Čerstvý člen Síně slávy českého hokeje Zdeněk Uher si prošel i angažmá pod Černou věží

07.02.2019

Zdeněk Uher (27. 2. 1936), někdejší křídelní útočník Plzně, Jihlavy, Pardubic, poté úspěšný trenér, se krátce před třiaosmdesátými narozeninami stal 136. členem Síně slávy českého hokeje. Spolu s ním do uctívané společnosti vstoupili Oldřich Válek, Roman Hamrlík a Martin Ručinský. Prostor nachystaný pro slavnostní ceremoniál v pražské Galerii Harfa se stal kulisou k exkluzivnímu rozhovoru s oceněným trenérem, jenž v minulosti vedl i ligový Motor.


PRAHA – Narodil se v západočeském Holoubkově, kde začal s hokejem v proslulém rybníkářském klubu. Od roku 1953 hájil barvy Plzně. V sezoně 1956 – 57 pomohl čerstvě vytvořené Dukle Jihlava vybojovat postup mezi elitu a nejvyšší soutěž hrál do roku 1964. Trvale se usadil na své poslední ligové zastávce v Pardubicích, kariéru si ještě prodloužil v Kolíně a Dvoře Králové. Trenérsky začal pracovat s pardubickou mládeží, koučoval béčko Dukly Jihlava (1976 – 79), Stadión Liberec (1979 – 80), Teslu Pardubice (1980 – 84), Zlín (1984 – 88), Mladou Boleslav (1988 – 89).

S výborným trenérským renomé přišel do Českých Budějovic, ale mužstvo pod jeho vedením ztrácelo výkonnost. V průběhu ročníku 1990 – 91 byl odvolaný, nepodařilo se však odvrátit sestup. Extraligovou scénu opustil v sezoně 1993 – 94, kdy jej na pardubické střídačce nahradil Marek Sýkora. Reprezentační osmnáctku ČSSR přivedl k zisku stříbrných medailí na ME v Bremerhavenu 1977. V období 1984 až 1987 vedl B–mužstvo ČSSR, trénoval rovněž reprezentační dvacítku na MS v Moskvě 1988.

V sezoně 1988 – 89 připravoval spolu s Ivanem Hlinkou reprezentační tým olympioniků ČSSR. Stal se nejlepším československým trenérem v anketě týdeníku TIP 1983 a 1985. Největší úspěch zažil na sklonku trenérské dráhy. Jako asistent Luďka Bukače se zúčastnil MS Stockholmu 1995 (4. místo) a byl u titulu mistrů světa ve Vídni 1996. Na Světovém poháru téhož roku ale český tým pod jejich vedením skončil bez bodu poslední v Evropské skupině. Trenérskou práci zakončil Zdeněk Uher dvouletým působením u mládeže v Hradci Králové.

Jaké pocity vás provázely při uvedení do Síně slávy českého hokeje?
Pro mě je velká čest, že jsem se dostal mezi osobnosti, které vytáhly do nejvyšších pater československý a český hokej. Nesmírně si vážím toho, že jsem byl takhle oceněný. Musím ale říct, že na mojí nominaci mají velkou zásluhu hráči, které jsem trénoval, ať v reprezentačních nebo klubových celcích. Patří jim můj velký dík.

Ocenění se vám dostalo především za trenérské úspěchy. Málo se připomíná vaše hráčská dráha a skutečnost, že z rybníka v Holoubkově, kde se hrávala 2. liga a v sezoně 1952 – 53 dokonce 1. liga, jste našel cestu do nejlepší hokejové společnosti.
V Holoubkově mě jako mladého nechali hrát přátelské zápasy za muže. Alternoval jsem ob jedno střídání s dalším kolegou. Zásluhu na mém růstu měl Míla Vinš, fenomén západočeského hokeje. Kluziště na rybníce se zametalo košťaty, stříkalo se vodou třeba do půl třetí ráno. Po krátkém spánku jsme šli do školy a nejednou se stalo, že naše úsilí zmařila obleva. My jsme ale milovali hokej a byli jsme ochotní pro tuhle hru udělat cokoliv. Rád vzpomínám také na partu v Dukle Jihlava, se kterou jsme postoupili do ligy, nebo druhé místo s Plzní v sezoně 1958 – 59.     

Co vás přivedlo k trenérské práci?
V Pardubicích mě přemluvil Josef Novák, který svého času trénoval áčko. Naše rodiny se navštěvovaly. Tehdy se zakládala přípravka a to samé v Kolíně, kde jsem hrával. Ujal jsem se těch nejmenších, vyjednával zápasy mezi Pardubicemi a Kolínem. Mám na to dobré vzpomínky. Děti neměly mobily a snažily se sportovat. Když jsem viděl jejich zájem, začalo mě to bavit. Trenéřina mě chytla, postupoval jsem dál, až jsem se tomu věnoval úplně. Měl jsem rodinu, která mi to umožnila, a to byla velká výhoda.

Z hokejové líhně v Kolíně vzešel také Roman Rákosník, později naturalizovaný Jihočech. Patřil k vašim svěřencům?
Ano, vedl jsem ho v juniorském výběru osmnáctiletých na Mistrovství Evropy v Bremerhavenu 1977. Do mančaftu jsem vzal i budějovického obránce Jana Podlahu s útočníkem Jirkou Lálou, z dalších známých jmen mohu uvést Jaromíra Šindela, Antona Šťastného, Jaromíra Fryčera. Byla to dobrá parta, získali jsme stříbrné medaile. Ve finále se Švédy jsme potřebovali trochu štěstí. V první třetině jsme jeli třikrát sami na bránu, nakonec jsme prohráli 0:4.  

V roce 1989 jste přišel na střídačku budějovického Motoru, ale nebylo to pro vás úplně šťastné angažmá.
Víte, České Budějovice byly pro mě zvláštní štace. Oddílový předseda Vladimír Papoušek mě ujistil, že před sezonou odejde pouze Roman Horák na vojnu. Jenže pak se toho nabalilo víc. Další rok po Sametové revoluci a otevření hranic odešel brankář Gula a několik tahounů, za které jsme dostali kluky, kteří předtím nehráli pořádně ani druhou ligu. Jediný Ondra Vošta nastupoval stabilně za béčko Dukly. Měli jsme tam i hokejistu ze třetí ligy. Trénoval jsem to s Mirkem Dvořákem, bezvadný kolega, ale hráčský kádr nebyl tak vyspělý, aby se udržel v soutěži. Myslím, že to byl od výboru na mě trošku podraz. Nakonec jsem druhou sezonu nedodělal a mužstvo spadlo. Mrzelo mě to, protože jsem oddaný hokeji. Budějovicím dodneška fandím, získal jsem tam plno známých. A úplně rozumím tomu, jak je těžké dostat se zpátky do extraligy. Teď zažíváme složitou situaci v Pardubicích, kde se v minulosti udělaly určité chyby. Nedaří se, mužstvo je psychicky dole.     

Vrcholem vaší trenérské činnosti se bezesporu stalo působení u národního mužstva, kde jste byl asistentem Luďka Bukače.
Dělal jsem reprezentační výběry patnáct let. Skákal jsem od osmnáctky ke dvacítce a béčku, nakonec se mi otevřely dveře do áčka. Když si mě Luděk vybral, byl jsem překvapený a potěšený. Taková nabídka se neodmítá. Pod Luďkem se muselo tvrdě pracovat, ale je to tak správné. Mančaft vycítí, že maká naplno i realizační tým. Hráli jsme třeba příští utkání s Amerikou. Sledoval jsem na videu utkání USA – Švédsko, druhý asistent Sláva Lener koukal na USA – Finsko. Ráno po snídani jsme šli do místnosti určené pro teoretickou přípravu a Luděk říkal, tohle ukážeme hráčům. Během čtvrt hodiny nebo dvaceti minut jsme to probrali s mužstvem, ale dělal jsem na tom do půl čtvrté do rána. Luděk chtěl vidět přesilovku, založení útoku, přechod přes střední pásmo a my jsme mu to vychytali. Tak se pracovalo, ale nás to bavilo. Jinak by to člověk nemohl dělat.  

Do zlaté sestavy ve Vídni 1996 patřila trojice Jihočechů. Jak vzpomínáte na tyto borce?
Brankář Roman Turek nás vysloveně držel, podobně jako Dominik Hašek o dva roky později držel partu v olympijském Naganu, a byl úplně bezvadný povahově. V obraně hrál Standa Neckář, v útoku Radek Bělohlav, parádní kluci. Zapadli do mužstva, uplatnili se. Vůbec ten výběr byl udělaný celkem dobře. Měli jsme tam jednu pětku z NHL, které se výkonnostně vyrovnali ostatní hráči z ligy, a dostavil se výsledek.

Kde jste završil trenérskou kariéru?
V Pardubicích chtěli navázat širší spolupráci s Hradcem Králové a Chrudimí. Poslali mě do Hradce Králové, abych tam koordinoval veškerou mládež. Dělal jsem to dva roky, než se vrátil Martin Hosták ze Švédska.

Tuším správně, že jste ani v důchodu nepřerušil kontakt s hokejovým světem?
Chodím v Pardubicích do hlediště, ale když to vidím, bolí mě u srdce. Jsou tam hráči, jací jsou. Dostali se do stavu, že jsou psychicky dole, což se promítá i do techniky. Takový hokejista je všude druhý, bojí se něco udělat. A pro trenéra je to těžká práce.

Ladislav Lhota



Krátké zprávy
18. 04. 2019 Na Velký pátek, který se letos pojí s datem 19. dubna, budou sportovci v jihočeské metropoli bavit diváky. Svátek nesvátek. Ve Sportovní hale se od 16 hodin uskuteční první finálový zápas volejbalové extraligy mezi Jihostrojem a Libercem, v sousední Budvar aréně vyjedou od 18 hodin na ledovou plochu hokejisté Motoru a Kladna k 10. kolu extraligové baráže.
17. 04. 2019 Brzy osmadvacetiletý odchovanec píseckého hokeje Jan Rutta po nedávném přestupu z Chicaga do Tampy Bay prožíval šťastné období, neboť jeho tým suverénně zvítězil v základní části NHL. Následoval šok v podobě vyřazení v 1. kole play off s týmem Columbusu 0:4 na utkání. Je otázkou, zda zkušeného obránce využije reprezentační kouč Miloš Říha pro letošní světový šampionát. Rodák z Písku už hrál na MS 2017.
16. 04. 2019 Jihočešky Julie Pejšová (Milevsko, nyní HC Příbram) a Lucie Eignerová (Vimperk, nyní TJ Sušice) se objevily v nominaci dívčí reprezentační šestnáctky pro 3. ročník Evropského poháru, který je neoficiálním šampionátem starého kontinentu (mezi osmi účastníky se představí i Japonsko) a bude se hrát v Příbrami od 22. do 29. dubna. Hlavním trenérem výběru je Roman Heindl (Č. Budějovice, nyní HC Příbram).
Archiv krátkých zpráv...
Partneři
Nejčtenější články Videogalerie Ikona pro váš web