05.07.2017
Sudičky mu přiřkly druholigovou kariéru. Letošní sedmdesátník Stanislav Hlach (24. 3. 1947) odehrál celkem šestnáct sezon ve druhé nejvyšší soutěži – ať se nazývala 2. liga, NHL nebo I. ČNHL – v barvách Motoru Č. Budějovice (2), Dukly Hodonín (2), Baníku Karviná (6) a Šumavanu Vimperk (6). Netrápil se tím. Hokej ho vždycky moc bavil a naplňoval. Jako bonus si užil před třicítkou dvě sezony v extralize (tehdy 1. lize), když ho povolal mateřský Motor.
ČESKÉ BUDĚJOVICE – Než pronikl k organizovanému hokeji, odbyl si důkladnou průpravu na přírodním ledě, jak to bylo běžné v polovině minulého století. Jeho prvním bojištěm se stal zamrzlý rybník na návsi v Doubravicích, kam jezdil za babičkou z matčiny strany. Když se vypravil za strejdou Robem do Plava, hrával u jezu se svými bratranci Františkem a Stanislavem, zakrátko ligovými hráči, po nichž dědil boty s bruslemi. V Budějovicích válel na Malši. Teprve potom se zařadil do žákovského týmu KDPM na stadionu v Háječku.
Konečně vyzkoušel opravdovou soutěž. „První mistrák v životě jsem absolvoval na starém zimáku v Hluboké nad Vltavou. Trenér Mládek špatně zjistil odjezd zpátečního vlaku, tak jsme šli ve výzbroji pěšky do Budějc a ještě jsme nesli Vencu Ruprechtů, který si stěžoval na záduchu,“ líčí s úsměvem. „Pionýrák“ byl přestupní stanicí. Nejen pro Stanislava Hlacha. Také pro Stanislava Bauera (ten byl starší), Václavy Maříka a Ruprechta, Jaroslavy Duška a Pouzara, Jiřího Kolara (poslední dva byli mladší).
Jeden po druhém se přesunuli do Slavoje. Sukcesem Hlachovy generace se stal dorostenecký titul mistrů ČSSR v sezoně 1963 – 64, kdy družstvo dirigoval František Vacovský. Finálová skupina, v níž figuroval také Chomutov, Poprad a Jihlava, se hrála systémem každý s každým doma – venku. „Podle nařízení se veškeré boje uskutečnily formou předzápasů před ligou nebo reprezentačními akcemi. V Budějcích nebyla 1. liga a povolili nám doma jediné utkání s Chomutovem před kvalifikací A-týmu s Košicemi. Potom jsme nastupovali v Praze, Kladně a Mladé Boleslavi,“ vysvětluje útočník přeškolený na obránce a dorostenecký reprezentant.
Hráči ročníku 1947 se v pětašedesátém stěhovali do kabiny áčka, čerstvě akceptovaného Tělovýchovnou jednotou Motor. „Za rok jsem měl jít na vojnu, ale funkcionáři zařídili odklad. Mně a Vencovi Maříků. Oficiálně jsem studoval střední školu. Nešel jsem se tam ani podívat,“ pobaveně přiznává vyučený zámečník. O dvanáct měsíců později už mířil do kasáren. Zelené sukno oblékl zároveň s dresem Dukly Hodonín. První sezonu se lopotil s týmem při záchranářských pracích v moravské skupině 2. ligy, druhá se povedla lépe díky posilám.
V Hodoníně se oženil a při návratu do civilu kývl na zajímavou nabídku od Baníku Karviná, kde bojoval pod renomovanými trenéry Gustavem Bubníkem či Horymírem Sekerou. Zahrál si po boku dřívějších reprezentantů Františka Ševčíka, Miroslava Lackého a budoucího internacionála Vítězslava Ďuriše. „Když jsem končil vojnu, byl v Motoru dostatek beků. Karviná mi dala slušnou smlouvu. Pohybovali jsme se v popředí tabulky a opakovaně vyzkoušeli kvalifikaci o postup do ligy,“ rekapituluje.
Na konci sezony 1969 – 70 se postavil Stanislav Hlach v kvalifikační skupině také proti budějovickému týmu a přispěl gólem k úvodní remíze 4:4. Během šestiletého účinkování v Karviné ho lákali bafuňáři z Plzně, brněnské Komety i sousedního Ingstavu. V severomoravském klubu ale nechtěli slyšet o jeho uvolnění. „Nemohl jsem si stěžovat na podmínky. Ani mimo hokej. Dostali jsme byt, manželka dělala účetní na zimáku. Jenže mě to táhlo pořád domů. Teprve když jsme se s Frantou Ševčíků hlasitě postavili za mančaft, přesně si nepamatuju, co se řešilo, snad nějaké peníze, tak řekli, že nás pustí,“ vykládá.
Býval často hostem u manželčiných rodičů v Prušánkách u Hodonína. Přičichl k vinařství, mohl se tím i živit, ale budějovická Černá věž na něho působila jako magnet. „Do Motoru se vracel v trenérské roli Sláva Bartoň, který předtím vedl Ingstav Brno. Dal jsem jeho svěřencům hattrick, tak si na mě vzpomněl a vzal mě do mančaftu,“ líčí okolnosti svého comebacku do mateřského klubu. Dvě sezony před třicítkou si užil extraligový hokej, byť občas náhradničil. Zaznamenal jediný střelecký zápis, jímž pomohl k remíze 2:2 s Košicemi.
Následovala šestiletá štace ve Vimperku. Tehdejší Šumavan se opíral o řadu ligových hráčů odložených z Českých Budějovic, s nimiž nejen postoupil do národní ligy, ale v nejúspěšnějším období klubové historie se dlouho pohyboval v popředí tabulky a zahrál si kvalifikaci o postup do nejvyšší soutěže. „Mohl jsem ještě pokračovat, ale v sestavě museli být povinně tři hráči do dvaceti let a vždycky to odnesl někdo ze starších. Přilákal mě Tábor, kde jsme dvakrát vyhráli krajský přebor a na druhý pokus postoupili. Tím jsem skončil. Nechtěl jsem už žádné dojíždění,“ říká.
Poctivý hokejový bek se v závěru kariéry uchytil jako správce sportovního areálu Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích (dnes součást Jihočeské univerzity). Hlídal si civilní zaměstnání, aby ho neztratil kvůli hokeji. Vydržel na stejném místě až do důchodu, ale současně nevynechal žádnou příležitost, kdy mohl zašněrovat bruslařské boty a navléct výzbroj. Spolu s Michalem Vondrkou, Jiřím Irrou či Františkem Eliášem nastupoval v krajském přeboru za Slávii PF a vyzkoušel kvalifikaci o 2. ligu. Poté se zařadil mezi Old Boys Motoru.
Iniciativou někdejšího Hlachova ligového souputníka a dvojnásobného mistra světa Miroslava Dvořáka, několika dalších bývalých hráčů a také rozhodčího Jana Budinského se od poloviny devadesátých let rozvinula činnost budějovických veteránů. „Byla to krásná doba. Když to začalo, hrály se pravidelně turnaje v Plzni, Karlových Varech, Jihlavě a u nás. Herní úroveň drželi borci s extraligovou minulostí. Nechyběli sponzoři, díky nimž se pořádaly po zápasech všelijaké oslavičky. Prodloužilo nám to mládí,“ vzpomíná vděčně.
Bruslil do šedesátky a stihl si osahat zámořský led. Zúčastnil se historického zájezdu motoráckých dříve narozených hokejistů do Los Angeles, San Diega a Las Vegas. V roce 1997 tam získali Lady Luck Cup. „Považuji to za vrchol sportovní kariéry. Nadřeli jsme se. Hráli jsme i dva zápasy denně, zároveň jsme chtěli co nejvíc vidět z Ameriky. Letos kluci slavili dvacáté výročí. Nešel jsem na sraz. V poslední době se bráním účasti na podobných akcích,“ naznačuje, že mu neslouží zdraví, jak by si přál.
Stanislav Hlach (stejné křestní jméno nosil jeho tatínek, pyšní se jím syn i mladší ze dvou vnuků, kterým oběma učaroval americký fotbal; starší je Tomáš) se cítí nejlíp na zahrádce svého domu nedaleko od centra rodných Českých Budějovic. Trochu ho mrzí, že už nemůže podnikat dlouhé vycházky nebo projíždět cyklistické okruhy, jak byl zvyklý. Ale když začne hokejová sezona, vždycky své kroky nasměruje do hlediště Budvar arény.
Ladislav Lhota
