31.05.2019
Českobudějovický rodák Jaroslav Čejka stál v brance druholigového A-týmu, když mateřský klub přecházel z éry Slavoje do Motoru. Měl v kapse dorostenecký titul mistra republiky ze čtyřiašedesátého roku a zařadil se k průkopníkům užívání obličejové masky (svoji jedinou celolaminátovou ochotně zapůjčil do nedávné výstavy v Jihočeském muzeu). Po vojně v Dukle Písek absolvoval přípravu s Motorem, ale zbytek kariéry prožil v barvách píseckého Jitexu.
PÍSEK / Č. BUDĚJOVICE – Pokusy hokejových brankářů chránit si obličej drátěnými nebo koženými kryty zaznamenává historie od dvacátých let minulého století. Slavná éra používání laminátových (možná přesněji sklolaminátových) masek připlácnutých na obličej však odstartovala v listopadu 1959, kdy do té doby nevídanou součást výstroje poprvé použil Jacques Plante z Montrealu Canadiens v NHL. Jeho krajan Seth Martin přivezl masku do Evropy v roce 1961 a odchytal s ní šampionát ve Švýcarsku. Na českém ledě se nejdřív osmělil brněnský Vladimír Nadrchal. Následoval českobudějovický Jan Vodička a další gólmani.
Zlaté časy této „módy“ se uzavřely zhruba v polovině sedmdesátých let. Mezi průkopníky s poněkud strašidelným krytem obličeje se řadil také Jaroslav Čejka (31. 3. 1946), odchovanec budějovického Slavoje, který v mateřském dresu a ještě bez jakékoliv ochrany hlavy napomohl výrazným dílem k titulu dorosteneckých mistrů republiky v roce 1964. „Celou dorosteneckou ligu, až do svých osmnácti, jsem chytal bez masky. Při přechodu do prvního mančaftu Slavoje jsem si pořídil masku z laminátu, která ještě měla dráty před ústy, takový drátěný koš. Vystřídal jsem asi dvě. Když člověk dostal pukem do čela, maska se prohnula a drát mu rozsekl obličej,“ vypráví někdejší talent.
Sériová výroba přiléhavých masek nedávala smysl. Každý hokejista si musel nejprve pořídit sádrový odlitek svého obličeje. Mladí budějovičtí brankáři Jaroslav Čejka, Stanislav Lovčí nebo Jaroslav Dušek na konci slavojáckého období těžili z trochu zjednodušené situace. Blízkým sousedem trenéra Františka Vacovského, který vedl úspěšné dorostence, byl primář stomatologického oddělení v krajské nemocnici MUDr. Chochola, jenž souběžně zastával funkci týmového lékaře. Do jeho ordinace měli hráči otevřené dveře. „Pan doktor nás upozornil, že musíme přijít perfektně oholení. Zaplácal nám obličej hustou vrstvou gelu, do pusy strčil trubičku a sádroval,“ líčí „pacient“ Čejka.
Pro adepty brankářského řemesla nebylo snímání sádrového odlitku úplně veselým zážitkem. „Nedávno jsem vyrazil za teplem a odpočinkem do Egypta. Panovaly tam čtyřicítky, ale mnohem větší vedro jsem zažil, když mi tehdy na obličeji tuhla sádra. To byl hic jako hrom,“ usmívá se brankář subtilní postavy, jenž vynikal pohyblivostí. Od šéfa budějovické stomatologie obdržel finální výrobek z bílého materiálu a odeslal ho ke specialistovi do severních Čech. „Laminátové masky dělal nějaký kluk z Litvínova. Snad byl taky gólman. Ale těžko už ze mě dostanete jméno,“ marně provětrává paměťové šuplíky.
Obličejová maska bez drátu provázela prakticky celou Čejkovu kariéru v seniorském hokeji. „Přežil jsem s ní všechno. Teprve poslední dvě sezony jsem přešel k helmě s drátěným košíkem, jakou později nosili Jiří Holeček nebo Dominik Hašek. Neměl jsem vůbec žádné problémy z hlediska vidění, ale myslím, že ten košík zajišťoval větší bezpečnost. Nevydržel pouze jednou. S Jitexem jsme hráli proti Plzni. Nastala trma vrma, jak říkávali reportéři, ocitl jsem se úplně vespod hráčského chumlu a nemohl se ani hnout. Útočník Karel Otte asi ze šesti metrů napřáhl golfákem a trefil mě přímo do koše, který byl úplně zdemolovaný,“ popisuje.
Úplně se nevyhnul zraněním v obličeji, ale nejvíc jich utrpěl v době, kdy hájil brankoviště s obnaženou hlavou. Jeho tvář ozdobilo skoro šedesát stehů. S úlevou konstatuje, že jenom asi dvakrát nebo třikrát skončil v nemocnici. „Jako dorostence mě vytáhli na pár tréninků do áčka Slavoje. Útočník Ruda Rabetz to natáhnul a dostal jsem ránu na spodní čelist. Bylo to úplně proseklé, jazyk mi prošel skrz. Odvezli mě na šití do špitálu, jenže zpátky jsem musel pěšky. Neměli na mě čas. Byl jsem stále ve výstroji, akorát bez betonů a rukavic. Místo bruslí jsem měl klasické dřeváky, které se tehdy nosily v kabině a v těch jsem mašíroval z budějovické nemocnice na zimák,“ vypráví tragikomickou příhodu.
Po maturitě na gymnáziu a dvouleté nástavbě na stavební průmyslvce si odbyl vojnu v písecké Dukle, kde sloužili další motoráci Beran, Hovora, Vápeník, Dušek, Vl. Zeman, Žlunka a Ruprecht. Vrátil se pod Černou věž a prošel celou letní přípravu. „Trenér Slavomír Bartoň dělal většinu cvičení s námi. Měl výbornou kondici. Každé ráno jsme začínali politickou čtvrthodinkou, četlo se Rudé právo,“ připomíná angažovanost ligového kouče, který ho nakonec nevybral do týmu. Pletichy funkcionářů zastavily gólmanův vyhlédnutý odchod do Ústí nad Labem a nasměrovaly ho do Jitexu Písek. „Manželka se nejdřív zhrozila, že z balkonu vidí les a tudíž jsme na vesnici, ale potom jsme byli oba spokojení.“
S aktivní dráhou se Jaroslav Čejka rozloučil v devětadvaceti. Dva roky ještě asistoval Janu Slabému na střídačce Jitexu a sezonu přidal jako šéftrenér mládeže. Od té doby se věnoval pouze civilní profesi stavebního dozora. Trvale se usadil v Písku, část roku tráví na chalupě v Dobešicích. „Jedna dcera zůstala v Písku, druhá se vdala do Prachatic. Žena mi zemřela ve dvaapadesáti, bylo to na Štědrý den. Mám ještě sestru a bratra v Budějovicích, jezdívám tam na hokej. Ptáte se na můj největší zážitek z ledu? Řekl bych, že to byl kvalifikační zápas o ligu s Chomutovem v historicky první sezoně Motoru 1965-66. Prohráli jsme, ale do hlediště se nacpalo snad deset tisíc lidí,“ listuje hokejovou minulostí.
Ladislav Lhota
