02.01.2014
Domácí tým budějovického Motoru a soupeř z Mladé Boleslavi vyjedou v pondělí 6. ledna k souboji o prvoligové body. Nepůjde však o zcela běžný hokejový večer. Hráči na obou stranách se budou pohybovat v retro dresech, jimiž před kamerami České televize připomenou své předchůdce z první poloviny minulého století a speciálně jednoho z nich, Františka Mizeru, od jehož skonu uplyne letos 21. ledna rovných dvacet let.
ČESKÉ BUDĚJOVICE – Byla neděle 3. ledna 1937. Budějovický AC Stadion na slepém rameni Malše sehrál s Mladou Boleslaví historicky první utkání v premiérovém ročníku celostátní soutěže, které dnes říkáme extraliga. Jihočeši vyhráli 3:0 díky dvěma gólům Václava Špatného a jedné trefě Slávka Aibla. Ve vítězné sestavě figuroval také František Mizera, pozdější dlouholetý kapitán a také mistr světa z roku 1949, jenž se zapsal do klubových dějin nebývalou věrností – nikdy nepřestoupil do jiného mužstva a neopustil rodné město.
Před úvodním buly letošního retrozápasu bude Mizerův dres s typickým číslem jedna slavnostně zavěšený pod strop budějovické haly. Proti Boleslavi v lednu sedmatřicátého nastoupil tehdy sedmnáctiletý centr ve druhém útoku s křídly Boďou Cvachem a Poldou Vávrou, ale debut za áčko AC Stadionu si odbyl již mnohem dřív. Na táborském rybníku Jordán proti místnímu DSK vyrukoval František Mizera jako benjamínek 7. ledna 1934, kdy mu bylo teprve čtrnáct a půl.
Určitě to neplánoval, ale znovu byl leden, když v sedmapadesátém skončil jako hráč ligového Slavoje a z hodiny na hodinu převzal v týmu trenérskou taktovku po Oldřichu Hurychovi. Ještě v následující sezoně však oblékal dres slavojáckého béčka. Nejvyšší domácí soutěž hrál František Mizera sedmnáct let včetně válečné ligy, připsal si na konto 120 utkání (ročník 1936 – 37 měl na programu pouhých sedm kol, následující zima jen čtyři a teprve po válce začal počet narůstat) a 67 gólů.
Střelec začínal v brance
Nejlepší léta hokejové kariéry mohl prožít v barvách LTC Praha, kam jej lanařil Vladimír Zábrodský. Měl však srdíčko napevno spojené s Černou věží, proto se jen občas pohostinsky objevil v sestavě LTC nebo dalšího pražského klubu, I. ČLTK. V roce 1958 dostal nabídku trénovat národní mužstvo Československa, ale s podmínkou, že se přestěhuje do hlavního města. Odmítl. Později mu trenérské působení nabízel bavorský Rosenheim. Znovu odmítl.
Napořád zůstal věrný mateřskému klubu. Neopustil České Budějovice ani svoji civilní profesi, kterou byla stavařina. „Hokej se stal mojí láskou, stavařská praxe mým chlebem. Perfektní partu, která tady byla, nám záviděli snad ve všech hokejových končinách. V zaměstnání jsem byl spokojený, tudíž přidáte-li patřičný díl patriotismu, odcházet kamkoliv jinam nebylo jednoduše proč,“ svěřil se František Mizera pár dní po svých sedmdesátinách autorovi těchto řádků.
Hokejista par excellence, technik na bruslích a vyhlášený stratég, se narodil v jihočeské metropoli 23. srpna 1919. Ke sportu měl blízko odmalička, vždyť jeho tatínek byl fotbalovým a hokejovým funkcionářem. „Bruslit jsme chodili na rybníky Pillmannův nebo Nemanický, kde trénovaly naše vzory z AC Stadionu. Byli jsme šťastní jako blechy, když nám Kotous a spol. dovolili hájit branku při jejich kláních. Jinak mě to ale do branky netáhlo, raději jsem góly střílel než dostával,“ líčil své začátky.
Ve třinácti ho zařadili do rezervního týmu mužů, což by se mu těžko poštěstilo bez patřičné dávky talentu. Šikovnost projevoval i v dalších sportovních odvětvích. Nejbližší mu byl fotbal. Jako dorostenec reprezentoval jihočeskou župu v předzápase mezistátního utkání ČSR – Španělsko a v dospělosti kopal za AC Stadion v divizi českého venkova. „Soutěžil jsem i v atletice, tenisu a ping pongu. Ve čtyřicátém roce jsem vyhrál přebor Českých Budějovic III. třídy v šachu,“ pochlubil se s úsměvem.
Nejvíc se prosazoval mezi mantinely. Byl u zrodu československé ligy a během druhé světové války pomáhal budějovickému týmu udržet se v protektorátní lize, kterou ovládaly pražské celky těžící z jediného umělého ledu na Štvanici. Další venkovské kluby, Třebíč a Vítkovice, sestoupily na úkor Jihočechů. „Stále před sebou vidím třebíčské hokejisty, za něž hrál Bouzek a vedl je Maleček, jak po prohraném utkání, znamenajícím sestup, všichni do jednoho plakali,“ vybavoval si.
Po osvobození dal k dispozici profesní znalosti a coby stavbyvedoucí výrazně přispěl k vybudování zimního stadionu s umělým ledem, který zahájil provoz v budějovickém Háječku koncem roku 1946 jako druhý na českém území. Stavba vyrostla v neuvěřitelně krátké lhůtě šesti měsíců. Organizačně a také holýma rukama se vedle Františka Mizery na díle přičinili Václav Piloušek, Václav Císler, ale i mnozí bezejmenní nadšenci. „Věc by se nikdy nepodařila bez brigádníků pracujících úplně zadarmo dnem i nocí,“ připomněl stavební šéf.
Silná generace předčasně skončila
Umělá plocha znamenala pro budějovický hokej obrovský boom, který vyvrcholil v roce 1951 ziskem mistrovského titulu. A již v předchozích sezonách se několik hráčů prosadilo v reprezentačních výběrech, přičemž čtveřice František Mizera, Čeněk Pícha, Jiří Macelis, František Vacovský přivezla zlato ze světového šampionátu ve Stockholmu. Mizera s Píchou debutovali za národní tým při otevření brněnského stadionu v sedmačtyřicátém a každý jedním gólem podepřel výhru 4:1 nad USA.
Oba se pilně připravovali na olympiádu 1948 ve Svatém Mořici. Soustředění širšího kádru se dokonce uskutečnilo v Českých Budějovicích. „Bouřlivý zápas AC Stadion – LTC, při kterém došlo k mnoha střetům, rvačce mezi Stiborem a Charyparem, provokacím pražských hráčů a odvetám ze strany budějovického publika, vymazal naši nominaci. Na podzim 1948 jsme zázrakem unikli letecké katastrofě nad kanálem La Manche,“ vracel se Mizera k pohnutým okamžikům.
Půltucet reprezentantů tehdy na palubě soukromého letounu mířil z Paříže za spoluhráči do Londýna k sérii přípravných zápasů, ale navždy se ztratil v mlze mezi dvěma pevninami. „Večer před odletem přišel mně i Čeňkovi telegram, ať nejezdíme, že nejsou víza. To nás zachránilo,“ vzpomínal budějovický kapitán na událost, která všechny hokejisty hluboce zasáhla. O pár měsíců později na stockholmském ledě si tým ČSR se čtyřmi Jihočechy vychutnal obrovský triumf a stal se vládcem hokejového světa.
Éru nesmírně silné hráčské generace předčasně ukončil o rok později vykonstruovaný politický proces s jedenácti reprezentanty, jimž komunistická justice vyměřila nesmyslné tresty. Kromě dvou výjimek se žádný ze světových šampionů už nikdy neobjevil v nejcennějším dresu. Z přípravy na MS v Londýně 1950, kam mužstvo nakonec neodjelo, vypadl František Mizera kvůli zranění a to jej zřejmě uchránilo od soudních tahanic. Hůř dopadli jeho budějovičtí kolegové Macelis, Červený a Španinger, kteří se nevyhnuli vězení.
V reprezentaci, za kterou sehrál patnáct utkání a dal osm gólů, ale především v domácím klubu vytvořil Mizera nerozlučnou dvojici s křídelním útočníkem Čeňkem Píchou. „Čenda byl rychlý, technický hokejista s čichem na góly. Mezi spoluhráči se těšil značné oblibě. Uměl zařídit veselou a bojovou náladu, dokázal strhnout ostatní k maximálnímu výkonu. Patnáct let jsme nastupovali vedle sebe a přihrávali si úplně naslepo. Byl to velký kamarád. Nikdy mezi námi nepadlo křivé slovo,“ charakterizoval Píchu jeho věrný druh.
Do ligového týmu Budějovic se prosadil i Mizerův o čtyři roky mladší bratr Vladislav, hokej hráli Františkovi synové a vnuci. Hokejové dění pod Černou věží neopustil František Mizera prakticky až do svého posledního vydechnutí. V klubu byl činný jako trenér a funkcionář, prosazoval budějovické zájmy i v roli předsedy trenérsko metodické komise. Mimo střešní konstrukci, která byla dílem inženýra Zemana, vyprojektoval také druhou plochu současné Budvar arény.
Ladislav Lhota
