20.04.2020
Útočník Jiří Šimánek pomohl Motoru s návratem mezi českou elitu a pověsil brusle na hřebík. Naplánoval si konec kariéry na letošní jaro a nezměnil názor ani poté, co sezonu předčasně ukončila pandemie covid–19. Jednačtyřicetiletý rekordman v počtu absolvovaných mistrovských utkání za České Budějovice (817) nedohrál základní část Chance 1. ligy 2019–20 pro zranění. Dal se do kupy, ale na play off se těšil marně.
Č. BUDĚJOVICE – Rodák z jihočeské metropole působil dvaadvacet sezon ve vrcholovém hokeji. Nastřádal 940 startů mezi mantinely české extraligy (227 gólů, 199 asistencí), ve druhé nejvyšší soutěži přidal 135 utkání (42 + 37) a 18 barážových duelů (2 + 0). Uplynulý ročník si vychutnával na vítězné vlně mateřského Motoru v Chance lize, jenom závěr zvláště z jeho pohledu vyšuměl do ztracena. O play off nebo jeho větší část přišli všichni hokejisté v souvislosti s karanténou na obranu proti šíření koronaviru. Jiří Šimánek však nedobruslil ani do konce dlouhodobé základní části. Naposledy se představil na ledě Přerova ve 23. kole skupiny o pořadí v play off.
Ze sestavy jej vyřadil soupeřův zákrok. „Dostal jsem hrazdu ze strany a byla z toho naražená žebra. Nemělo cenu chodit přes bolest do jednoho nebo dvou zápasů v úplném závěru, když jsem se mohl ještě v klidu doléčit a v následné desetidenní pauze se připravit na vrchol sezony,“ vysvětlil svoji absenci v posledních pěti kolech. Jihočeši čekali na čtvrtfinálového soupeře z předkola play off. K vyladění formy zvolili soustředění ve Frymburku, odkud dojížděli za ledem do Českého Krumlova. „Úterní trénink doplnilo speciální bruslení. Ve středu jsme škrtli bruslařský přídavek a ve čtvrtek jsme si šli akorát zastřílet a zahrát na dvě. Oznámili nám, že s hokejem je definitivně konec,“ popisoval.
Ročníkem 2019–20 se uzavřelo sedmileté putování budějovického týmu druhou nejvyšší soutěží. Postup mezi elitu si Motor vysloužil za předváděnou hru a výsledky plným právem. Hokejisté však zůstali ošizení o boj ve vyřazovacích sériích a možnost slavit úspěch společně s fanoušky, u nichž nacházeli nebývalou podporu. „Kdybychom otevírali dveře do extraligy přímo na ledě, byla by to pro mě fantastická tečka za kariérou. Takhle nějak jsem si to představoval. Bohužel, nevyšlo to, ale nemělo to vliv na moje rozhodnutí, které uzrálo hodně dopředu. Myslím, že i tak jsem si užil poslední sezonu docela dobře. Bavil jsem se hrou, bylo to super,“ pokyvoval hlavou.
Nedá se vyloučit, že Jiří Šimánek zakrouží ještě po hladkém zrcadle Budvar arény, aby mohl naposledy zamávat divákům v plné polní. „Bylo by hezké rozloučit se na bruslích. Uvidíme, jestli se podaří něco vymyslet v úvodu příští sezony. Nechávám tomu volný průběh,“ uvedl veterán, jenž rozdělil svoji profesionální dráhu v podstatě mezi dva kluby. Největší porci zápasů ukrojil doma v Českých Budějovicích, tedy pod Černou věží. Pětiletku přidal pod Bílou věží v Hradci Králové. „Černá věž je vyšší o pár desítek centimetrů,“ neodpustil si připomínku. Jedno utkání za Vsetín (2004–05) a šestadvacet duelů v Liberci (2008–09) byly jen epizodou v jeho sportovní biografii.
Do Hradce se stěhoval v létě 2013, kdy stoprocentní majitelé Mountfieldu odvezli licenci, klubové vybavení a všechny hráče s platnou smlouvou z jihu Čech na východ. „Nevěřil jsem, že se to stane, do posledního dne. Pořád jsem si opakoval, že to nebude takové, jak se psalo v novinách. Na druhou stranu, za pět let pod tou nižší věží jsem snad zanechal nějakou stopu. V první sezoně jsem udělal svůj bodový rekord a vrátil se do nároďáku (Trenér Alois Hadamczik neváhal s jeho nominací, i když mu bylo pětatřicet – pozn.). Měl jsem štěstí na spoluhráče. S Tomášem Mertlem a Jardou Kudrnou v útoku to byla paráda,“ rekapituloval.
Celé období ve vrcholovém sportu si vystačil s tuzemským prostředím. Zahraničí ho nezlákalo, přestože se objevily nabídky. „Nebyl jsem nějaký top hráč, abych vystřelil někam za extra lukrativní štací. A hlavně, vždycky jsem byl rád doma. Netáhlo mě to ven,“ přiznal borec, který si odnesl fůru nádherných vzpomínek z českého ledu. „Pravidelně jsem začal nastupovat v jednadvaceti. Tehdy odcházeli ze scény třicetiletí hráči. Vůbec mě nenapadlo, že to protáhnu přes čtyřicítku. Pořád před sebou vidím debut v extralize doma proti Spartě, kdy jsem byl v útoku s Pavlem Pýchou starším, nebo sestup a postup v létech 2004 až 2005,“ vybavil si nejsilnější zážitky.
Kariéru Jiřího Šimánka ozdobilo šestnáct vystoupení v dresu reprezentačního A-týmu. Připsal si dva góly a dvě nahrávky. Nedostal se na šampionát nebo olympiádu, ale objel pár turnajů Euro Hockey Tour. Excelentně zvládl premiéru na mateřském kluzišti v Českých Budějovicích proti Finsku. K přátelskému utkání nastoupil na levém křídle čtvrté řady po boku Viktora Hübla a Jaroslava Kally a již v 6. minutě otevřel skóre (konečný výsledek 4:1), když poslal kotouč odražený od tyčky za záda Niklase Oskara Backströma. „Někdo se zranil nebo onemocněl a trenéři narychlo sáhli po mně. Pokračoval jsem s týmem i na Rosno Cupu v Moskvě,“ komentoval vstup do národního mužstva.
Měl štěstí, že se mu vyhýbala vážná nebo vleklá zranění. „Zdravotních trablů byla spousta. Něco mě potkalo skoro každý rok, ale léčení trvalo měsíc, maximálně dva. Třeba loni na konci sezony mi zadrátovali palec, ale stihl jsem naskočit do baráže,“ nahlédl do úrazové karty. Čerstvý hokejový rentiér už nezahrnul do svých plánů působení v nižší soutěži. „To nepřipadá v úvahu,“ potvrdil rezolutně otec dvou dcer, kterým učaroval volejbal a plavání. Bude se věnovat rodině, zároveň však zůstane spojený s důvěrně známým prostředím. „Blížím se k dohodě v Motoru. Řeším s vedením klubu, v jaké pozici bych mohl být prospěšný,“ prozradil.
Ladislav Lhota
