04.04.2025
Tatínek z ní odmalička chtěl vycepovat hokejistku. Nedbal, že ho mnozí zrazovali. Pevnou rukou vedl i syna Václava, staršího o třináct měsíců a třináct dní. Strakonická rodačka Zuzana Králová (26. 3. 1976) začala s organizovaným dívčím hokejem až v patnácti, přesto spolu s bratrem vytvořila první sourozeneckou dvojici v Evropě, která měla souběžné zastoupení v reprezentačním A-týmu mezi muži i ženami. Střední útočnice s čichem na góly razila cestu dnešním top hráčkám.
Č. BUDĚJOVICE – Jako žákyně základní školy bruslila s klukama ve Strakonicích. Reálnou kariéru odstartovala ve chvíli, kdy si přečetla v Jihočeské pravdě o táborských Amazonkách. „Zavolala jsem trenérovi Svejkovskému a začala tam jezdit na tréninky. Brzy i k zápasům. Byla jsem v podstatě každý den na ledě,“ odhaluje stavební kámen pozdějších úspěchů. Po roce stráveném u Jordánu přilákali Zuzanu Královou písečtí bafuňáři do další hokejové bašty. „Holky byly většinou dcerami trenérů nebo jejich bráchové hráli hokej. Třeba Monika Míková, Gábina Tischlerová. Bylo to tam úžasné. Měly jsme sponzory, na zápasy chodilo bezmála pět stovek diváků,“ pochvaluje si.
Díky působení v Písku, kde byla hodně na očích, zaujala stavitele národního týmu. Sotva po dvou odehraných sezonách. „V republice se pohybovalo asi tři sta hráček. Nedrtila nás příliš početná konkurence. Přistupovala jsem docela svědomitě k přípravě a trénovala s holkama i klukama. Dostat se tehdy do repre bylo asi nejvíc, čeho mohl člověk dosáhnout. A náležitě se tam rozkoukal,“ vyzdvihuje dlouholetá nejlepší střelkyně ženské reprezentace, ale žádný andílek. Chodila často na hanbu. Při šampionátu divize 1 v roce 2005 se stala celkově nejtrestanější hráčkou. „Byla jsem rebelka. Proto jsem ani nedokončila zdravotní školu,“ komentuje svoji zápornou stránku.
Od první poloviny devadesátých let do druhé poloviny následující dekády nosila dres se lvem a pomáhala budovat základy pro vzestup příštích generací. Stala se oporou českých barev na mezinárodní scéně. Bojovala na světových turnajích v Dánsku, Lotyšsku, Francii, Rusku. „Elitní skupinu tvořilo osm týmů. Dnes je jich deset. My hrály druhou skupinu, označenou jako divize 1. Vozily jsme medaile, ale nikdy nedosáhly na postup. Zůstávaly jsme na pomyslném rozhraní, patřilo nám celkově deváté až desáté místo na světě,“ vypočítává účastnice řady šampionátů a také olympijské kvalifikace v ruském Podolsku na podzim 2005, kde Češky skončily třetí za Ruskem a Japonskem. Nepostoupily.
Hrála v centru útoku a byla hodně produktivní. Ze šampionátu 2001 si vedle bronzové medaile odvezla i primát v kanadském bodování. „Nedostaly jsme se do úplné špičky, kde jsou naše dnešní holky. V každém případě byla reprezentace pro nás pocta. Dávaly jsme tomu všechno. Na akce jsme si braly volno. Později svaz umožnil refundace, což bylo fajn. Nemusely jsme nadělávat přesčasy. Nikdo z nás nebyl profesionál. Ale postupně si holky vydupaly lepší podmínky,“ vrací se k ranému období ženského hokeje. „S profesionalismem jsem zčásti přišla do kontaktu až při působení ve Švýcarsku,“ připomíná.
Po čtyřech sezonách v Písku, kde se tým rozpadl pro úbytek hráček, kývla na nabídku z Curychu. Švýcaři si ji vyhlédli na mezinárodním turnaji ve Strakonicích a stala se v pouhých devatenácti českou pionýrkou užívající zahraniční angažmá. Pomohla s postupem do druhé nejvyšší soutěže, ale tréninky se často odbývaly na nezastřešené vedlejší ploše pozdě večer nebo brzy ráno. Přilepšovala si jako au pair, uklízela hospodu. „Potom neměl klub na mě peníze, tak jsem dva roky jezdila hrát do Plzně a trénovala s Vaškem nebo strakonickýma klukama. Mezitím jsem posílala dopisy do ciziny a přišla reakce ze švýcarského Bielu,“ líčí svoji anabázi.
Dva a půl roku působila v Bielu. I tam dělala au pair. Přes léto se vracela domů a živila se brigádami. Poté, co ve druhé švýcarské lize vsítila devatenáct gólů v jedenácti zápasech, získal ji na zbytek sezony DSC St. Gallen do nejvyšší soutěže za úhradu dva tisíce franků (necelých padesát tisíc korun). Dostala i nabídku ze Švédska, byla však spokojená v zemi helvétského kříže. Závěr kariéry prožila v dresu EHV Sabres Vídeň, kde v jednatřiceti získala rakouské zlato a současně bronz v Alpské lize. „Jezdily jsme do Budapešti, Mariboru, Bolzana. Hrála se mnou Kačenka Flachsová, která teď komentuje televizní přenosy. Při oslavách titulu nás vozili po Vídni ve fiakrech,“ usmívá se.
V národním týmu zaučovala po svém boku hráčky, které v době zcela nedávné posunuly český ženský hokej k výšinám. „Zmíním alespoň Kačenku Mrázovou, podle mě nejlepší hokejistka u nás, nebo dlouholetou kapitánku Alenu Mills. Začínaly vedle mě jako čtrnáctileté, patnáctileté. Ještě holčičky, ale byly velmi pokorné a chtěly na sobě pracovat. Vždycky mě těšilo, když se objevil někdo nový. Ráda jsem ho vzala pod ochranná křídla,“ přibližuje svoji roli z posledních let aktivního působení. Na led se vrací s veteránkami při pravidelných srazech, kde si zahrají proti sobě. Loni pomáhala organizovat tuto akci v Hokejovém centru Pouzar, letos ji hostil Litvínov.
Jelikož ve třetím ročníku opustila Zuzana Králová střední školu, naskočila od sedmnácti do pracovního procesu. Jako aktivní hráčka se podřizovala jednotlivým angažmá, po kariéře byla recepční. Nyní už patnáctým rokem působí jako masérka. K povolání, ve kterém se doslova našla, ji přivedl bratr Václav se švagrovou Janou. Oba jsou velmi podnikaví a provozují v jihočeské metropoli Salon King s řadou služeb včetně masáží. „Vždycky mě zajímalo lidské tělo. Udělala jsem si kurs a moc mě to baví,“ říká česká Hokejistka roku 2005 a dvojnásobná členka All Stars na MS. „Určitě se půjdu podívat na zápasy našich holek,“ slibuje před letošním svátkem ženského hokeje v Budvar aréně.
Ladislav Lhota
