12.01.2018
Někdejší gólman Ivo Doležel se narodil v Kroměříži, vyrůstal a začínal s hokejem v Praze, vojančil v Hodoníně, působil také v Olomouci, usadil se v Karlových Varech. Svůj krátký extraligový příběh v období 1976 až 1979 však spojil s Českými Budějovicemi. Nejvyšší domácí soutěž ještě nebyla „extra“. Nazývala se 1. liga, a odchovanec I. ČLTK v ní odchytal dvacet utkání za Motor. Do jihočeské metropole stále zajíždí coby vedoucí A-týmu karlovarské Energie.
Č. BUDĚJOVICE – Putování po vlastech českých dostal Ivo Doležel do vínku. Tatínek byl letec a rodina se stěhovala podle vojenských rozkazů. Po několika štacích na Moravě a Slovensku přišlo převelení na Ministerstvo národní obrany v Praze. „Bydleli jsme u Parkhotelu a já měl na vybranou. Když zatočím doleva, možná budu hrát za Spartu. Ale vzal jsem to doprava přes Hlávkův most na Štvanici. Nejdřív na veřejné bruslení. Odtud mě vytáhli pánové z ČLTK na trénink přípravky,“ popisuje hráč, který začínal na pověstné štvanické „nudli.“
Při letním soustředění v Sedlčanech se nikomu nechtělo do fotbalové branky. Stoupl si tam Ivo. Třikrát mu vyrazili dech, čtyřikrát zasáhli hlavu. Zvládl to statečně a post brankáře mu zůstal i na ledě. Od mladších žáků dokráčel postupně do áčka hrajícího druhou nejvyšší soutěž. K jeho vrstevníkům patřili budoucí reprezentanti Pavel Richter (dnes televizní spolukomentátor) a Karel Holý, v pražském dresu nastupoval rovněž s Vladimírem Kostkou, Františkem Výborným či bratry Hlinkovými.
Z pozice dvojky v I. ČLTK narukoval do vojenské Dukly Hodonín. Nebylo mu ještě devatenáct. Město na řece Moravě prožívalo hokejový boom, domácí zápasy sledovaly běžně tři tisíce diváků. Na druholigové derby s místním Slovanem chodily čtyři tisíce. Dukla s brankářem Doleželem skončila dvakrát v řadě druhá. „Dostal jsem několik ligových nabídek. Nejvážnější byly z Budějovic a také ze Zlína, odkud za mnou jezdil Horst Valášek s připravenou smlouvou. Jenže já se bál, že se vrátí Jirka Králík z Jihlavy a nedostanu se do brány. Vybral jsem si Motor i proto, že na vojně se mnou byli Jarda Kočer a Polda Vávra,“ vysvětluje.
Pod Černou věží se Ivo Doležel hlásil v šestasedmdesátém. Motor hrál důstojnou roli v lize, která měla skvělou úroveň. Všichni reprezentanti působili v domácích klubech. Národní tým vystoupil na světový trůn a potrápil javorové listy ve finále Kanadského poháru. Za rok obhájil zlato na MS, další rok byl druhý. „První sezonu jsem dělal trojku za Vláďou Pláničkou a Pavlem Bakusem. Po Pavlově odchodu jsem v ročníku 1977 – 78 dostal příležitost. Premiéra mě čekala v Košicích, vyhráli jsme 5:2. Za týden jsem chytal na Spartě. Remízu 2:2 sledovalo patnáct tisíc diváků,“ líčí nejsvětlejší okamžiky v kariéře. Do ligy za Motor naskočil celkem dvacetkrát.
V sedmdesátém osmém se vrátil Jaroslav Jágr z Jihlavy a odsunul Ivo Doležela znovu na třetí pozici. „Na všechny zápasy cestovali tři gólmani. Musel jsem tahat výzbroj, i když jsem nechytal. Všude se jezdilo o den dřív, po utkání jsme leckde zůstávali ještě přes noc. Hrací dny byly úterý a pátek, vybraný televizní duel připadal na sobotu. Když jsme hráli v pátek doma, odvezl nás trenér Bartoň ve čtvrtek do Českého Krumlova, kde jsme večeřeli a přespali. Spočítejte si, kolik času jsme strávili s rodinou,“ usmívá se štvanický odchovanec, jenž se roku 1977 v Budějovicích oženil. Syn Ivo, narozený o rok později, dnes žije v Trhových Svinech.
Do ligy v Motoru už mladý brankář nenaskočil. Zbyly mu přípravné mače, které trenéři porcovali ve volných termínech a při srpnových nebo vánočních zájezdech. „Tři Silvestry jsem neviděl své blízké. Obvykle jsme vyráželi 25. prosince a vraceli se kolem 5. ledna. Přesto rád vzpomínám – hlavně na turnaj v Grenoblu 1978 k desátému výročí olympiády. Taky jsme se podívali do Švédska na známý Expolaris Cup,“ vyzdvihuje cesty na „západ“, tehdy velmi vzácné. Hokejisté je však museli kompenzovat výlety do SSSR, případně NDR nebo jiných socialistických států.
Na českobudějovickém ledě Ivo Doležel poznal práci trenérů Slavomíra Bartoně, Ladislava Pejchy a krátce před svým odchodem Karla Pražáka s Josefem Horešovským. V devětasedmdesátém měl doprovodit Petra Míška a Michala Vondrku do Vimperka. „To jsem trošičku odmítl,“ přiznává opatrně. „Ponechali by mi sice pěkný byt na sídlišti Máj, ale říkal jsem si, přece nebudu jezdit do pralesa. Využil jsem tedy nabídku Olomouce, kde měli silný tým. Cítil jsem, že odtud se mohu dostat do ligy. Po roce za mnou přišli z Motoru, zda bych se vrátil, protože skončil Jarda Jágr. Souhlasil jsem, ale záleželo na dohodě mezi kluby. Nakonec Budějovičtí sehnali Láďu Gulu,“ rekapituluje.
Prodloužil si angažmá v Olomouci, kde jej zastihlo rozvodové řízení. Na sezonu 1982 – 83 zamířil do mateřského ČLTK a potom jej oslovili z Karlových Varů. V lázeňském městě zažil pád z 2. ligy. Návrat z krajského přeboru se podařil až v sezoně 1989 – 90, která byla jeho poslední. V pětatřiceti odevzdal betony a rok trénoval dorost, načež si našel obživu v Německu. Po návratu domů dělal manažera v tabákové firmě a obchodního ředitele v podniku zaměřeném na prodej gruzínských vín.
Neodolal však hokejové nabídce generálního manažera Miroslava Vaňka a od února 2010 je vedoucím karlovarského áčka. Po osmiletém působení se letos v dubnu chystá do důchodu. „Z dávných budějovických kamarádů stále udržuji kontakt s Michalem Vondrkou. Voláme si, víme o sobě. Občas se i potkáme. Na další spoluhráče nemám spojení,“ uzavírá bývalý gólman, jenž patřil do motorácké party s Norbertem Králem, Josefem Vondráčkem, Jaroslavem Korbelou či Radimem Pařízkem.
Ladislav Lhota
