16.11.2017
Skoro tři desítky někdejších žáčků budějovického Slavoje a Motoru, jejichž jádro tvořili borci narození v roce 1953 (plus několik spoluhráčů z ročníků 1952 a 1954), spojilo příjemné dostaveníčko ve středu 15. listopadu. Neobvyklou sešlost svolal Michal Vondrka st. do restaurace Bergamo v jihočeské metropoli. Vrásčití, prošedivělí nebo pupkatí, ale duševně stále mladí si prohlíželi fotografie, lovili z paměti veselé příhody a chlubili se, kdo už má umělý kloub.
ČESKÉ BUDĚJOVICE – Záminka k setkání byla nasnadě. Brzy uplyne pětapadesát let od chvíle, kdy hráči silného ročníku 1953 coby desetiletí školáci vytvořili žákovský tým, který si vzal do parády trenér Leopold Vávra, bývalý člen ligového týmu a elegantní bruslař. Celou bandu, v níž mnozí prokazovali nemalý talent, postupně přebírali do trenérské péče Stanislav Pícha, Karel Bílek, Karel Kroupa, František Vacovský a řadu svých svěřenců přichystali na vrcholovou dráhu.
Mohli se prosadit ve vyšším počtu, kdyby některé obešla smůla. Třeba forvard Vladimír Koberna, jenž se nadáním a šikovností minimálně vyrovnal později slavnému vrstevníkovi Jaroslavu Pouzarovi (ten začínal v budějovickém KDPM), ale zradilo ho zdraví. Nebo Zdeněk Kříž, obránce jako hrom, jemuž zase chyběla ctižádost. Shodou okolností oba jmenovaní nemohli přijít na setkání, neboť hrají hokej na nebeských kluzištích.
Mezi rakouskými mantinely se uplatnili Jan Brašna a František Kotnauer, kteří se svezli s emigrační vlnou osmašedesátníků. Po sametové revoluci našli cestu zpátky do vlasti a nechyběli ani na večírku v Bergamu. „Frantovi přezdívali Rakušané doktor Kotnauer, protože rozpáral každého,“ culil se Michal Vondrka, na jehož pozvání ke stolu zasedli také Jiří Šrámek, Josef Vondráček, Stanislav Neckář st., Václav Prospal st., Jiří Fedur, z těch starších František Vavroch, z mladších František Joun.
Z hokejistů, jejichž jména se nestihla zapsat do paměti fanoušků, přišli kupříkladu Václav Procházka, Karel Průcha, František Mraček, Josef Zíka, Zdeněk Lenc, Karel Červený, Stanislav Kalinger, Luděk Jelínek, Leopold Vávra ml., Jindřich Dvořák, Rudolf Šíma. Vtípky se střídaly s historkami, jedna však vyvolala kromobyčejný hlahol. Popisovala „vydařený“ žákovský trénink na rybníku Bezdrev u Hluboké nad Vltavou.
Událost si nepřímo vynutil krasobruslařský šampionát na budějovickém stadionu. „Abychom nepřišli o trénink, zlákal nás trenér Vávra na Bezdrev. Znal to tam jako tělocvikář hlubockého učiliště. Led byl podezřelý, ale Polda nás uklidňoval, že tam ráno bruslili učni. Hráli jsme. Najednou se to prolomilo a Venca Procházků s Vencou Prospalů byli po krk ve vodě. Ostatní se snažili dostat na břeh, jenže to praskalo všude. Volal jsem o pomoc po kolena v bahně. Naštěstí jsme vylezli všichni. V učilišti na radiátorech s elektrickými spirálami nám trenér sušil oblečení. Vznítilo se, než uvařil čaj. Standovi Neckářů zbyl z nové košile jenom límeček,“ přidal k dobrému Michal Vondrka.
Ladislav Lhota
