05.07.2024
Křídelní útočník Zdeněk Beneš patřil do družiny, která v dresech českobudějovického Slavoje (variantou byl zeleno-bílo-červený trikot se čtyřcípými hvězdami na ramenou) vybojovala dorostenecký titul mistrů republiky 1963–64. V týmu koučovaném Františkem Vacovským se zařadil k menšině středoškolských studentů (většina chodila do učení v Motoru), ale i hráčů bez pozdějšího startu v domácí nejvyšší soutěži. Převážnou část kariéry prožil v Písku.
Č. BUDĚJOVICE / PÍSEK – Přišel na svět v jihočeské metropoli 29. října 1946, dva dny poté, co na půdorysu dnešní Budvar arény slavnostně zahájil provoz teprve třetí stadion s umělým ledem v Československu. Nastalý hokejový boom na pravém břehu Vltavy neminul ani Zdeňka Beneše. „Začínal jsem na původním zimáku s dřevěnými tribunami. Stále před sebou vidím vysokou tribunu C, naproti áčko a béčko s hodinami,“ vybavuje si ráj bruslařů v Háječku, mezi jehož mantinely se rodila velká vítězství i nemilé porážky. Pomyslný výuční list hokejisty tady získaly desítky skvělých borců. „V zimě jsme hráli hokej, v létě fotbal. Nedělali jsme vlastně nic jiného,“ usmívá se jeden z nich.
Neutuchající nadšení nezlomila ani tragická událost v roce 1957. Vyhořel stadion, ale brzy se obnovila činnost v provizoriu, kolem něhož rostly základy nové stavby – teď už z betonu. Ohněm zničenou výstroj a výzbroj nahradily dary od klubů projevujících sounáležitost. Hokejoví žáci Slavoje pod vedením Stanislava Píchy již v osmapadesátém získali krajský přebornický titul, což bylo nejvíc v této věkové kategorii. Rodil se základ sestavy budoucích mistrů republiky v dorostu. „Organizovaný trénink jsme měli vždycky v sobotu ráno od šesti do sedmi. Potom jsme šli do školy. Vyučovalo se do dvanácti,“ líčí pamětník všednodennosti padesátých a šedesátých let.
Fotbalové tréninky se konaly dvakrát týdně. Někteří členové party včetně Zdeňka Beneše zůstávali věrní Slavoji. Další startovali za Dynamo, tedy „černé kůže“. „Na náš fotbalový růst dohlížel legendární Franta Kyslík, jenž po sloučení klubů pokračoval u černobílých a vychoval desítky talentů,“ připomíná forvard, který nakonec upřednostnil rychlejší sport na bruslích. Vrcholem jeho působení na budějovickém ledě se stalo dorostenecké zlato 1963–64. „Byla to bezesporu naše nejlepší sezona. Hráli jsme proti silným pražským týmům Spartě nebo I. ČLTK. Ve finálové skupině jsme si poradili s Chomutovem, Jihlavou i Popradem,“ neopouští ho stále živá vzpomínka.
Mladí slavojáci sbírali jedno vítězství za druhým. Těsně prohráli pouze v Popradu, jehož dres oblékal Milan Mrukvia, pozdější útočník bratislavského Slovanu, krátce i československé reprezentace. „Pod Tatrami jsme byli přijatí nevraživě. Zkrátka Čehúni. Během rozbruslení nám ze střídačky ukradli hokejky a zápas měl daleko k fair play,“ popisuje přímý aktér výsledkové klopýtnutí, které však nezastavilo triumfální jízdu Jihočechů. Někteří šampióni záhy dostali šanci v A-týmu Slavoje, další tam zakotvili po vojně, kdy klub už nosil značku Motoru. Do národního mužstva se probojoval Václav Mařík, ligovou historii výrazně psali Helmich s Vápeníkem, Hovora anebo Ruprecht ve službách Plzně.
Křídelník Zdeněk Beneš strávil dvě vojenské sezony v Dukle Písek (z úspěšného dorostu Slavoje tam narukovali rovněž Čejka, Dušek, Vápeník či Hovora), načež se roku 1967 přestěhoval do šatny sousedního Jitexu. České Budějovice v tom čase angažovaly na trenérský post Slavomíra Bartoně, který se zbavil starších hráčů Miroslava Höniga, Jana Maxy nebo Jana Šrámka a začleňoval do týmu nastupující generaci. Motor směřoval zpátky mezi elitu. „Já jsem se tam nechytil,“ přiznává hokejista, jenž na píseckém ledě vytvořil dlouholetou dvojici s centrem Vítězslavem Valou, později čárovým rozhodčím. „Hráli jsme 2. ligu, po reorganizaci II. NHL. Velkým rivalem bylo Milevsko,“ přibližuje.
Sezony plynuly. Písecký zimák dostal střechu, nové šatny, budovaly se tribuny. Vedle okresních derby s Milevskem, v nichž zpravidla udával tón silný celek z města vzduchotechniky, očekával tým Jitexu vždy s napětím den třeskuté městské bitvy proti Dukle, která úplně nejvíc ze všech zápasů bavila diváky zásobované nejen dramatickými zážitky, ale i koňským salámem, který si odnášeli domů ze zdejšího bufetu pod paží zabalený v papíru. „Fanoušci z jedné tribuny křičeli Du-kla! Z druhé Ji-tex! Vojáci si mohli vybírat šikovné hráče plnící základní službu a většinou proti nám slavili úspěch. My jsme zvítězili jenom občas, když se podařilo uhájit těsný náskok,“ vysvětluje.
Hráčskou kariéru zabalil Zdeněk Beneš poměrně brzy. V devětadvaceti. „Jako ženáč se dvěma dětmi jsem začal stavět dům na Hradišti,“ odkrývá hlavní podnět k odložení zbroje. Úplně však neutekl z hokejového prostředí. Převzal trenérskou taktovku u ligového dorostu. „Zachraňovali jsme se v nejvyšší soutěži a pokaždé nechali někoho pod sebou. Nastupovali Milan Rambous, Pavel Zeman, Milan Švehla, Ivo Šejna, Tomáš Kolínský, Milan Kajtman a další. Byli to velice dobří hokejisté. Tvořili dobrou partu,“ vyzdvihuje. Záchranářskou sezonu absolvoval také na střídačce píseckého áčka a přesunul se k žákům. Následovalo repete u A-týmu a tři roky v Dukle. Převzal ji po Karlu Pražákovi.
V armádní kabině (1987 až 1990) měl na povel Davida Pospíšila, jenž se později zviditelnil v roli televizního komentátora, Miroslava Stavjaňu, Romana Turka, Petra Pauknera, Jaroslava Suka. „Tenkrát nám vzali status jihlavského béčka, které přesunuli do Tábora. Přesto jsme hráli vyrovnaná derby a táborský kouč Standa Barda z toho byl div živ. Příliš ho nevytrhly ani posily z Jihlavy,“ pochlubí se Zdeněk Beneš, před nímž po Sametové revoluci vyvstala zásadní otázka: Pokračovat profesionálně s hokejem nebo vsadit na civilní obživu? Zkolaboval totiž systém vojenských týmů. Rozhodl se pro druhou variantu. Navzdory tomu, že studoval nejvyšší trenérskou kvalifikaci.
Absolvent budějovické elektroprůmyslovky dlouhá léta řídil elektroúdržbu v podniku Jitex, načež založil elektroinstalační firmu. Živila ho do důchodu. Vyhověl ještě prosbě manažera Jana Slivky a paralelně trénoval dvě sezony IHC Písek. Jeho svěřenci v prvoligovém play off 1997–98 vyřadili Hadamczikův Třinec. Krátce působil i v klubovém výboru. „Sehnal jsem nějaké peníze, ale neztotožnil jsem se s přístupem, že to bude fungovat tak nějak samo,“ komentuje svoje definitivní sbohem otec dvou synů, kteří také zkoušeli hokej, upřednostnili však studium. „S několika bývalými spoluhráči jsem si letos moc užil pozvání Motoru k připomínce dorosteneckého titulu. Byla to krásná akce,“ těší ho.
Ladislav Lhota
