02.08.2024
Začínal v brankovišti, ale trefili ho pukem do hlavy a pelášil do útoku. Z budějovického KDPM se Miroslav Hejda přestěhoval do Slavoje, po dvou dorosteneckých sezonách v Plzni zakotvil v Motoru. Z vojny v Dukle Písek se vrátil do Háječku a zaknihoval si dva roky mezi mantinely nejvyšší soutěže, načež se stal oporou nadupaného Milevska. Pomáhal i Táboru a Jindřichovu Hradci. Trenérské úspěchy sklízel v Itálii. V roli důchodce sleduje hokejový růst vnuka Ondřeje a rybaří.
JIŽNÍ ČECHY – Narodil se v krajské metropoli (16. 7. 1949), ale dětství prožil v Hrdějovicích, kde také navštěvoval do 5. třídy základní školu. Do hokejového světa vklouzl znenadání. Na ulici potkal kamaráda, který mu řekl, že jedou hrát do Plané a potřebují gólmana. „Popadl jsem brankářskou výstroj bráchy Franty a jelo se. Ani nevím, jestli jsem chytal za Hrdějice nebo Nemanice nebo to byl spojený mančaft. Moje působení na brankové čáře netrvalo dlouho. Rozmyslel jsem si to, když se puk zastavil o moji hlavu,“ usmívá se nejmladší ze třech bratrů. Prostřední František hrál hokej i fotbal v Dynamu, nejstarší Jaroslav kopal za hrdějovickou jedenáctku. Sourozenecké kvarteto doplnila sestra.
Do měšťanky, jak se označoval druhý stupeň základní školy, nastoupil v českobudějovické Jírovcově ulici. „Kluci ze třídy hráli za pionýrák, tedy KDPM. Zeptal jsem se starého Mládka, který měl hokejisty pod palcem, a on mě vzal. Stačilo přinést podpis od rodičů. Ani chudáci nevěděli, kde se to hraje. Měli jiné starosti,“ vrací se do věku šesťáka, tehdy již bruslícího v útočné řadě. Dojížděl z Hrdějovic, příliš neznal krajské město a nedokáže potvrdit, zda žákovská ekipa využívala zamrzlý příkrov na Bagru nebo v prostoru Výstaviště. Musela se spokojit s přírodním ledem a improvizovanými mantinely. „Na stadion v Háječku nás vypustili až později,“ tvrdí naopak s jistotou.
Pionýrský dres oblékal i pozdější ligový špílmachr Jiří Kolar. „Dvakrát jsme skončili druzí za Motorem v boji o krajský titul. Po vzoru Jirky Kolara jsem zamířil do Motoru. Hned první rok nás KDPM porazil a stal se žákovským přeborníkem,“ poukazuje hrdějovický vyslanec na ironii osudu. V patnácti zvolil učební obor kovomodelář a stěhoval se na internát do Plzně. Dvě sezony válel za tamní Pracovní zálohy. Třetí rok měl pracovat ve Škodě České Budějovice, ale všimli si ho bafuňáři plzeňské škodovky. „Řekli: My tě chceme, doučíš se tady, všechno zařídíme. Nakonec jsem šel zpátky z rodinných důvodů a pokračoval s hokejem v Budějovicích, i když prosadit se nebylo snadné,“ vysvětluje.
Nedávné mládežnické mistry republiky dirigoval bývalý gólman Karel Kroupa. „Nevyhodil mě,“ oceňuje navrátilec. „Asi mi pomohlo doporučení z Plzně, přesto jsem čekal na příležitost. Naskočil jsem do sestavy od chvíle, kdy se zranil centr Pavel Píša. Dorosteneckou kategorii tehdy prodloužili do devatenácti let. V mojí druhé sezoně jsme vybojovali bronz,“ pochlubí se člen týmu, který při lepším skóre mohl být zlatý. Následně Miroslav Hejda absolvoval výběrové utkání na Horáckém stadionu v Jihlavě, ale nezískal místo v Dukle plné reprezentantů. Povinnou vojenskou službu si odkroutil za Duklu Písek. Doprovodil ho i další budějovický forvard Miloš Edelmann.
Vrcholem píseckého působení pod koučem Zdeňkem Fialou byla účast v kvalifikaci o nejvyšší soutěž, kterou ovládl budějovický Motor před Karvinou, Duklou Písek a Popradem. Následovaly dvě sezony v motoráckých barvách. V té první alternoval Miroslav Hejda s veteránem Jindřichem Lidickým. Ani ve druhé nezískal pevnou pozici. Dohromady si zaknihoval jeden gól (v Košicích) a tři nahrávky. Důležitý krok k zachování elitní příslušnosti v ročníku 1970–71 učinili Jihočeši v Pardubicích, kde vyhráli 4:3. „S Jirkou Kolarem a Frantou Neumaierem jsme hlídali lajnu s reprezentanty Martincem a Šťastným. Byl to můj nejlepší zápas za Motor,“ povídá Hejda s nostalgií.
Za výkon na pardubickém ledě inkasoval šestnáct set korun. „Obvykle jsem dostával čtyři stovky,“ poukazuje na rapidně navýšenou odměnu. Nicméně v roli útočníka nevykazoval potřebnou střeleckou bilanci a po následující sezoně nereflektoval klub na jeho příští služby. „Vyhnali mě do Milevska,“ specifikuje přesun do druhého nejsilnějšího týmu na českém jihu. „Dostal jsem prakticky stejné podmínky jako v Budějovicích, pobíral kalorné a nemusel chodit do práce. Stihl jsem se oženit a taky odmaturovat na budějovické stavební průmyslovce,“ hodnotí pětiletku v barvách ZVVZ, kde si podávali ruce četní plejeři s většími či menšími zkušenostmi z československé nejvyšší soutěže.
V bojích o špičku 2. ligy začal pilně střádat góly, což platilo i na vrcholu sezony 1972–73, kdy Milevští hráli prolínačku o účast v rozšířené celostátní soutěži proti Chomutovu, Vítkovicím, Zvolenu. Nedařilo se mu jen v soubojích s Motorem. „Brzdil mě komplex z brankáře Ládi Pláničky,“ přiznává zablokovaný střelec. „Ztratili jsme těsně oba duely. Snad i kvůli mojí nemohoucnosti. Neproměnil jsem řadu šancí. Vyčítal jsem si to léta,“ zamračí se po více než půl století. Na sklonku „šedivých sedmdesátých“ zamířil do Tábora. „Dařilo se mi, byť jsme úplně nesplnili sportovní cíle. Nosil jsem i céčko. Pod stropem táborské haly visí můj dres s dvacítkou,“ pociťuje hrdost.
Hráčskou kariéru si prodloužil návratem do Milevska, následnou výpomocí v Jindřichově Hradci a ještě jedním comebackem do Tábora. „Odtud mě vyhodil trenér Bohouš Ťoupal, s nímž jsem hrával na milevském ledě v jedné pětce. Posadil mě za stavu 1:1 po první třetině ve Strakonicích. Na to se nedá zapomenout. Měl jsem už hokejový věk a řekl jsem si, že nebudu dělat šaška. Odevzdal jsem výstroj,“ líčí poněkud hořký konec. Ale pro radost si přidal pár sezon v krajském přeboru za JZD Hrejkovice resp. TJ Božetice. „Na milevském stadionu nám kolikrát přišlo fandit víc lidí, než ligovému ZVVZ. Prožil jsem tam hezké období,“ vzpomíná s rozjasněnou tváří.
Příležitostně nastupoval za veterány Milevska nebo Motoru, ale již si budoval trenérskou pozici u milevské mládeže. A díky bývalému spoluhráči Richardu Podrabskému, který vedl A-tým, se profesně uplatnil v Itálii. „Ríša pocházel z Ústí nad Labem, stejně jako zkušený kouč Jirka Vrba, který si udělal jméno v italském hokeji a chtěl tam prosadit svého syna. Ríša opustil Milevsko a převzal trenérský dozor nad mladým Vrbou. Po čase mi volal, že je volné místo v Alleghe. Neváhal jsem, i když jsem zrovna měl jít k áčku,“ naznačuje, že jeho odchod byl rychlý a v jihočeské baště nevítaný. „Neuměl jsem italsky ani pozdravit, přesto se mnou podepsali smlouvu druhý den po příjezdu,“ líčí.
V lyžařském středisku pod Dolomity, které se pyšní bohatou hokejovou tradicí, přivedl Miroslav Hejda dvakrát po sobě k mistrovskému titulu žáky v kategorii třináct a čtrnáct let. Po pauze věnované vyřizování restitučních nároků se vrátil do Alleghe a shrábl další dvě mládežnická prvenství. Rok odpočíval, načež přijal nabídku z Brixenu, kde jeho svěřenci kralovali v italské konkurenci čtrnácti, patnácti a šestnáctiletých. „Potom už jsem nedělal nic,“ lakonicky komentuje tichý odchod z prostředí dunících mantinelů. „Až do důchodu jsem pomáhal synovi Toníkovi na čerpací stanici ve Vrátě,“ říká otec dcery Miroslavy a nejmladšího syna Filipa, dlouholetého obránce Milevska či Hluboké.
Geny po dědovi a tátovi Filipovi projevil vnuk Ondřej, jenž začínal v Hokejovém centru Pouzar, pokračoval v Motoru a minulou sezonu 2023–24 strávil hostováním za písecký dorost. „Jezdil jsem do Písku na všechny zápasy,“ nezapře Hejda senior péči o následovníka. Nepotkáme ho však na tribunách Budvar arény. „Extraligu a další soutěže registruji pouze na dálku. Ale nedávno jsem s kamarádem navštívil duel Sparty s Třincem. Sledovali jsme ho z V. I. P. a byl to zážitek,“ svěřuje se čerstvý pětasedmdesátník, jenž doma v Homolích co chvíli náladuje do auta rybářské náčiní a vyráží za klidným koníčkem. Někdy ho provází syn Filip. „Na candáty jezdím s přáteli k Lipenské přehradě,“ odtajňuje.
Ladislav Lhota
