29.11.2013
Mistr světa z roku 1949 a stříbrný medailista z olympiády 1948, Augustin Bubník, se narodil v Praze, ale říká o sobě, že je Jihočech. Tatínek pocházel z Miličína u Tábora, maminka ze Štěkně v okrese Strakonice, a právě tady, u babičky, pozdější slavný hokejista trávil jako školák prázdniny. V reprezentaci měl spoluhráče z Českých Budějovic a na jih se stále vrací. Zrovna teď si užívá léčebný pobyt v třeboňských lázních Aurora.
TŘEBOŇ – Hrával na postu středního útočníka, ale také obránce. Vyrostl ve slavném pražském klubu LTC, v jednadvaceti se stal světovým šampiónem. Obhajoby zlata v Londýně 1950 se však nedočkal. Místo toho spolu jedenácti kamarády a spoluhráči putoval za mříže. Ve vykonstruovaném soudním procesu, kterých tehdy byly desítky, dostal čtrnáct let odnětí svobody. Hokejisté pykali za svoji popularitu, neboť nastupující komunistický režim potřeboval ukázat, že zatočí s kýmkoliv.
Prošel různá vězení včetně hradčanského Domečku nebo jáchymovského uranového pekla. Za pět let se díky amnestii dostal na svobodu, ale jako politicky nespolehlivý neměl ustláno na růžích. Nikdy už nesměl reprezentovat, nějaký čas mu nepovolili ani působení v ligové soutěži. Podobně trpěli i ostatní hokejisté odsouzení v případu Modrý a spol. Aktivní kariéru ukončil v barvách Slovanu Bratislava po těžkém úrazu páteře v sezoně 1961 – 62.
V roli trenéra vedl několik ligových celků a ve druhé polovině šedesátých let stál tři roky na střídačce finského národního mužstva. Na šampionátu ve Vídni 1967 přivedl své svěřence k vítězství 3:1 nad Čechoslováky a mnozí lidé doma mu až nechutným způsobem spílali do kriminálníků. Po Sametové revoluci se dočkal rehabilitace a nějaký čas byl poslancem. Stále je činný v Konfederaci politických vězňů, beseduje na školách a dělá průvodce v poměrně skromné Síni slávy českého hokeje pod střechou libeňské O2 arény.
Ve Štěkni chodil za děvčaty
Letos 21. listopadu oslavil Augustin Bubník pětaosmdesátiny, ke kterým mu přijel osobně pogratulovat i někdejší kapitán finské reprezentace Juhani Wahlsten. Od staršího syna Gustava, někdější dětské filmové hvězdy, dostal dárek v podobě léčebného pobytu v třeboňské Auroře. Spolu s manželkou se nyní podrobuje bahenním kúrám a plnými doušky vstřebává jihočeský vzduch. „Třeboň je úžasná. Byl jsem tady vícekrát a za rok určitě přijedu zase,“ ujišťuje.
Osobní vztah ke kraji rybníků pokládá za mimořádný a dokonce tvrdí, že je Jihočech. Pocházeli odtud jeho rodiče, on sám navštěvuje český jih odmalička. Mnohé tady prožil a nosí v sobě nekonečnou zásobu vzpomínek. „Každé prázdniny jsem pobýval u babičky ve Štěkni. Vedle hospody U Ficlů měla takové malé stavení. Hodně času jsme s klukama trávili na řece Otavě a chodili také cvičit do místního Sokola,“ vybavuje si.
Na štěkeňském zámečku sídlil prestižní vzdělácí ústav pro dívky, který navštěvovaly i Bubníkovy sestry. Pod dozorem řádových sestřiček měly fekventantky přísný režim, ale kluci věděli, jak se k nim přiblížit. „Děvčata se chodila koupat. Vždycky jsme si to vyčíhli, a když se holky svlékly v dřevěných kabinkách, tak honem šup k nim a už jsme je měli,“ chechtá se na celé kolo.
V Písku se koupal ve výstroji
Za Štěkeň si jako dorostenec zahrál i hokejový zápas. „Přišli, ať za ně nastoupím ve Střelských Hošticích. Nevím, kolik jsem dal gólů, ale bylo jich hodně,“ přidává k dobru a hned vytahuje další hokejovou historku, kterou coby náctiletý prožil na jihu Čech, konkrétně v Písku, kde měli na tu dobu nejlépe vybavený zimní stadion s přírodním ledem. Kvalitu zaručovala poloha vysoko v lesích. Dodnes se tam říká U Vodáka nebo na Americe.
Bubníkovi pobaveně jiskří v očích. „Za války se mělo hrát finále v rámci tehdejšího kuratoria pro mládež. Koncem zimy už nebyl nikde led, jenom na píseckém stadionu. Hráli jsme za Prahu, ani nevím, proti komu. Možná to byl výběr Moravy. Šli jsme na kluziště po dřevěných schůdcích a vedoucí nám říkali, jenom žádné pozdravy, nesmíte se všichni sjíždět doprostřed. Led je tenký, mohl by prasknout. Samozřejmě jsme tam vjeli a prd, během chvilky jsme byli po prsa ve vodě. Ve výstroji jsme se hrabali na břeh. Ohromná legrace,“ říká, jako by byl mokrý ještě teď.
Ze Stockholmu v roce 1949 se Augustin Bubník vracel jako mistr světa spolu se čtyřmi Budějovičáky Čeňkem Píchou, Františkem Mizerou, Jiřím Macelisem a Františkem Vacovským. Na vojně v ATK Praha byl jeho spoluhráčem další vynikající hokejista od Černé věže Antonín Španinger. „Moc rád na ty kluky vzpomínám, byli to úžasní lidé. A neumíte si představit, kolik zásahů sněhovými koulemi jsme dostali od diváků, když jsme s LTC hráli zápasy na slepém rameni Malše,“ vytahuje z rukávu další veselou vzpomínku.
Čerstvý pětaosmdesátník se pohybuje s pomocí hůlky, od loňska už neřídí auto, ale pořád něco plánuje. „Pan doktor, který mi operoval srdíčko a dával mi tam budíka, je bezvadný chlap, ale říkal mi, že tady budu jenom do dvaadevadesáti. Hádám se s ním, že vydržím do sto jedna. Mám totiž dvouletého vnuka Matěje, který dostal křestní jméno na moji přímluvu po slavném trenérovi Bucknovi. Od příštího roku ho chci učit hokej a pořádně ho cepovat, aby se dostal do NHL,“ vidí svůj velký úkol.
Ladislav Lhota
