26.06.2019
Dávno jen v zašlých vzpomínkách a kusých záznamech zůstávají legendami opředená kluziště na Palackého náměsti, Pillmannově rybníku nebo pískovnách za železniční tratí ve směru na Plzeň, kde začínali bruslit průkopníci budějovického hokeje. Dosud však stojí budova na rohu ulic Riegrova a Jírovcova, kde nejstarší hráčská generace z dvacátých a třicátých let minulého století nacházela útočiště v neméně legendární restauraci Alžír, která sloužila za klubovnu.
Č. BUDĚJOVICE – Bytový dům postavený Antonínem Pokorným bezmála před dvěma sty léty výrazně ožil počínaje rokem 1835, kdy zde Jakub Wittner otevřel pohostinství. Název Alžír vstoupil do povědomí zhruba o osm let později. Tehdejší městská periferie kolem „Palačáku“ (správně „Josefáku", za monarchie Kaiser Josef Platz) nebývala dvakrát bezpečná. Riegrova, Jírovcova, Baarova a další ulice postrádaly veřejné osvětlení. Docházelo k loupežím a násilnostem. Komusi vytanul příměr s válkou v Alžíru a útoky pirátů ve Středozemním moři (1832 – 1847) a rychle se ujalo jméno pro hospodu, v níž ostatně nebyla nouze o rvačky. Na jednom situačním plánku se objevilo místní označení Algergasse.
Přes nepochybnou lidovost se Alžír na dlouhá desetiletí stal společenským centrem okrajového budějovického obvodu. Když byl majitelem domu Martin Holanský, zřídila sokolská jednota Tyrš na zahradě divadelní dvoranu. Slavnostní otevření se konalo 29. října 1895. O dva roky později přibyla letní scéna. Herecké umění předváděli ochotníci, ale i profesionálové. Na zdejších prknech stanul Jindřich Mošna z pražského Národního divadla, údajně vystoupila i pěvkyně Ema Destinnová. Stopu v Alžíru zanechal spisovatel Jaroslav Hašek, jenž na počátku první světové války sloužil u 91. pěšího pluku v budějovických kasárnách a předstíráním revmatismu se vyhýbal povinnostem.
Autor Dobrého vojáka Švejka riskantně opouštěl kasárenské brány a v přestrojení za funebráka vymetal budějovické lokály. Alžír vylíčil Hašek jako tingltangl nacpaný k prasknutí. Každý chlap měl na klíně ženskou a speciálně se dražila dáma, jíž mohl vítěz uvolnit korzet. Divadelníci opustili Alžír v roce 1909. Průběh jednotlivých představení narušovaly ruční výměny názorů mezi diváky, musela zasahovat policie. Martin Polanský raději přestavěl prostor na stáje a sýpku. Ještě roku 1908 sem stihl zavítat jistý pan Zöllner s promítacím přístrojem a udivoval návštěvníky pohyblivými obrázky pořízenými odvážným kameramanem v rusko – japonské válce.
Nedaleké Palackého náměstí lákalo probouzející se sportovní nadšence tenisovými kurty (kostel se stal dominantou v roce 1924), které se v zimě polévaly vodou. Dobře udržovaný přírodní led byl rájem bruslařů. Členové Hockeyového kroužku, převážně sextáni gymnázia, tady 12. ledna 1913 sehráli první prokázaný hokejový duel na budějovické půdě, když I. tým deklasoval rezervu 13:1. Po vzniku republiky se nejzdatnější hráči české národnosti rekrutovali z party vyrůstající v této lokalitě (Němci bruslili na Malši a na kurtech v Krumlovských alejích) a zpočátku nacházeli zázemí v restauraci Jirsíkov, kde je často na dluh obsluhoval obětavý hostinský Hriňák.
Po založení AC Stadionu v roce 1928 se klubový život zvolna přesouval do Alžíru, kde byl nájemcem jeden ze stadioňáckých činovníků a mecenášů Václav Cisler (10. 4. 1898 – 17. 4. 1968). Pro pořádek, psal se krátkým „i“. Jeho sepjetí s hokejisty se neslo doslova v intimní rovině, neboť pojal za manželku Terezii Rynešovou, mladší sestru prvního kapitána AC Stadionu, zároveň ledaře, pokladníka, organizátora a vynálezce (zkonstruoval například hokejku s vyklápěcí čepelí) Josefa Ryneše. „Narodil jsem se v Alžíru,“ povídá s nemalou hrdostí syn hostinského Antonín Cisler (2. 9. 1933), jenž se těší obdivuhodné kondici a přebývá v jednom ze současných satelitů jihočeské metropole.
Podle někdejšího svědectví českobudějovického hokejového mušketýra Nácka Kotouse zdobily klubovnu v Alžíru cenné trofeje. Vynikala mezi nimi originální hůl od mistrů světa Američanů s vlastnoručními podpisy, kterou zámořští borci věnovali AC Stadionu po vzájemném utkání na slepém rameni Malše 27. února 1933. „Tahle hokejka později visela na zdi U Tří sedláků. Z Alžíru mi zůstaly jen mlhavé vzpomínky. Prožil jsem tam nejranější dětství, ale byly mi sotva čtyři roky, když jsme se stěhovali. Tatínek si pronajal hospodu Severní točna v Havlíčkově kolonii. Do Alžíru jsem chodíval jako větší kluk na vystoupení tamburašů. Lokál byl ve sníženém přízemí,“ popisuje Antonín Cisler.
Hospodské intermezzo v „Havlindě“ trvalo něco přes rok. Odtud se rodina přesunula ke Třem sedlákům v zadním traktu Masných krámů. Hokejisté si tady zásluhou Václava Cislera vytvořili klubovnu a převlékárnu, z níž ve výstroji kráčeli, často obklopení hroznem malých i velkých obdivovatelů, ke kluzišti za klášterem vzdálenému jen pár desítek metrů. Tam si nazouvali boty s bruslemi pod dohledem ledařů Buchty a Šunky. V šestačtyřicátém převzal Václav Cisler kantýnu na bleskově zbudovaném Zimním stadionu v Háječku a restauraci U Tří sedláků začal řídit bratr Jan – pamětníci znají jeho syna Jiřího Cislera, herce a hudebníka.
Celoročně provozovaná kantýna v Háječku spadla hokejistům do klína. Byla to původní klubovna německých tenistů, jejichž řadám vévodila rodina Hardtmuthova s hraběnkou Lamezánovou. „Tradovalo se, že kurty patřily k nejmodernějším ve střední Evropě. Přesně na tom místě vyrostl zimní stadion. Ze shromaždiště u Malého jezu pravidelně táta vodil odsunuté Němce na stavbu,“ připomíná Antonín Cisler, jenž hrával hokej na postu obránce za dorost AC Stadionu a po vojně strávené v týmu PDA Karlovy Vary nastupoval za budějovické Dynamo. Byl vrstevníkem Jiřího Koloucha, Jana Vodičky, Petra Turka, Karla Šůny. Později se věnoval lyžování a jachtingu. Stále jezdí na bicyklu.
A co Alžír? Sláva postupně uvadala. Restaurační provoz se udržel do konce šedesátých let, potom národní výbor proměnil budovu v secesním stylu na sklad podniku Zelenina. Zchátralý objekt po roce 1990 připadl restituentům, ale nový majitel na začátku 21. století ho chtěl zbourat. Dokonce už rozebral střechu. Zásahem předsedy Klubu přátel Českých Budějovic architekta Vladimíra Musila, jenž inicioval zápis do seznamu kulturních památek, se podařilo zachránit budovu, byť bez klenutých stropů, černé kuchyně nebo štukového nápisu „Hostinec“. Zdivo však uchovává významný příběh, který se týká i hokejové historie. Pod novou fasádou budou byty, možná i kavárna.
Ladislav Lhota
