28.10.2016
Metropole českého jihu se v souvislosti s ledním hokejem může pochlubit velkou raritou. U břehu Vltavy v Háječku stojí nejstarší zimní stadion v republice. Zahájil provoz 27. října 1946 jako třetí v pořadí, jenže pražská Štvanice byla roku 2011 srovnaná se zemí a bratislavský stánek na Tehelném poli se od roku 1993 nachází na území jiného státu. Sedmdesát let starou historii je potřeba připomenout, arci v současné Budvar aréně mnoho nezbylo z původní stavby.
ČESKÉ BUDĚJOVICE – Myšlenka pořídit si stadion s umělým ledem začala proudit v hlavách hokejových nadšenců v těžkém čase druhé světové války. Pár měsíců po skončení nacistické okupace, přesně 16. prosince 1945, se konala ustavující valná hromada Družstva pro vybudování zimního stadionu. Do čela představenstva se postavil funkcionář AC Stadionu Václav Piloušek společně s inženýrem Železným, dozorčí radu vedl inženýr Rambousek.
Rolnická komise přidělila Družstvu parcelu z někdejšího majetku německého sportovního klubu, který zde provozoval tenisové kurty a na jejich ploše také v zimních měsících upravoval přírodní kluziště. Získané místo posloužilo budějovickým ligovým hokejistům v první poválečné sezoně jako provizorní stadion. Brigádníci vykopali půl metru hlubokou jámu obdélníkového tvaru o rozměrech třicet krát šedesát metrů a hrály se tady všechny důležité zápasy, pokud dovolilo počasí.
Mezitím členové Družstva podnikali další potřebné kroky. Příslušnému ministerstvu podali žádost o kontingent nezbytného materiálu a brzy měli v rukách potvrzenou objednávku technologie od První brněnské strojírny. Stavební práce na budoucím zimním stadionu odstartovaly zjara 1946. Jako podklad pro hrací plochu posloužilo 900 kubíků sutin ze židovské synagogy, kterou Němci za války vyhodili do povětří. Zvlášť důkladně se zpevnila dvě místa, kam při náletech spojenců dopadly bomby.
Jedinou mechanizaci sloužící stavebníkům představoval starý traktor Bulldock se dvěma vleky a míchačka, nepočítáme-li krumpáče, lopaty nebo dvoukoláky. Do díla se bez nároku na odměnu pustili hokejisté a jejich fanoušci. Centr první lajny AC Stadionu František Mizera si přibral funkci stavbyvedoucího. Na pomoc přišli zaměstnanci tabákové továrny, úředníci nemocenské pojišťovny, Junáci, zedničtí učni, studenti obchodní akademie, vojáci, „zajištěnci“ z internačního tábora, trestanci z blízké věznice.
Cenným dokumentem pro pozdější badatele se staly ZÁZNAMY O POSTUPU PRACÍ NA ZIMNÍM STADIONU. Úvodní zápis do tohoto stavebního deníku provedl autor projektu architekt Šesták, s tužkou v ruce jej záhy vystřídal restauratér Václav Císler. První míchačka betonu byla dle pečlivě vedených poznámek spuštěná 19. června 1946 v 07. 37 hodin. Od 27. 6. se intenzivně pracovalo na podkladové vrstvě pro ledovou plochu, 2. 7. začaly práce na výkopech pro strojovnu, 5. 7. byl na vrstvu písku položen dehtový papír.
Tři dny trvající déšť zcela zaplavil část staveniště, výkopy pro základy strojovny se zbortily a 9. července po celý den probíhalo odčerpávání vody. Ale jelo se dál, 12. 7. dorazila druhá míchačka, o den později tu byl první vagón trubek z Vítkovic. Deník vyzdvihuje „stachanovské“ výkony brigádníků, ronících pot každý den včetně sobot a nedělí, od rána do večera, nejednou také od večera do rána. Tempem místních nadšenců se nechali strhnout i montéři z Brna. Některé zápisky vyznívají komicky, ale výstižně zachycují atmosféru. „16. června. Brigáda od 5. hod. ranní pracuje na dovozu materiálu. Brigáda přijela úplně vyčerpána stachanovským výkonem: 32 m písku, 4 lahve kontušovky a 2 litry vína, ovar báječný.
17. srpen. Odpoledne jelo se do Vidova pro kámen. Přivezeno 6 kubíků, což je skutečně stachanovský výkon, protože to sami pp. Krchov a Holý v dole naložili za 1 a půl hodiny. 24. srpna. Stachanovský výkon Fr. Kroupy, který od 15. 30 hod. do 18 hodin ohnul tisíc kusů distančních plechů. 14. září. Večerní směna od 10 do 6 hod. do rána, účastnilo se 46 brigádníků a 4 ženy. Brigáda jedna z nejveselejších, obveseloval ji p. Jaroš až do rána bílého, škoda, že nebylo dost materiálu a koně. Pracovalo se dost a posilňovalo taky.“
Nouze nebyla o nesnáze a úrazy. Dva příklady za všechny: „14. září. Docházel cement. Buď míchači přemastili nebo jsme to špatně spočítali. Ještě v noci jel Piloušek na kole ke svému švagru Kunešovi k Plzeňské zastávce žádat o zapůjčení cementu. Celá rodina Kunešů byla mimo Budějovice. Nezbylo nic jiného než vrátit se znovu ke Kunešovi s pilkou na železo a od skladu odříznout zámek. Mezitím už starý Čeněk Pícha zapřáhl kobyly, přijel, naložili jsme 100 pytlů cementu a situace byla zachráněna. Dříve než však mohl Piloušek na druhý den vše svému švagru vysvětlit, policie již hledala zloděje.
7. října. Odpařovač byl vytažen na lešení, když tu se najednou lešení zvrátilo a vše se zřítilo dolů, kde opodál stál mistr Homolka od První brněnské, na kterého se všechno valilo. Dík však jeho robustní povaze dopadlo vše nakonec dobře. Jen koza z lešení jej srazila k zemi a žebříkem byl udeřen do hlavy. Další pracovníci jak spatřili katastrofu, se rozprchli. Piloušek pod míchačkou, Albrecht pod autem, Popílek přeskočil plot, Císler ve strojovně, Krchov v míchačce, Duda úplně šedivý, Petrlík pod kolejnicemi.“
V neděli 13. října, dva týdny před plánovaným zahájením provozu, stál před strojovnou čtyři metry vysoký kondenzátor. Deník oznamuje: „V předvečer uzavřena sázka mezi V. Císlerem a pány montéry Vašíčkem a Chromečkem, že bude usazen kondensátor do strojovny do 21 hodin. Je 20 hodin a kondensátor ještě straší venku. Po úmorné práci konečně usazen ve 21. 54.“ Poslední zápis nese datum 18. října. Stavba finišovala tak usilovně, že nezbyl čas na poznámky. Těsně před otevřením stadionu se odehrál malý horor. V sobotu 26. října ohlásil inženýr Kolda z První brněnské zadření jednoho kompresoru, což znamenalo škrt přes nedělní premiérové bruslení a veškerou slávu.
Ve strojovně plné čpavku brněnští montéři za asistence kolegů z Hardtmutky s veškerou energií makali na opravě. Zakrátko ale vysadil motor druhého kompresoru a katastrofa se zdála být neodvratná. Naštěstí přispěchali zaměstnanci elektrárny a díky nim se kompresory rozběhly. Doba na výrobu chladu, potřebného k zahájení postřiku plochy a vytvoření ledové vrstvy, se počítala na hodiny, snad i minuty, ale jako zázrakem pomohl noční mráz.
V souvislosti se strojovnou je třeba zmínit člověka, představujícího duši i srdce veškerého dění v českobudějovickém hokejovém království, symbol obětavosti a kamarádství. Václav Kabourek původně náležel k partě montérů, povolaných na stavbu stadionu. S prostředím pod Černou věží natolik srostl, že sem z Brna přestěhoval svoji rodinu a v roli šéfa strojovny prožíval po léta s hokejisty všechno dobré i zlé.
Šestadvacátého října probíhal v budějovické Lucerně společenský večer, oslavující dokončení stavby. Hlavní organizátoři se vedle péče o pozvané hosty co chvíli nenápadně vzdalovali ke kontrole výroby ledu. Nervové vypětí postupně opadávalo a v neděli 27. října 1946 mohl vypuknout plánovaný program. Od půl desáté ráno koncertovala na stadionu vojenská hudba, pak přišly na řadu slavnostní projevy.
Mezi řečníky nechyběl klubový předseda Václav Piloušek, místopředseda hokejového svazu Oldřich Zábrodský starší či předseda budějovického MNV a současně poslanec Prozatímního Národního shromáždění, národní socialista Alois Neuman. Po přestřižení pásky předvedla exhibici pražská krasobruslařka Menšíková, přestávky odpoledního hokeje vyplnila piruetami také mistryně republiky Průchová a mistrovský pár manželů Zachových.
První zápas absolvoval domácí ligový tým AC Stadion proti reprezentačnímu týmu Československa. Podívaná to byla skvělá, výsledek 2:8 tak trochu očekávaný. Začala se psát dodneška již velmi bohatě zaplněná historie objektu s několika výraznými milníky – devastujícím požárem v roce 1957, zastřešením 1966, výstavbou druhé plochy 1975 až 1979, generální opravou mrazícího systému na hlavní ploše roku 1978 a konečně generální rekonstrukcí celého areálu, jehož zprovoznění řádně zkomplikovala povodeň v srpnu 2002.
Ladislav Lhota
