15.07.2023
Druhorozený potomek mlynářské dcery a technického úředníka přišel na svět poslední květnový den roku 1953. O den později spustili komunisté brutální měnovou reformu, při níž úspory nad tři sta korun znehodnotili poměrem 1:50. Rozlehlý Šulcův mlýn v Tušti, kde Michal Vondrka poprvé otevřel oči, fungoval ještě nějaký čas, než ho všemocní dali napospas jezeďákům. Rodina se přestěhovala do Budějovic a český hokej získal šikovného útočníka.
Č. BUDĚJOVICE / NETŘEBICE – Ve mlýně, kde se říkalo Na Primárně, se narodila také Michalova o čtyři roky starší sestra Ludmila. O dva roky mladší bratr Jiří, který později spojil hokejovou kariéru s barvami Vimperka, prokoukl v budějovické porodnici. Mlýnská budova měla tři patra, patřila k ní turbína a náhon, ale i katr s truhlárnou, a byla součástí velkého hospodářství. Nechyběly krávy, kozy, husy, koně. „Mlelo se do mých pěti let, než komunisti zastavili provoz. Odstěhovali jsme se do Budějovic, kam tatínek předtím dojížděl denně do Stavoprojektu. Ve mlýně zůstal strejda, ale zařízení se kompletně vyrabovalo. Jezeďáci tam sušili obilí,“ líčí letošní sedmdesátník.
Vondrkovi získali byt v ulici Generála Svobody naproti vojenskému špitálu. Děti se věnovaly všem dostupným sportovním aktivitám. V zimě bruslily před domem na polévaném kluzišti, přes léto hrály fotbal nebo sedlaly bicykl. „Mezi chodníky vznikla pomyslná hala Chicago Black Hawks, jak ji označil Karel Červený (syn brankáře Zlatka Červeného – pozn.), který bydlel s námi v baráku. Byli jsme naštvaní, když tudy jednou za odpoledne projelo auto,“ vybavuje si idylu zlatých šedesátých. V deseti se stal členem hokejového Slavoje. „Spolužák donesl přihlášku, ale ve škole mu ji nepotvrdili, protože měl pětky. Předal mi ten papír, vyplnil jsem ho a tím se upekl můj nástup do klubu,“ vzpomíná.
Prvním trenérem Michala Vondrky byl někdejší útočník ligového týmu a skvělý bruslař Leopold Vávra st. Dirigoval silný ročník, do něhož patřili Vondráček, Neckář st., Jiří Šrámek, Fedur, Prospal st., také Vávra ml. nebo pozdější hvězdy rakouských stadionů Kotnauer s Brašnou. Partu převzal Karel Bílek, po něm Stanislav Pícha a čtvrtý rok v dorostu František Vacovský, pod jehož taktovkou účinkoval Motor (oddíl se transformoval ze Slavoje do Motoru v roce 1965) na Mistrovství republiky v Praze 1972. „Ve Sportovní hale se zrovna konal světový šampionát. Chodili jsme do hlediště a sledovali budoucí mistry světa. Za dva roky jsem hrál v útoku s Jirkou Holíkem a Honzou Klapáčem,“ pochlubí se.
Nejvyšší tuzemskou soutěž okusil v osmnácti. První gól dal Jiřímu Holečkovi v Košicích. Po boku bardů Šembery, Neumaiera, Pártla, Pražáka, Maříka či Hovory se otrkával v týmu, který koučoval Luděk Bukač a v sezonách 1971–72 a 1972–73 obsadil šesté resp. desáté místo, což ve druhém případě znamenalo absolvovat baráž o udržení. Naštěstí úspěšnou. Nový trenér Vlastimil Sýkora by určitě neodepřel šanci Michalu Vondrkovi ani v lize rozšířené na dvanáct účastníků, jenže klubové vedení rozhodlo jinak. „V jihlavské Dukle zjistili, že Jarda Pouzar si odbyl přes léto zkrácenou vojnu a začali v tom šťourat. V Motoru se zalekli a narychlo mě poslali k armádě,“ popisuje náhlý zvrat.
Žádný zdravý muž se nevyhnul povinné dvouleté službě v zeleném suknu. Výjimku tvořili absolventi vysokých škol nebo mladí otcové od rodin, kteří dostali povolávací rozkaz na pět měsíců. Jistěže dokázali leccos zařídit správní lidé na správných místech a díky tomu se podařilo v Budějovicích udržet reprezentačního útočníka Pouzara. Kvótu odvedenců zaplnil Michal Vondrka. Řekli mu to a rukoval za týden. Absolvent stavební průmyslovky si podal přihlášku na vysokou školu zemědělskou, ale měl smůlu. „Do Jihlavy jsem přišel v září, přičemž výběry do Dukel se konaly v červenci. Trenér Standa Neveselý se chytal za hlavu a nakonec mě poslal do béčka v Liberci,“ povídá.
Jihočeský ofenzivní univerzál figuroval v sestavě jihlavské rezervy ve druhé nejvyšší soutěži. Podle potřeby ho volali od Ještědu do áčka na Vysočinu. Dokonce vedl na křídlech světové šampióny z dvaasedmdesátého. Ve druhé sezoně si připsal podíl na ligovém bronzu a nechyběl na hokejovém turnaji Spartakiády spřátelených armád v Petrohradu (toho času Leningrad), kde se Dukla utkala ve finále s CSKA Moskva, což byl v postatě reprezentační tým SSSR. Událost mu připomíná společný snímek v uniformách před legendárním křižníkem Aurora kotvícím u břehu Něvy. „Už tenkrát jsem se smál, že fotku jednou ukážu dětem, aby viděly, jaký byl táta geroj,“ říká pobaveně.
Na podobnou akci vyráželi taky hokejisté Motoru do východního Berlína. „V duelu s CSKA se obrovitý centr Petrov kličkou zbavil obránce Vondráčka a Pepík zvaný Čárlí byl tak vyvedený z míry, že skočil Rusákovi na záda. Ten ho dovezl k naší brance a dal gól pod víko,“ poukazuje na fyzickou kondici, jíž disponovali hráči sborné komandy vycepovaní nelidským drilem při celoročním pobytu na bázách. Po návratu do civilu absolvoval rodák z Tuště pět dobrých sezon v Motoru, byť občas usedl na bidýlko. Zažil éru Dvořáka s Pouzarem, nástup nové generace v čele Lálou a Caldrem. Trénovali ho Slavomír Bartoň, Ladislav Pejcha, Karel Pražák.
Krátce před startem stříbrné zimy 1980–81, která se ukázala druhou nejúspěšnější v klubové historii, získal Motor ze Sparty protřelého forvarda Jaroslava Mece a Michal Vondrka zamířil o soutěž níž do stanice Vimperk. „Začal mi volat vimperský starosta Jan Tejml a lákal mě do týmu. Tak jsem šel,“ komentuje změnu, kterou asi potřeboval. Nebyl v pohodě vzhledem k závažné události v rodině i kvůli tomu, že mu klub nesehnal bydlení. Pod Boubínen strávil dalších pět. Mužstvo Šumavanu patřilo ke špičce. „Brněnská Kometa usilující o postup přijela pozdě na zápas. Řidič hledal Vimperk. Stadion byl natřískaný, lidé šplhali po střešní konstrukci,“ charakterizuje mimořádnou éru.
Spolu se Slávou Hlachem patřil k nejstarším v týmu. Vimperský dres nosili i další borci, na něž nezbylo místo v kádru Českých Budějovic. „Trenér Pražák vyhlašoval, že ve Vimperku se jenom chlastá a nechtěl tam posílat další hráče. Pravda, zašli jsme na pivko, ale měli jsme výsledky. Bylo to postavené na partě, i když se našly výjimky, které se úplně nezačlenily,“ ohlíží se za obdobím, kdy jihočeský celek, dlouho předtím neznámý, konkuroval Brnu, Olomouci, Kladnu, Chomutovu, pražské Slavii, Mladé Boleslavi. Dvakrát skončil druhý v základní skupině. Michal Vondrka ještě pomohl Táboru s postupem do 2. ČNHL a od sezony 1985–86 zakotvil v budějovické Slávii PF na krajském ledě.
V Táboře a Slávii PF účinkoval za amatérských podmínek už jen po práci. Rok strávil jako správce vysokoškolského areálu, potom nastoupil do plánografie ve Stavoprojektu. „Táta mě upozornil, že se tam uvolnilo místo. Vydržel jsem až do zrušení podniku po Sametové revoluci. Zhruba dva roky jsem montoval garážová vrata v soukromé firmě, načež jsme se dali dohromady s bráchou. Dělali jsme silikonové těsnění do oken a žaluzie. Nakonec jsme pokračovali každý sám, ale rozešli jsme se v pohodě,“ vykresluje pracovní dráhu, kterou zastavil odchod do invalidního důchodu. V pětapadesáti se dostavila srdeční arytmie. Musel na operaci. Stejnou prodělali fotbalisté Koller nebo Poborský.
Problémy se srdíčkem definitivně vyhnaly Michala Vondrku z ledové plochy, kterou do té doby vytrvale brázdil v barvách Old Boys Motoru, s nimiž se vypravil i na památný zájezd do USA. Z aktivního sportu ho vyřadila také výměna kyčle. „Už to nešlo,“ krčí rameny budějovický hokejista, jenž dokázal zajímavou kariéru vylepšit o velký trenérský úspěch, když spolu s Františkem Čechem a vedoucím týmu Jiřím Šrámkem přivedli starší dorost Motoru k mistrovskému titulu v sezoně 1992–93. Z jejich svěřenců se prosadili do extraligy dva brankáři, pět obránců a šest útočníků, přičemž jako absolutní top star se vyprofiloval Václav Prospal ml., syn Vondrkova souputníka.
Největší hrdost ale Mižu (přezdívku dostal od brankáře Vladimíra Pláničky, jenž prožil vojnu v Dukle Košice a pochytil východoslovenské nářečí) právem pociťuje nad hokejovou bilancí svého syna Michala ml. (1982), kterého piplal od prvních krůčků mezi mantinely. O šest let mladší Jakub se našel v hudebním světě. „Michal byl šikovný odmalička. V necelých dvou létech jezdil na kole jako ďas. Řádil na skateboardu a za barákem to mydlil s hokejkou. Ve čtyřech létech jsem ho vzal na zimák,“ vrací se k začátkům mistra republiky se Slavií (2008), účastníka třech světových šampionátů (bronz 2012) a jedné olympiády, který ještě loni nastupoval v extralize za Motor.
V zimních měsících navštěvuje Michal Vondrka pravidelně Budvar arénu. Nechybí při zápasech nejvyšší domácí soutěže, ani na žádném předvánočním srazu motoráckých veteránů. Léto naopak tráví daleko od městského ruchu v bývalém strážním domku u Netřebic na Kaplicku, který si pořídil před více než čtyřmi desítkami let. „Jsou tady kopečky, přes trať mám krásný výhled na Svatý Ján nad Malší,“ pochvaluje si idylické prostředí kolem chaloupky. Vydatně ji zvelebil. Nebyla tam voda, elektřina, chyběla příjezdová cesta. Leccos si někdejší hokejista udělal vlastníma rukama. Teď odpočívá. „Jasně, že sleduju sport. V televizi mě moc baví letecké záběry z Tour de France,“ ujišťuje.
Ladislav Lhota
