23.09.2016
V pátek 23. září 2016 v pět hodin ráno dotlouklo srdce Františka „Orsiho“ Vacovského, někdejšího obránce, který jako jeden z prvních v Československu úspěšně praktikoval bodyčekování kyčlí. Rodák z Písku (13. května 1926) patřil k posledním pamětníkům světového šampionátu ve Stockholmu 1949, kde pomohl vybojovat zlato, a posledním svědkům ligového titulu ze sezony 1950 – 51, který vybojoval v barvách SKP České Budějovice.
ČESKÉ BUDĚJOVICE – František Vacovský začínal s lehkou atletikou a fotbalem, jako dorostenec se výrazně prosazoval mezi hokejisty ČASK Písek. Po dvou sezonách v AC Stadionu si zahrál pohostinsky za LTC Praha a debutoval v národním mužstvu. Z MS ve Švédsku 1949 přivezl zlatou medaili, stejný kov získal v lize s Českými Budějovicemi o dva roky později. V celostátní lize vydržel třináct sezon, odehrál 132 utkání a dal v nich 32 gólů. V reprezentaci přidal devět oficiálních duelů a vstřelil jeden gól. Právem mu náleželo členství v Síni slávy českého hokeje.
Na sezonu 1964 – 65 ještě jako hráč ve dvojici s Antonínem Španingerem posílil nováčka krajského přeboru Spartak Písek a teprve v následujícím ročníku se rozloučil s hráčskou činností. Jako trenér v budějovickém Slavoji poprvé zavedl letní přípravu dorostenců, s nimiž vyhrál mistrovství republiky 1963 – 64. Stál rovněž na střídačce juniorského týmu ČSSR, dva roky trénoval WEV Vídeň. Trenérsky vedl dorostence Pozemních staveb České Budějovice a druholigovou Kopřivnici (1975 – 76), pro kterou objevil útočníka Aloise Hadamczika, pozdějšího kouče české reprezentace.
Od dětství provázela Františka Vacovského přezdívka „Orsi“ podle známého italského fotbalisty argentinského původu. Před uvodním prvoligovým zápasem Motoru v letošní sezoně na domácím ledě proti HC Most měl někdejší všestranný sportovec a hlavně hokejista od vedení budějovického klubu převzít památeční dres k devadesátinám. Necítil se však dobře a nepřišel. Malá slavnost se musela odložit. Bohužel, navždy.
V sezoně 1988 – 89 otiskoval časopis Hokejklub pod titulkem Život plný sportu na pokračování vzpomínky Františka Vacovského, které zaznamenal redaktor Ladislav Lhota. Přinášíme ukázku:
Koncem války jsem už jak ve fotbale, tak v hokeji, nastupoval v družstvu dospělých. V říjnu 1945 jsem narukoval k dvouleté vojenské službě do Českých Budějovic a k zápasům jsem musel do Písku dojíždět. V této sezoně jsme vybojovali postup do divize. Rozhodující duel se hrál na rybníku U Vodáka, zvaném tehdy honosně Zimní stadion, poněvadž byl vybavený vysokými mantinely, tribunou pro diváky a umělým osvětlením.
Zdolali jsme LTC Uhříněves 3:2 a já byl autorem jednoho z gólů. Za připomenutí jistě stojí, že v útoku hostí hrál Karel Gut. Náš tým měl v brance Svobodu, v obraně se se mnou střídali Vydrář a pozdější profesor a přední veřejný činitel Tomáš Trávníček. Útoky tvořili Vlkové s Markem a Prell, Pěč, Lenner.
Moje výkony neušly pozornosti funkcionářů z jiných klubů. Po zástupcích fotbalové Slavie přišli za mnou i z hokejového LTC Praha. Opustit jižní Čechy se mi však nechtělo. Viděl jsem velikou šanci ve stavbě umělé ledové plochy v Českých Budějovicích. Nakonec došlo k přestupu, který upekli dr. Kalina a Václav Piloušek, předsedové oddílů ČASK Písek a AC Stadion. Vstoupil do jihočeských dějin tím, že byl prvním hokejovým přestupem za peníze. Výši finanční částky neznám, sám jsem dostal pouze jeden pár bruslí, ale Písečtí si prý mnuli ruce ještě dva roky potom.
Stal jsem se tedy hráčem AC Stadionu. Bylo mi dvacet a trávil jsem druhý rok na vojně. Premiérové vystoupení v novém působišti zasáhlo svojí důležitostí nejen mou osobu. Mělo význam pro celý jihočeský, ba československý hokej. Můj první zápas za AC Stadion totiž shodou okolností zahajoval provoz českobudějovického zimního stadionu s umělým ledem, druhého v Čechách a třetího v republice. Bylo to v neděli 27. října 1946.
Pamatuji si, jak den předtím ještě zlobilo porouchané chladící zařízení. Vše se ale stihlo dát do pořádku a plánovaná sláva se nemusela odkládat. Po úvodních projevech, přestřižení pásky a krasobruslařské vložce přišel na řadu hlavní bod programu – měření sil mezi AC Stadionem a československým národním mužstvem, očekávané v mrazivém počasí čtyřmi tisícovkami zvědavých diváků.
Brusle jsme obouvali poprvé, sezona byla na samotném prahu a hned takovýhle zápas. Jako bažant jsem neměl nejlepší pocity, zvláště když někteří starší spoluhráči na mě v šatně shlíželi poněkud spatra. Na ledě jsem však obstál, a to bylo hlavní. Snad bude namístě připomenout sestavy. Branku LTC střežil Jarkovský, pomáhala mu trojice obránců O. Zábrodský, Šťovík a Švarc, v útoku byli Roziňák, Vl. Zábrodský, Konopásek, Kobranov, dr. Sláma, O. Kučera, Kus, Prchal a Müller.
Za nás chytal Vacek, vystřídal ho Kroupa, v obraně spolu se mnou hráli Aibl, Charypar a Bonuš, útok tvořili Standa Pícha, Fr. Mizera, Čeněk Pícha, Homolka, Vávra, Macelis, Kalista a Bílek. Prvním gólem pokřtil nový stadion kapitán hostí Vladimír Zábrodský. Po dvaceti minutách jsme prohrávali 0:2, ale nevzdali jsme se.
Hlediště doslova burácelo, když Čenda Pícha snížil a v polovině zápasu Kalista vyrovnal na 2:2, Obrovskému tlaku, který pak reprezentanti vyvinuli, jsme už nedokázali odolat. Navíc druhý brankář Kroupa neměl svůj den. Ve třetí třetině skončilo v naší síti pět kotoučů a do dějin vstoupil výsledek AC Stadion – ČSR 2:8.
Otevření ledové plochy v Českých Budějovicích se slavilo také turnajem o Zlatý pohár za účasti LTC Praha, DSK Tábor, ČASK Písek a samozřejmě AC Stadionu. S chutí jsem si zahrál proti bývalým spoluhráčům z ČASK, aniž jsem tušil, že do rodného Písku se vrátím jen na skok o nějakých patnáct let později…
(redakční mezititulky)
Františka Vacovského připomínáme na portálu Jchokej.cz také ve videogalerii: 65 let od titulu (2016), Medailon Františka Vacovského (2016), Beseda v Horké vaně (2011).
