáčku LTC, jeho kolega Jiran vedle hokeje ovládal na vrcholné úrovni také fotbalový míč.
Zajímavou postavou byla last minute posila na brankářském postu, Erich Tylínek ze Slavie, který za Písek chytal před svým přestupem do Sparty, v níž se následně proslavil. Pozdější známý fotograf a syn německé matky a českého otce, který za války využil svého původu mimo jiné k získání majetku a za kolaboraci byl po roce 1945 odsouzený na půl roku do vězení, bavil diváky svým impulzivním projevem a skoky, jimiž se vrhal pod nohy útočníků. Je také uváděný jako první hokejový gólman v historii, který použil ochranu obličeje. V píseckém dresu se ukazoval jako opora, schopná nechat zapomenout na odchod spolehlivého Zunta do Českých Budějovic.
Uznání si spolu s celým týmem vysloužil při lednovém zájezdu do Opavy a Vítkovic. Opavský Troppauer EV, spoléhající na umění někdejšího reprezentačního zadáka Wolfganga Dorasila, schytal od Píseckých se spolehlivým Tylínkem v zádech nakládačku 4:0. Šlo o značně neočekávaný výsledek. „Hosté předčili svého soupeře lepší technikou hole a byli nepoměrně rychlejší. Jejich vítězství je zcela zasloužené,“ psaly noviny, které varovaly dalšího soupeře ČSK Vítkovice větou, že „hosté jsou sice pro Ostravu neznámou veličinou, ale jsou z města, kde se nehraje špatný hockey.“
Jenže sobotní duel stál jihočeskou partu příliš mnoho sil a den nato podlehla Vítkovickým 0:1. Obranná dvojice Jiran – Jelen sice odolávala zdatně, a to tak, že jeden z diváků měl prohlásit: „To není Písek, to je beton,“ Tylínek však ve třetí třetině dostal gól poté, co sice zkrotil, ale nakonec propustil prudkou ránu Slováka. „Mám vztek, že pustil takový blbý goal,“ prohlásil podle tisku veterán Remar, kdežto domácí útočník Duda nazval píseckého brankáře za jeho výkon hradbou. Tomáš Švihovec vylíčil, kterak dlouhá cesta a náročný duel den předtím sebraly jeho týmu síly a kál se za vyloženou šanci, kterou neproměnil.
Druhý ročník Státní ligy končil rozčarováním kvůli nesehraným zápasům, neboť týmy pro nevyhovující přírodní podmínky, ale i finanční náročnost rušily vzájemná utkání. Písečtí však považovali za povinnost dokončit stanovený program. Vyrazili do Prahy na Štvanici, kde měl mladoboleslavský BK domluvený přátelský duel s I. ČLTK, a vyžádali si odehrání vzájemné partie se Středočechy. „Večer prostě přijelo mužstvo SK Písek a byla mu dána přednost,“ zmiňoval tisk.
Čisté konto pohotového Tylínka v utkání „nevalné úrovně“ pomohlo k výhře 2:0. Nebýt střelecké smůly, mohli se k Remarovi a Jiřímu Slabovi přidat další střelci. Horší bylo, že se „opakovala historie nevyplacených náhrad, neboť Písek neobdržel za start v Praze zatím ani haléře.“ Platba domácích celků za start soupeře byla v té době součástí fungování klubů, vzájemné vztahy však měly daleko k ideálu. „Hrací ligová komise jen nařizuje, nestará se však o základní hospodářské povinnosti. Jihočeským klubům se pohostinnost při startech na cizích hřištích ukazuje v podivném světle,“ poznali Písečtí.
Hokejisté SK Písek však hodlali dostát závazkům. Poslední duel přišel na řadu na Štvanici dva dny před finále vítězů skupin, LTC Praha se Spartou. Neotřesitelní vítězové soutěže LTC rozcupovali Jihočechy 8:0, což pro Písek znamenalo třetí a nejvyšší porážku krátké ligové historie. Pět gólů nasázel Mike Buckna, tři Josef Maleček. Pokořený tým dokázal jen houževnatě bránit. Přesto ve městě nad Otavou zavládla spokojenost s ligovým působením. Spolu s ČLTK odehrál SK Písek všechna předepsaná utkání, ziskem pěti bodů byl nejlepším českým mimopražským účastníkem a čtvrtým místem ve skupině A se vyhnul hrozbě sestupu – pokud by liga pokračovala dál, což se nestalo.
Klub toužil zvýraznit úspěšné působení v lize a chlubil se nádherným domácím zázemím. Přátelské duely U Vodáka většinou končil vítězně, třeba proti rivalům z Českých Budějovic – 3:0 a 5:0. Na konci ledna 1938 tady dvakrát hrál pražský LTC, přičemž na první duel (1:5) si našlo cestu 1 453 platících diváků. Národní politika přinesla fotografii zaplněného hlediště s popiskem „Písek zahanbil Prahu!“ pod kterým stálo vysvětlení: „Vzpomeňte, jak to vypadá při ligových a divisních hockeyových zápasech v Praze. Připomenete-li si ještě počet obyvatelstva v Praze a v Písku, nebudete ani na chvíli na pochybnostech, že sportovní Písek zahanbil sportovní Prahu.“
Když se však 20. února 1938 při cestě z pražského mistrovství světa zastavila v Písku reprezentace Rumunska, na turnaji poslední, a podlehla domácímu celku 3:5 (skórovali Švihovec, bratři Slabové, Němec a Prell, Tylínek v brance byl prý nepozorný), stálo v ochozech jen 700 diváků. „Vedení klubu ve snaze pořádati podniky co možno nejlepší nenachází v obecenstvu plné pochopení,“ stálo v novinách. Pořadatelská režie při nízké návštěvnosti vrtala prodělky do účetnictví klubu, který splácel nákladnou stavbu arény.
Novinový papír uchoval kritiku: „Hockeyový odbor S. K. Písek propaguje město ze všech sportovních odvětví dosud nejlépe a jistě nám každý Písečák dá za pravdu, že takováto nezištná práce zaslouží podpory v každém směru. Mezinárodní zápas, prvý tohoto druhu vůbec v Písku, zasloužil jistě větší zájem písecké veřejnosti.“ Vzhledem k událostem dalších let by duel s Rumuny určitě stál za návštěvu. Ač se to vzhledem k výsledkům první a nakonec jediné ligové sezony zdálo nepravděpodobné, hokej takové špičkové úrovně se nevrátí do Písku na předlouhý čas.
František Suchan
Autor je písecký rodák a spoluzakladatel portálu Bez frází
