26.12.2024
Elegantně a svižně bruslícího centra Vítězslava Valu si pamatují starší fanoušci v Třebíči a Písku. Jednu sezonu figuroval také v širším kádru českobudějovického Motoru. U soutoku Vltavy s Malší vystudoval rodák z jihomoravských Kralic (dnes Kralice nad Oslavou) vysokou školu zemědělskou a přiženil se do Čimelic. Do nejširšího povědomí hokejové veřejnosti v Československu vstoupil jako čárový sudí ve dvojici s Mojmírem Šatavou.
Světlo světa spatřil v tisícihlavé obci ležící na východ od okresního města Třebíče. Proslavili ji čeští bratři vytištěním Bible kralické, vrcholného překladatelského díla z přelomu 16. a 17. století. V rodném listu má zapsaný datum 22. února 1948, korespondující se začátkem nelehké doby, která destruktivně zatížila dějiny naší země. Klukovská léta vyplnil aktivním pohybem, zamiloval si jízdu na bruslích. Ledové radovánky každou zimu poskytovaly zdejší rybníky. „Patřím k poslední generaci, jejíž sportovní kariéru podepřely základy vybudované na přírodním ledě,“ říká někdejší člen žákovského týmu Kralic.
Po nástupu na Střední zemědělskou technickou školu v Třebíči oblékl dres tamního Spartaku. „Jako žák jsem tady neuspěl na zkoušce. Vzali mě s sebou do Zlína, ale byl jsem úplně trapný. Změnilo se to ve vyšší kategorii. Uplatnil jsem se v dorostenecké lize,“ vypráví tehdejší studentík. Vraceli se z výjezdů ve večerních hodinách, kdy už nebylo spojení do Kralic. Přespával v kabině na stadionu, ještě nezastřešeného. Nejednou vydatně pokreslil svými noži opuštěnou a potemnělou plochu, než si nechal zdát něco hezkého. „Piloval jsem bruslení. Vždycky jsem byl tréninkový typ, chtěl jsem být perfektní. Podobně jako později Jarda Jágr,“ usmívá se nad příměrem s megahvězdou.
Nejednou jim patřil zápasový přídavek na Horáckém zimním stadionu v Jihlavě po vystoupení ligové Dukly. „Hrál tam i bratislavský Slovan. Ve dveřích do šaten jsem se srazil s Václavem Nedomanským. Dodnes nechápu, proč ho vrátný zastavil a mě pustil prvního,“ vzpomíná na první bezprostřední setkání s nejlepším střelcem reprezentační historie. Po maturitě chtěl pokračovat ve studiu. „Prakticky mi nezbývalo, než se hlásit na vysokou školu zemědělskou. Děda vlastnil deset hektarů polí, s nimiž táta dobrovolně povinně vstoupil do družstva,“ vysvětluje volbu. První ročník VŠZ byl v Jihlavě. Jenže tam hrála pouze Dukla, páteř národního týmu. Proto zkusil štěstí v Českých Budějovicích.
Čerstvě angažovanému kouči Slavomíru Bartoňovi se hlásil do letní přípravy v sedmašedesátém, ale nevybojoval místo v sestavě. Celou sezonu prožil v béčku Motoru mezi krajskými mantinely. „Rád vzpomínám na mistra světa Čeňka Píchu. Šoféroval rolbu. Ze šatny áčka jsem vyjížděl na led s žákovskými týmy i dorosteneckou generací Pouzara, Dvořáka, Fedura, Prospala, Vondrky, Neckáře. Trénoval jsem někdy i osm hodin denně,“ pochlubí se aktivním přístupem, z něhož těžil po přestupu do Jitexu Písek, nováčka druhé nejvyšší soutěže od ročníku 1968–69. „Koupili mě z Budějovic za pět tisíc. Mateřská Třebíč nedostala nic,“ ilustruje tehdejší zvyklosti v tuzemském hokeji.
Na vysoké škole poznal budoucí choť Jaroslavu, mladší sestru slavné kajakářky Lídy Polesné. Oba končili s červenými diplomy. „Jeden asistent nás označil za nejchytřejší dvojici v historii fakulty,“ připomíná pobaveně a přiznává, že bez pomoci svého protějšku by jako aktivní hokejista zůstal jen průměrným studentem. Z jihočeské metropole vyrážela do Písku dvě auta s exbudějovickými hráči. S nimi i Vala. Posléze se usadil v Čimelicích, které byly domovem manželky. Celek Jitexu se pohyboval dva roky ve spodní části šestnáctičlenné tabulky. „V Ústí nad Labem jsem dostal za úkol hlídat Jardu Houfka, jehož bratr Ruda hrál v naší obraně. Nakonec on hlídal mě,“ cukají mu koutky úst.
Roli osobního strážce vyfasoval Vítězslav Vala také před památným duelem Jitexu Písek s reprezentací ČSSR, který pojali borci se lvíčkem na prsou jako součást přípravy na MS ve Stockholmu 1969. U břehu Otavy to byl svátek. „Trénoval nás Láďa Pejcha a dal mi na starost Nedomanského. Zavelel: Půjdeš s ním, i když se odebere na záchod. Naštěstí nenastala taková situace. Nicméně spadla mi brada po ráně bratislavského útočníka, proti níž zůstal náš gólman úplně bez šance na zásah. Stínoval jsem střelce, ale Nedo reagoval na mizernou přihrávku a napálil to ze vzduchu s neskutečnou razancí,“ komentuje výkon kanonýra, jenž dvěma góly přispěl k vítězství národního týmu 9:4.
S výjimkou ročníku 1971–72, v němž se Jitex probíjel divizní soutěží zpátky do 2. ligy a postoupil z druhé pozice za Karlovými Vary, byla pro písecké publikum, ale i hokejisty, nosným bodem městská derby mezi civilním týmem Jitexu a vojenskou Duklou. „Stalo se, že jsem špatně poslal puk Zdeňkovi Benešovi, který mi hrál pravé křídlo. Na střídačce se omlouvám a on povídá, ty vole, vykašli se na školu. Vzdělání zabíjí přirozenou inteligenci,“ vybavuje si příhodu z hokejového života. Již při debutu za Písek se mu vryly do paměti kousky organizované mazáky. V karlovarském hotelu spolu s dalšími nováčky absolvoval „křest“ ve vaně naplněné studenou vodou a hasičské cvičení.
Po reorganizaci soutěží účinkoval Jitex v sezoně 1973–74 ve II. ČNHL (z 2. ligy se stala I. ČNHL, 1. liga se ještě nenazývala extraligou). Bruslící inženýr si vybavuje poslední zápas v píseckých barvách. Jitex přivítal Mladou Boleslav. V sestavě hostí figuroval jistý Benedikt, který Valovi v předchozím utkání přerazil zub. „Hecovali jsme se a já ho za ten zub píchl holí. Vrátil mi to loktem do nosu. Dostal jsem dvě minuty, načež jsem upozornil rozhodčího na úmyslný soupeřův zásah. Tekla mi krev a sudí vykázal i Benedikta. Když přijel k trestné lavici, dal jsem mu pěstí,“ popisuje, za co byl poslaný předčasně do sprchy. „V hledišti seděli poprvé společně manželka, tchyně a tchán,“ doplňuje.
Pozval je s předtuchou brzkého ukončení aktivní kariéry, k němuž se hotovil v pětadvaceti. Vylíčená událost urychlila rozhodnutí. Uprostřed sezony odevzdal dres s kapitánskou páskou a dal přednost zaměstnání. „Hokej nepostačil k obživě, nenabízel perspektivu. Napsali kdesi v novinách, že jsem v Písku nastřílel pětačtyřicet gólů. Zdá se mi to málo za pět let, ale je pravda, že mi dělalo větší radost, když z mojí přihrávky mohl skórovat spoluhráč, třeba obráceným koncem hole,“ usměje se. Toužil však zůstat ve spojení s nejrychlejším týmovým sportem. Na trenérskou profesi neměl náturu, ani hlasivky. Sáhl po jiném řešení. Pořídil si píšťalku.
Rozhodování vyzkoušel u přípravky. Nová role ho chytila. Uvědomil si, že bez mužů v pruhovaném nelze odehrát žádný zápas. Absolvoval okresní školení, potom krajské, nakonec celostátní. Za čtyři roky se propracoval do nejvyšší československé soutěže. Utvořil jihočeskou čárovou dvojici s Mojmírem Šatavou. „Vyhrával jsem předsezonní semináře a oba jsme patřili na bruslích k nejrychlejším. Mezi elitou jsme působili jedenáct let. Mohli jsme pokračovat, ale řekli nám, že nejsme perspektivní. Vychovali jsme mladší kolegy Václava Českého s Milanem Kolískem, což bylo asi příliš pro pražské vedení, aby ligu pískala čtyřka z píseckého okresu,“ vysvětluje odchod po sezoně 1988–89.
Pečlivě si vedl záznamy, podle nichž za patnáctiletou kariéru odpískal přes sedm stovek utkání, z toho 206 mezi domácí elitou. V rámci ošatného inkasoval 350 korun za zápas. Najezdil více než šedesát tisíc kilometrů vlastním autem. Za top událost při účinkování v celostátní lize označuje duel Slovanu Bratislava s Vítkovicemi, ve kterém oba soupeři usilovali o body potřebné k záchraně. „Byli jsme tak obezřetní a rychlí, že hráči neměli šanci se poprat a hlavní sudí Milan Kokš nevyloučil ani jednoho,“ pochlubí se. Potkal celou řadu hokejových osobností. „Problém se rýsoval pokaždé, když proti sobě na buly stáli Ivan Hlinka a budějovický Václav Mařík. Těžko jsme je rovnali,“ přiznává.
Prostořekost Václava Maříka vnímali muži v pruhovaném jako nezbytné koření většiny zápasů, ve kterých šikovný centr nosil dres Motoru nebo Jihlavy. „Velké haló způsobil v Kladně. Jeho invektiva směrem ke kladenskému kapitánovi Františku Pospíšilovi byla hodně osobní a ten to chtěl uvést do zápisu o utkání. Žehlili to funkcionáři,“ vidí jako dnes Vítězslav Vala a připomíná: „Někteří hráči, třeba Hrdina ze Sparty nebo Jarda Holík vyloženě neměli rádi rozhodčí.“ Nebyla nouze o úrazy. „V pražské Sportovní hale někdo odpálil puk od brány. Letěl přímo na mě. Neuhnul jsem, ale zařval a upadl. Pobavilo to diváky. Jindy mě kladenský Miloš Hořava trefil pukem do spánku. Málem mě zabil,“ povídá.
Hořavův zásah si vyžádal ošetření v nemocnici na Bulovce. „Třetí třetinu jsem sledoval z hlediště,“ upřesňuje postižený. Arbitři pískali bez helmy, tudíž docházelo k nehodám. Společenské změny na přelomu let 1989 a 1990 ho posunuly do křesla čimelického starosty. Zároveň byl ekonomem bytového družstva. Po roce opustil obě funkce a začal rozvíjet rodinný podnik SIKO, zaměřený na vybavení koupelen. „Byla to dřina, ale zřejmě jsme neudělali žádnou podstatnou chybu. Bohužel, trpělo naše manželství,“ ohlíží se. Prosperující byznys po rozvodu řídila paní Valová, později ho vzal do rukou mladší syn Tomáš se sourozenci Vítězslavem a Janou.
Spolu s druhou manželkou – našel si znovu Jaroslavu – se muž otlučený mezi hokejovými mantinely zabýval prodejem nábytku. Až do důchodu. „Mám za sebou dvě stříbrné svatby,“ zmiňuje kuriozitu. Minulost s píšťalkou si připomíná na pravidelných srazech s někdejšími souputníky v Hokejové síni v Lánech. Před léty ji otevřel a neúnavně rozšiřuje nadšenec Josef Hošek. „Věnoval jsem do jeho sbírky unikátní švédskou přílbu, kterou jsem si opatřil jako mladý hráč po otřesu mozku,“ připomíná muž, jenž svoje sportovní aktivity přesměroval v pětapadesáti k tenisu. „Pořád piluju bekhend. Stál mě už hodně peněz,“ svěřuje se správce nedávno revitalizovaného antukového kurtu v Čimelicích.
Ladislav Lhota
