02.06.2016
Sejde z očí, sejde z mysli. To je úděl mnoha obyčejných lidiček, ale také osobností, které něco dokázaly v určitém oboru, prostředí a čase. Jenže změnily rajon a slehla se po nich zem. Takový osud potkal vráteckého rodáka Františka Fiktuse (13. 5. 1929). Byl výborným fotbalistou a možná ještě lepším hokejistou. V obou sportech hrál nejvyšší soutěž. Rodnou hroudu opustil, sotva mu bylo dvacet. Dnes žije osamněle v Mirošově u Rokycan. Na českém jihu o něm ví pár pamětníků.
MIROŠOV – Narodil se ve Vrátě, které bylo do roku 1951 samostatnou obcí a znovu se jí stalo v roce 1990. Jen původní místní část Nové Vráto patří již přes půl století do Českých Budějovic. Vzorem pro Františkovy sportovní aktivity byl o sedm let starší bratr Jan. Podporoval ho i tatínek, vrátecký starosta v době před komunistickým pučem. „Boty s nožema jsem dostával po bráchovi. Měl jsem jednu hokejku. Táta mě doma oblékl a nosil mě na zádech k rybníku,“ vybavuje si hokejové začátky.
Plocha s přírodním ledem svojí rozlohou vůbec nekonkurovala Bezdrevu, Světu či Rožmberku. Bylo to spíše plivátko. „Trávil jsem dvě tři hodiny denně na malém hřišti, kde jsem se bezvadně naučil kličkovat. Táta mě zase odnášel domů a máma mě rozmrazovala u kamen. Bývalo deset i víc stupňů pod nulou,“ ohlíží se s úsměvem i nostalgií někdejší křídelní útočník, který v jinošském věku docházel pěšky nebo jezdil na kole – autobusové linky ještě nefungovaly – z Vráta na otevřený budějovický zimák, kde oblékal dres Meteoru.
Brzy se prosadil v áčku dospělých a rovnou do první lajny. Vedl ji Antonín Španinger, později slavný obránce. Druhé křídlo hrál Vlastimil Hajšman, modrou čáru za nimi jistili Jaroslav Schrabal s Hynkem Bonušem. V sezoně 1948 – 49 náležel František Fiktus k pilířům party zelenobílých. Prošli vítězně z divizního oddělení B přes úspěšný souboj s Holoubkovem o titul mistra západní divize, sedmičlennou kvalifikaci s lídry dalších skupin až do čtyřčlenného finále o účast v celostátní lize.
Nakonec Meteor zůstal třetí se shodným počtem čtyř bodů jako postupující týmy Vítkovic a brněnského Králova Pole. Čtvrté byly Pardubice. „Vzpomínám, že v Holoubkově se hrávalo na rybníce. Měl jsem tam průšvih. V rohu kluziště mi podjely nohy, vletěl jsem do fanouška a vyrazil mu zuby,“ doplňuje příhodu. Fiktusovo jméno se párkrát objevilo také v sestavě ligového AC Stadionu. Tehdy si kluby běžně mezi sebou půjčovaly hráče pro přátelská utkání, kterých se hrálo mnohem víc, než mistrovských.
Zažil i jednu hodně inspirativní zápůjčku. Pozvali ho na soustředění národního týmu spolu s dalšími meteoráky Španingrem a Hajšmanem, aby reprezentantům dělali sparringpartnery. „V brněnských Lužánkách jsme chodili na led s takovými esy, jako byli Zábrodský, Stibor, Troják nebo gólman Modrý. Bydleli jsme v hotelu, kde účinkoval orchestr se začínajícím kapelníkem Gustavem Bromem. Vzal jsem si volno ze školy a pak jsem to doháněl,“ říká nedostudovaný gymnazista, jenž se prokousal pouze do septimy.
Ve stejném klubu, kde pravidelně obouval brusle, vybíhal také v kopačkách na fotbalový trávník. Jihočechův talent neunikl přespolním bafuňářům, jejichž přičiněním se začal naplňovat osud sportovního běžence. V devětačtyřicátém zamířil Fiktus do Teplic a bez meškání zahájil ligovou kariéru. Za rok po něm sáhla pražská Slavia, kde se měl stát nástupcem Pepiho Bicana. Zpočátku jenom trénoval a seznamoval se na place s legendami Bicanem či Kopeckým. Zápasovou praxi naplňoval v budějovickém Meteoru.
Nikdy nepatřil, velmi kulantně řečeno, do řad sympatizantů s komunistickou totalitou. Jako slávista, na prahu padesátých let vlastně dynamák, byl zaměstnaný v Pražských energetických závodech a docela nepokrytě ignoroval tehdy masově praktikované projevy loajality s režimem. V novinách dokonce vyšel článek s titulkem „Dynamo Slavia neplní úkoly závodní sokolské jednoty“ s vyobrazeným svazáckým plakátem, který se ptal: „Přijde pan Fiktus a ostatní P. T. sportovci na schůzi ČSM?“
Funkcionáři ČSM (Československý svaz mládeže) řešili rebélie sportovců, kteří se nechtěli zařadit do poslušného stáda. Nebylo divu, že v říjnu 1951 narukoval František Fiktus na povinnou vojenskou službu do karvinských dolů. Místo zbraně vyfasoval sbíječku a fáral až tisíc metrů pod zemský povrch. „Bál jsem se,“ říká na rovinu nedobrovolný horník, který šest hodin denně lezl v šachtě po kolenou a dobýval uhlí. Navždy to zanechalo viditelné stopy na kloubech jeho rukou. Nezbavil se ani revmatismu.
Režimníci chtěli zkrotit takzvané primadony, ale přitom se rádi divali na dobrý fotbal nebo hokej. Potřebovali k tomu dobré hráče. Na severu Moravy se brzy rozkřiklo, že tam mají šikovného Jihočecha, který umí dávat góly. Koncem roku 1952 z něho jedním podpisem udělali hornického brigádníka a začali ho uvolňovat na zápasy. Merunu proháněl po levém křídle v dresu Baníku spolu s hvězdami Křižákem nebo Pščolkou. Půjčovaly si ho také Vítkovice, za něž nastoupil proti Zenitu Leningrad při otevření nového stadionu.
Po delší pauze se vrátil rovněž k hokeji. Úvodní část sezony 1953 – 54 absolvoval v barvách ligového DSO Baník Ostrava a střelecky se prosazoval ze svých oblíbených blafáků, přičemž nešetřil ani brankáře budějovického Slavoje. Z duelu Baník – Slavoj 3:4 odcházel coby autor hattricku, v utkání Slavoj – Baník 7:8 skóroval dvakrát. Stále intenzivněji se však ozývalo volání z Prahy, kam se Fiktus vrátil počínaje Novým rokem 1954.
Fotbal za Slavii hrál do sedmapadesátého. Kluboví statistici mu napočítali (za období 1950 – 57) celkem 119 zápasů a 61 gólů, což automaticky představuje nárok na doživotní permanentku. Vychutnal si zájezdy do zahraničí, tehdy pro běžného smrtelníka zapovězené. Cestoval po Evropě, podíval se do Jihoafrické republiky. Mohl zůstat ve Švýcarsku, kde se jevila příležitost nastupovat u trenéra Vycpálka v Sochaux. „Kdybych to udělal, měla by Slavia s dalšími výjezdy utrum,“ vysvětluje, proč nezvolil působení v exilu.
V dresu pražského „S“ zcela nenaplnil očekávání. Nestal se hlavní hvězdou. „Při práci v dolech jsem hodně zesílil. Pro fotbal jsem byl najednou moc těžký,“ podává jednoduché vysvětlení. Ztratil na lehkosti pohybu, ale pořád byl fotbalistou par excellence. Závodně hrál ještě za Bohemians (1957 – 62, přičemž roku 1958 v roli kapitána pomohl k návratu do ligy), nižší soutěže v Košířích a Uhelných skladech. Přidal tři sezony za jedenáctku starých pánů Slavie v čele s Pláničkou a Bicanem, nakonec odkopal dva ročníky podnikové ligy (1976 – 78).
Zvláštní zálibou Františka Fiktuse byly notýsky (přijít na svět o pár generací později, asi by řádil na Facebooku), do nichž si vytrvale zapisoval absolvované zápasy, tréninky, ale třeba i rande s děvčaty. Nastřádal těch poznámkových bloků na tři desítky a když ve dvaasedmdesáti definitivně odešel do důchodu (byl vedoucím expedice v ČKD polovodiče, propagačním pracovníkem ve Slavii, vystřídal i další profese), zpětně si vypočítal, že od svých patnácti odehrál 1 009 fotbalových utkání a nasázel 665 gólů.
Návrat z vojny do stověžaté Matky měst neznamenal pro Fiktuse v žádném případě konec s hokejem. Naopak. Ztracený Jihočech se zařadil mezi úspěšné obojživelníky. Neokusil už nejvyšší soutěž, ale ve druhé lize a divizi válel šest let za Slavii (v dobových záznamech a tisku samozřejmě Dynamo) a patřil k obávaným kanonýrům. V ročníku 1954 – 55 bojoval v kvalifikaci o účast mezi elitou a na Štvanici dal tři góly bratislavskému Slovanu, který nakonec postoupil spolu s Kladnem.
Rád vzpomíná na druholigovou sezonu 1956 – 57, v níž trenérsky vedl Slavii legendární brankář Boža Modrý. Bylo to setkání s velikou osobností. Po odchodu ze slávistické kabiny pokračoval František Fiktus v rekreačním hokeji až do svých pětapadesáti. S úsměvem tvrdí, že nenosil suspenzor a nikdy neutrpěl vážný úraz, protože nejezdil k mantinelu. „Když jsem končil, už jsem se pořádně neohnul a spoluhráči mi museli šněrovat tkaničky,“ připomíná, že fyzický stav nebyl ideální a přičítá ho pobytu v dolech.
Nějaký čas fungoval také jako trenér hokejových dorostenců Bohemians a sám aktivně zkoušel jízdu na vodních lyžích. Sportovní výkony, ale především etapa spojená s fáráním hluboko pod zem, se však stále zřetelněji podepisovaly na zdravotním stavu. Komplikace s kyčlemi a stehenní kostí mu daly do rukou berle. Přidaly se vředy na dvanácterníku, potíže se sluchem. Ale František Fiktus je statečný bojovník.
Nevyhnuly se mu rodinné peripetie. Byl dvakrát ženatý, má syna, vyženil dvě dcery. Před patnácti léty se uchýlil do ústraní v Mirošově u Rokycan, kde našel azyl jako podnájemník ve starším domečku u silnice. „Párkrát jsem se byl podívat na fotbal v Praze nebo na hokej v Plzni, ale teď už moc necestuju. Sportovní dění sleduju v televizi. Mám slušný důchod, hodnou paní bytnou. Není nač si stěžovat. Pozdravujte v Budějovicích a ve Vrátě, kde jsem prožil krásné dětství a mládí,“ vzkazuje do míst, kde má své kořeny.
Ladislav Lhota
