17.05.2019
V krátkém časovém úseku oslavili devadesáté narozeniny tři bývalí ligoví hráči, kteří propojili svoji kariéru s jihočeským hokejem. Všichni se uplatňovali v útočných formacích. Rodák od Černé věže Karel Oberleitner (10. 4. 1929) se podílel na mistrovském titulu SKP Č. Budějovice 1951. Ve Vrátě narozený František Fiktus (13. 5. 1929) bojoval s Meteorem o ligu, kterou potom okusil v Baníku Ostrava. Zdeněk Kaucký (14. 5. 1929) se zde usadil díky vojenské službě.
Č. BUDĚJOVICE – Zemědělská obec Jince u Příbrami se zapsala do hokejových dějin jako rodiště zarputilého a silově vybaveného forvarda Zdeňka Kauckého, jenž se nejdříve uplatňoval v divizním celku SK Felbabka po boku legendárních bratří Čepeláků. Životní pouť sedláckého synka nabrala nový směr, když narukoval do vojenského PDA České Budějovice. V mužstvu zapojeném do krajského přeboru se potkal s brankářem Karlem Kroupou, který tady přechodně působil z titulu důstojníka v záloze. Odtud přešel Zdeněk Kaucký do béčka Slavoje a v období 1954 až 1956 už válel nejvyšší soutěž za budějovický A-tým.
Začínal na přírodním ledě. Umělý vyzkoušel řízením osudu poprvé v Českých Budějovicích proti zelenobílému Meteoru, který zanikl po roce 1950 a hráči se zařadili do rezervy SKP, pozdějšího Slavoje. „K zápasu jsme podle zvyku cestovali vlakem. Do vagonu jsme strčili motorku, na níž mě jeden výborný hořovický fotbalista vezl obratem zpátky do Jinců, abych stihl večerní představení ochotnického spolku, ve kterém jsem účinkoval. Byla to jakási fraška, v níž se hodně tancovalo. Už si nepamatuju podrobnosti,“ usmívá se devadesátník při vzpomínce na mladá léta, kdy kombinoval práci na poli, hokej a divadlo.
Zdeněk Kaucký se zabydloval v ligovém Slavoji, ale jeho zaměstnavatel, zemědělské družstvo (zkratka JZD) v Jincích, ho přestal uvolňovat na tréninky v metropoli jižních Čech. Musel zasáhnout Josef Jelínek, tehdejší sekretář Slavoje, který se spojil s kolegou v pražském Motorletu (původně I. ČLTK). Šéfem Motorletu byl funkcionář krajského národního výboru (KNV), do jehož portfolia spadaly státní statky. Pozemky, na nichž byl hokejista – zemědělec pracovně vázaný, převzal Státní statek Beroun a mladému sportovci se uvolnily ruce, byť nějaký čas ještě zůstal v družstvu.
Dálkově vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze, ale postupně se vzdaloval rodné hroudě i starostem o úrodu na pozemcích, které v minulosti nakoupili jeho rodiče. „Možná jsem je zarmoutil. Nevím, jak se s tím smířili. Hlavně maminka, která byla ze zemědělství. Tatínek byl řezník. Snad mi odpustili, že jsem se dal na hokej. Nakonec jsem oběma posloužil v závěru života,“ svěřuje se s citlivým bodem rodinné historie.
Sezony 1956-57 a 1957-58 prožil v barvách Motorletu, kde spoluvytvářel obávanou formaci Kaucký, Sekyra, Rejman. „Soupeři nás těžko bránili. Jirka Sekyra s Mírou Rejmanem patřili k výborným bruslařům a technikům. Já byl dělník, který zakončoval akci a dotlačil puk do brány. Jednou jsem prakticky porazil Spartu. Dvakrát jsem překonal Icu Hanzla, který nedokázal vůbec reagovat. Bylo to po střelách z poměrně velké vzdálenosti. Dodnes si neumím vysvětlit, jak to bylo možné,“ přidává perličku ze své kariéry.
V osmapadesátém se definitivně usadil na českém jihu. Nevyhnul se prvnímu sestupu Slavoje v roce 1959 a pomohl k rychlému návratu do nejvyšší soutěže o rok později, který byl dochucený slavným vítězstvím ve finále obřího Spartakiádního turnaje. Slavojácký dres nosil do roku 1965. Nastupující éru Motoru už přenechal mladším. Tři sezony přidal v Jitexu Písek, aktivní dráhu završil jako hrající kouč Hluboké nad Vltavou. Trenérsky vedl áčko píseckého Jitexu, dlouho stál na střídačce žáků a dorostu Motoru, kam na doporučení Zlatka Červeného přivedl z Tábora útočníka Jaroslava Lišku, svého budoucího zetě.
V období 1972 – 1991 pracoval v oddílovém výboru Motoru na úseku mládeže, zároveň byl předsedou krajského svazu ledního hokeje (1974 až 1990). V osmdesátých létech vedl trenérskou komisi ČSLH. Dodnes je aktivní ve sportovně technické komisi jihočeské odnože Českého hokeje a pomáhá organizovat krajské soutěže od žáků po dospělé. „V Českých Budějovicích mi vždycky vycházeli ve všem vstříc. Jsem tady spokojený a pořád se bavím hokejem,“ říká svěží jubilant. Málokdo by mu hádal jeho věk.
Ladislav Lhota
