10.07.2025
Učil tělocvik v milevské základní škole J. A. Komenského a českobudějovické základní škole Grünwaldova. Trénoval hokejové třídy. Pamětníci zažili Bohumíra Ťoupala (11. 5. 1945) v roli pozičního obránce, jenž nosil dres ligového Slavoje a Motoru, také bojoval o nejvyšší soutěž v barvách Milevska. A kdo by neznal jeho syny Radka s Kamilem, kteří zanechali výraznou stopu na domácích i evropských kluzištích. Boty s bruslemi nazuli také vnuci Ondřej a Jonáš.
JIŽNÍ ČECHY – Narodil se ve Starém Sedle poblíž obce Opařany na Táborsku, kde barokní stavitel Kilián Ignác Dientzenhofer zanechal svoji vizitku v podobě chrámu Sv. Františka Xaverského a ve zdejším zámku, původně jezuitském klášteře, od konce 19. století funguje psychiatrická léčebna. Bohumír Ťoupal bruslil na přírodním ledě, ale vůbec neuvažoval o sportovní kariéře. Chtěl studovat. Po skončení základní školy v osmapadesátém se hlásil na průmyslovku do Tábora. Jenže rodiče vlastnili statek s dvaceti hektary a dostali kulackou nálepku. To byl problém. „Den před přijímačkami přišel zákaz z ONV Milevsko. Podepsal ho Josef Straka, pozdější předseda hokejového oddílu,“ nezapomene.
Základní školství zrovna přecházelo na devítiletý cyklus a tak si prodloužil docházku o rok ve sběrné třídě spolu s dalšími žáky, kteří se nikam nedostali z osmičky. „Řízením osudu mě potom pustili na učební obor do Jindřichova Hradce. Měl jsem se stát opravářem zemědělských strojů,“ zmiňuje mezistupeň na cestě za vzděláním a neplánovaný odrazový můstek do hokejového světa. Tamnímu dorostu jednoho dne vypadl někdo ze sestavy. „Bylo jich málo. Jel jsem s nimi do Tábora a od té chvíle jsem zůstal v týmu. Hráli jsme zápasy bez možnosti tréninku. V Hradci nebyl stadion. Jako vítězové krajského přeboru jsme se zúčastnili kvalifikace o dorosteneckou ligu,“ pochlubí se.
Spolu s Jaroslavem Marešem, jenž posléze nastupoval za budějovický Slavoj, Litvínov či Ústí nad Labem (extraligu hrál i jeho syn Tomáš) vyhodnotili Bohumíra Ťoupala za nejlepší hráče, což bleskově zavětřil kouč dorostenců z krajské metropole František Vacovský a vytáhl si oba borce pod Černou věž. „Zase mě milostivě pustili a mohl jsem projít čtyřletou střední zemědělskou školu mechanizační,“ popisuje obránce svůj vzestup. Dvě sezony oblékal slavojácký mládežnický dres, nejčastěji ve dvojici s Jiřím Helmichem, a v osmnácti se přestěhoval do kabiny ligového áčka. Doprovodil ho útočník Jaroslav Mareš a další talent pro ofenzivu Karel Pražák, původem z Mirotic.
Za pouhé dvě sezony se propracoval z rybníka do velkého hokeje. Trikot Slavoje vyfasoval na počátku neslavného druholigového období 1963 až 1968. Budějovičtí usilovali o návrat mezi elitu, potýkali se však s celou řadou vlastních problémů. První rok vyhráli skupinu A, ale selhali v kvalifikaci. Ze čtyř účastníků postupovali dva, Jihočeši skončili poslední se ztrátou pěti bodů. Nahoru šla Dukla Košice, o druhou příčku soutěžil pražský Motorlet s Královopolskou Brno, za niž nastupovali obránce Cagaš s útočníkem Mucinou, kteří v sezoně předtím byli u pádu Slavoje. „Teprve s odstupem času jsem se doslechl, že brněnský Cagaš vozil peníze v rukavici,“ žasne Ťoupal ještě dnes.
Českobudějovický tým na domácím ledě vedl nad Brnem po dvou třetinách 4:0. Leč nastal obrat. „Hrál jsem s Rudou Houfkem. Druhou obrannou dvojku tvořili Honza Šrámek a Standa Bauer. Po našem střídání šli na led kolegové a bum, 4:1. Zopakovalo se to ještě čtyřikrát a výsledek byl 4:5. Jako bažant, navíc vesnický kluk, jsem na to koukal s otevřenou pusou. A stejně to bylo Brnu houby platné. Vedení Slavoje napařilo distanc celému týmu, mně dokonce zakázali fotbal za Iglu. Nechápal jsem vůbec nic, ale postupně to vyšumělo,“ vrací se k ostudné epizodě. Následovala dvě druhá a jedno třetí místo ve 2. lize. Mezitím, v pětašedesátém, přešel klub do Motoru a začalo se blýskat na lepší časy.
Návrat do československé 1. ligy se podařil v roce 1968 pod taktovkou Slavomíra Bartoně. „Druholigová pětiletka byla špatná ze sportovního hlediska. Ale usnadnila mi studium. Mohl jsem přitom dělat školu, bylo to volnější. Trenér Bartoň mi to toleroval svým způsobem, i když, co jsem v kondici zanedbal v zimě, musel jsem dohánět přes léto,“ konstatuje absolvent Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích s aprobací tělocvik a národní škola. Navzdory špatnému původu (obvyklá selekce za komunistů) se díky hokeji dostal na vysokou, byť první rok pouze s povolením na zemědělský obor. „Proděkanem tam byl Pepík Stodola ze Starého Sedla. Po roce mi zařídil přestup,“ vysvětluje.
Spoustu zápasů odehrál po boku Rudolfa Houfka ml. Při omlazovacím procesu se k němu připojil vynikající bruslař Josef Květoň, původem z Rožmitála pod Třemšínem (vyšli odtud hvězdní reprezentanti Josef Černý nebo Ladislav Šmíd st.). V roce 1969 spadl Motor znovu o patro níž, ale po jediné sezoně pod trenérem Vlastimilem Hajšmanem byl zpátky v nejlepší společnosti. Na dlouhá léta. Bohumír Ťoupal si však užil v motoráckém dresu svůj poslední ročník 1970–71. „Potom mi zbýval dodělat čtvrtý ročník na fakultě a státnice. Jenže nový kouč Luděk Bukač nebyl přítelem žádných úlev. Chtěl dělat všechno profesionálně. Tak jsem se domluvil s Milevskem,“ krčí rameny.
Do ambiciózního klubu na severovýchodě píseckého okresu zamířil bek s nízkým těžištěm a velkým přehledem už jako nositel přezdívky Kuzkin, která se stala dědičnou. Postaral se o ni českobudějovický útočník Jan Maxa. „Byl jsem poziční hráč a Honza byl opravdu dobrý hokejista. Snažil se mě v tréninku nějak obhodit nebo prohodit, ale vždycky jsem stáhl puk nohama. Až jednou povídá, ty jsi jako ten Rusák Kuzkin. Zůstalo mi to,“ vzpomíná s úsměvem. Na milevském ledě podstoupil záchranářský boj a vzápětí skok do baráže o 1. ligu s Motorem, Chomutovem, Vítkovicemi a Zvolenem. „Zařízl nás Motor, když to více méně pustil v Chomutově,“ nedokáže setřást zklamání ani po létech.
V milevských barvách poctivě odkroutil celou dekádu. Zároveň působil jako pedagog. „Učil jsem ráno od sedmi. Za pět půl desáté jsem vybíhal na vedlejší stadion a po tréninku mazal zpátky do školy. Ostatní spoluhráči nechodili do zaměstnání. Byli uvolněnými pracovníky ZVVZ, kde dostávali výplatu,“ nastiňuje podmínky Jihočechů v tehdejší druhé nejvyšší soutěži (1. ČNHL). K završení kariéry přidal angažmá ve VS Tábor. První rok jako hrající trenér, druhý už jen na střídačce. „Svoji poslední sezonu jsem odehrál prakticky bez tréninku. Potom mužstvo pod mým vedením postoupilo do 2. národní ligy. Ale přestal jsem to dělat. Každý večer jezdit do Tábora, to bylo o nervy,“ přiznává.
Na ledovou plochu v Milevsku přivedl syny Radka (narozený 1966) a Kamila (1973). „Radek začal studovat gymnázium. První rok v dorostu ho vyhlásili nejlepším hráčem krajského přeboru spolu s Pepíkem Hefnerem. Ten byl z Vimperka a později odešel za příbuznými do Weidenu. Za námi přijel Jarda Jágr (bývalý gólman a zakladatel tréninkového střediska mládeže v Motoru – pozn.) a chtěl kluka do Budějovic,“ líčí Bohumír Ťoupal, co vedlo k přesunu celé rodiny pod Černou věž. Nejdřív se stěhoval starší syn. Rodiče mu zařídili privátní ubytování. Za rok byli všichni znovu pohromadě. Otec dostal místo v ZŠ Grünwaldova, maminka šla učit do ZŠ Emy Destinnové.
V „Grünwaldovce“ strávil nejstarší z Ťoupalů čtvrt století. K doplnění pracovního úvazku tělocvikáře přibral i brannou výchovu, ale především vedl sportovní třídy a trénoval hokejové žáky v Budvar aréně. Jednu sezonu si vzal na starost i dorosteneckou kategorii. „V týmu byli Vláďa Hudáček, Roman Kondelík, Jarda Modrý, Petr Šedý, Venca Prospal nebo Dan Koštoval, současný velvyslanec České republiky v Rusku,“ vypočítává. Bedlivě přitom sledoval úspěšnou kariéru svých synů. Dělali mu radost. Čerstvý osmdesátník se dodnes zajde občas podívat na Kamila, jenž se před léty popasoval s vážným úrazem v Německu a po padesátce stále neúnavně účinkuje v Krajské lize.
Rodinnou hokejovou tradici rozšířili Radkovi synové Ondřej s Jonášem. Oba prošli mládeží Motoru, ale v dospělosti dali přednost civilní kariéře. Ondřej (35) přispěl ke dvěma krajským titulům Samsonu, ale prioritou se mu stala práce všeobecného chirurga (i kardiochirurga) v budějovické nemocnici. Jonáš (30) strávil osm sezon v zámořských univerzitních soutěžích, získal doktorát a věnuje se geologii. „Díky Ondrovi už mám pravnuka Olivera,“ pyšní se Bohumír Ťoupal, jenž v zimních měsících využívá pohodlí panelákového bytu. Zastaví se i na stadionu. Od března do listopadu tráví čas na chatě u řeky Stropnice na Trhosvinensku. „Příroda, dobrá parta, hospůdka. Co mi chybí?“ ptá se.
Ladislav Lhota
