27.05.2024
Zápasům o medaile na Mistrovství světa v Praze bezprostředně předcházela slavnostní inaugurace osmi nových členů Síně slávy Mezinárodní hokejové federace IIHF. Vedle Švéda Kennyho Jönssona, Fina Petteriho Nummelina, Kanaďana Ryana Smythe, Slováka Igora Liby, americké hráčky Natalie Darwitzové a kanadské trenérky Mel Davidsonové se dočkali významné pocty stále hrající nestor Jaromír Jágr (52) a první Jihočech Jaroslav Pouzar (72).
PRAHA / ČESKÉ BUDĚJOVICE – Pravý křídelník z Hnidous u Kladna a levý křídelník z Čakovce na Českobudějovicku se přiřadili k dosavadním čtyřiadvaceti osobnostem českého hokeje zařazeným do Síně slávy IIHF. Od založení v roce 1997 vstoupili do síně Vlastimil Bubník, Jaroslav Drobný, Václav Nedomanský, Vladimír Zábrodský, Vladimír Kostka (trenér), Karel Gut, Jiří Holeček, Jiří Holík, Oldřich Machač, František Pospíšil, Vladimír Martinec, Ivan Hlinka, Josef Maleček, František Tikal, Miroslav Šubrt (funkcionář), Quido Adamec (rozhodčí), Vladimír Bouzek, Josef Černý, Luděk Bukač, Jan Suchý, Bohumil Modrý, Milan Nový, Dominik Hašek a Robert Reichel.
Do této společnosti aktuálně přibyl první rodák z kraje rybníků Jaroslav Pouzar. „Ceremoniál byl hezky udělaný a pro mě to byla velká pocta. Užil jsem si to moc, ale trošku mě provázela nervozita při povinném projevu. Poděkoval jsem všem spoluhráčům z Motoru, národního mužstva i Edmontonu. Jmenovitě Mírovi Dvořákovi, který už tady není s námi, nebo Jarrimu Kurrimu s Willy Lindströmem. Ti mi pomáhali v zámoří překonávat jazykovou bariéru,“ vypočítává mistr světa z let 1976 a 1977, rovněž držitel Stanleyova poháru 1984, 1985, 1987. „Při té slávě promítali šoty z naší kariéry. Také moje góly. V televizi mi říkali, že neexistují žádné záběry, když jsem je sháněl. Najednou se našly,“ rýpne si.
Někdejší bránící levé křídlo a přitom vynikající střelec prožil spolu se synem Jaroslavem mladším v Praze poslední víkend letošního šampionátu. „Pozvala mě mezinárodní federace. Nikoliv český svaz,“ připomíná. V hledišti sledoval oba semifinálové duely a také zápasy o medaile. „Pěkný den byla hlavně neděle. Přijali mě do síně slávy a kluci na ledě vybojovali zlato. Český tým byl opravdu nejlepší. Dobře poskládaný. Všichni hráli zodpovědně a kolektivně. Postupně gradoval výkon. Líbil se mi Martin Nečas a hlavně musím vyzdvihnout gólmana Lukáše Dostála. Když někdo vychytá takové věci, jako vychytal on, není možné nic jiného, než zvítězit,“ usmívá se.
V zákulisí se jihočeský hokejový bard setkal s řadou zajímavých osobností. „Při večeři s předsedou IIHF Lucem Tardifem s námi seděli zástupci Nového Zélandu a v hledišti se fotili Turci v dresu s jejich znakem,“ podivuje se, kde všude se zajímají o hokej. Nad půllitrem piva po zápasech bylo možné spatřit Jaroslava Pouzara po boku Jarriho Kurriho, od něhož dostal pozvání do Finska. Potkal se také s centrem Václavem Nedomanským, jemuž hrál křídlo při svém reprezentačním debutu na Ceně Izvestijí v roce 1972, kdy dal gól Švédům. „Moc mě potěšilo, že jsem potkal tohohle kluka. Neviděli jsme se dlouho,“ zmiňuje čerstvého osmdesátníka, jenž se chystá přesídlit ze zámoří zpátky do vlasti.
Skvělý hokejista, rovněž trenér a emeritní prezident budějovického klubu si v napěchované O2 aréně uvědomil rozdíl mezi atmosférou a způsobem vítězných oslav za časů jeho aktivní kariéry a ve žhavé současnosti. „Pověsili nám na krk medaile a šli jsme do šatny. Dali jsme si nějaké pivo nebo otevřeli láhev vína na hotelovém pokoji a to bylo všechno. Po návratu nás nikdo nevítal na náměstí. Sedli jsme do aut a rozjeli se do svých domovů. Potom přišel papír s termínem, kdy se máme dostavit na ČSTV a na Hrad za Husákem,“ líčí poměry z let sedmdesátých. „Dnes je to o něčem jiném. Musím říct, že hráčům v Praze přála fantastická atmosféra,“ vyzdvihuje.
Ladislav Lhota
