01.07.2026
Někdejší reprezentační obránce Jaromír Meixner (86) s oblibou navštěvuje veteránská setkání v Hotelu Milan Vopička, nepřehlédnutelné součásti sportovního areálu pod novogotickým zámkem v Hluboké nad Vltavou. Člen Síně slávy českého hokeje prožil čtrnáct sezon mezi mantinely nejvyšší domácí soutěže, dvakrát bojoval na mistrovství světa. Po skončení kariéry se stal novinářem. V romantickém jihočeském prostředí si rád připomíná hokejové zážitky a osobnosti.
HLUBOKÁ NAD VLTAVOU – Brněnský rodák začínal v týmu Králova Pole a na rozjezd v dospělém hokeji zvolil druholigovou Opavu. Proslulý kouč Jaroslav Pitner jej vytáhl o patro výš do Dukly Jihlava. Po dvouleté základní vojenské službě dostal Jaromír Meixner laso z Rudé hvězdy Brno a přes lákavou nabídku k setrvání na Vysočině neváhal ani chviličku s návratem pod Špilberk. Na kultovním stadionu za Lužánkami (již zbouraném) prožil zbytek aktivní dráhy. Pomohl Kometě k pěti mistrovským titulům (1962 až 1966), svoji top formu zúročil na světových šampionátech v Tampere 1965 a Lublani 1966. Z obou turnajů vykutal stříbrnou medaili.
Dres Rudé hvězdy (roku 1962 přešla pod křídla ZKL Brno) navlékl až poté, co vrcholovou scénu opustil odchovanec českobudějovického hokeje, brankář Jiří Kolouch. Krátce zastihl jeho krajana, útočníka Karla Šůnu. Nicméně, potkával oba bardy pravidelně do konce jejich života. Usadili se trvale v jihomoravské metropoli a fandili svým následovníkům z vyhrazeného místa v hledišti. První se odebral na věčná kluziště v roce 2019, druhý ho následoval o šest let později. „Jirka Kolouch byl příjemný kluk. Trochu svérázný. A šikovný gólman. Chytal v obráceném gardu. Nikdy nepřestal pochybovat o regulérnosti gólu, který mu dal Karel Gut ve čtyřiapadesátém a díky tomu Sparta brala titul,“ usmívá se.
Brankářovo jméno se začalo skloňovat v roce 1951, kdy pomohl k prvnímu a dosud jedinému ligovému prvenství mateřského klubu Českých Budějovic. Bylo mu necelých devatenáct. Přes Karlovy Vary a epizodu v Bratislavě doputoval na vojnu do Brna. Reprezentoval na MS ve Stockholmu 1954, od následujícího roku sbíral tituly s Kometou. Celkem čtyři v řadě. Končil ve Spartaku Královo Pole. „Na ledě jsme byli spolu pouze v době, kdy jsem jako dorostenec chodil na tréninky s mistrovským áčkem. Nestihl jsem společný zápas,“ lituje Jaromír Meixner, že si nezahrál s Jihočechem, který vždy 24. dubna slavil dopoledne narozeniny a odpoledne svátek.
V hloučku brněnských hokejových vysloužilců po léta kolovaly zábavné historky, jejichž hlavním aktérem často býval Jiří Kolouch, dobře naladěný, ale občas také impulzivní chlapík. „Zúčastnil se s Kometou prestižního Spenglerova poháru v Davosu. Turnaj měl i společenskou stránku. Při večeři s hudebním doprovodem nějakých šmidliboys se Jirka najednou zjevil na parketu, uklonil se dámě a vedl ji pár koleček. Prozradili mu, že tančil s Ginou Lollobrigidou, italskou filmovou hvězdou. Říkal, no a co? Jeho majstrštyk zůstal předmětem milého vychloubání,“ zmiňuje obránce na adresu brankáře, který zanechal po sobě syna Jiřího i vnuka Jiřího, už ne Jihočechy, ale sousedy Brněnského draka.
Pro úplnost je třeba dodat, že Jiří Kolouch měl dvanáct sourozenců, zplodil dva syny a dočkal se tří vnuků. Zdomácněl v hokejovém brankovišti hlavně proto, že začal pozdě s bruslením. Zároveň byl velmi dobrým fotbalovým útočníkem. Vyrůstal na hřišti, kde jeho tatínek dělal správce, a v kopačkách se vypracoval do 2. ligy. „V jednom utkání nižší soutěže Jirka obešel gólmana a špičkou nasměroval míč do prázdné branky. Co čert nechtěl, u tyčky stál borec a odpálil ten balon. Ve fotbale neexistuje technický gól, který by urovnal situaci. Jirka nelenil a pravým hákem přerazil chlapovi sanici. Ukázalo se, že to byl krajský prokurátor. Nastaly velké opletačky,“ líčí Meixner kamarádův průšvih.
Poslední léta trávil někdejší brankář v brněnském Domově pro seniory Kociánka – pár měsíců před skonem ještě vyhověl pozvání Jihočeského muzea a přijel do Českých Budějovic besedovat na výstavu k devadesátce zdejšího hokeje. „Jirku jsme vždycky vyzvedli před domácím zápasem Komety. Nejednou jsme ho přistihli, jak zrovna flirtuje s nějakou babičkou. Konec byl smutný. Jirka úplně rezignoval, jenom ležel a chtěl umřít,“ konstatuje člen tenčící se hokejové party. Rád zmiňuje také otesánka Karla Šůnu. „Přivezli ho na vozíku při uvedení do Síně slávy brněnského sportu. Nezvykle se rozpovídal, až se jeho syn musel smát. Tím víc nás zaskočila zpráva o Karlově odchodu,“ říká.
Rodáka od Černé věže Oldřicha Seimla a hlubockého souseda Jana Lidrala si pamatuje Jaromír Meixner z týmu Vítkovic, kde působili řadu let. „Někde jsem potkal i brankáře Zlatka Červeného. Překvapivě mě poznal, ačkoliv patřil ke starší generaci,“ oceňuje hokejista, který absolvoval bezpočet zájezdů na český jih k ligovým zápasům. „Projížděli jsme přes Třebíč, rodiště trenéra Vládi Bouzka. Vždycky někoho v autobuse vyvolal. Musel vyjmenovat ve správném pořadí tři nejkrásnější města na světě: Třebíč, Brno, Rio de Janeiro. Jednou se ozval hvězdný útočník Vlasta Bubník s prohlášením, že Třebíč je pěkná prdel. Vláďa mu ubalil jednu a křičel, ty všiváku,“ připomíná zábavné okamžiky.
Proti Motoru u pravého břehu Vltavy se brněnskému obránci podařil kuriózní gól. Hrál se zraněním. Aby na ledě vůbec byl něco platný, musel si zvláštním způsobem přivázat hokejku k ruce. „Při přáteláku v Olomouci do mě žďuchl nějaký osel a otočil jsem si prsty dozadu. Když jsem si to na střídačce dával zpátky, udělalo se přihlížejícímu Broňovi Dandovi špatně,“ vykresluje scénku, na tehdejší dobu nikoliv vzácnou. „Dali mi na to sádru a doktor z úrazovky povídá, ne, aby sis to oškrábal. Jenže v naší době být zraněný, to nefungovalo. Sádra šla pryč, nastoupil jsem s nateklými prsty. Měl jsem přivázanou hůl a poslal motýla od modré čáry. Spadlo to do branky,“ líčí.
Na lince Brno – Budějovice a zpět cestoval Jaromír Meixner dlouhá léta i v pozici sportovního novináře. Pracoval v Brněnském večerníku, který vycházel v období 1968 až 1998. „Fotbalový kolega jezdil na všechny venkovní zápasy Zbrojovky, já doprovázel Kometu. V Budějovicích mi Petr Turek říkal jména hráčů, když nosili na zádech pouze čísla. Dělal jsem si poznámky do notýsku, potom sedl do auta a šoféroval do redakce, kde jsem to přeťukal na šrajbmašině. Někdy jsem tam přespal na židli a ráno nastoupil službu,“ povídá o nelehkém, ale pestrém zaměstnání. Dnes chodí na tréninky s pětiletým vnukem (za Kometu hrál i syn) a hovoří o hokeji (i tenisu) v Českém rozhlasu Brno.
Ladislav Lhota
