25.09.2025
Město Sedlice s třinácti sty obyvateli leží zhruba deset kilometrů od Blatné v okrese Strakonice. Znají ho obdivovatelé ručně paličkovaných krajek nebo návštěvníci vyhlášené pražírny kávy. Marně by se příchozí dotazovali na zimní stadion, ale najdou tady permanentní výstavu hokejových holí s ukázkou puků z kolekce zdejšího sběratele Karla Sudy. Malé muzeum se nachází v bývalém krámku na rohu náměstí T. G. Masaryka. Veřejnosti se otevřelo v sobotu 20. září 2025.
SEDLICE – Sluncem zaplavená předposlední sobota devátého letošního měsíce pomohla vytvořit kulisu k pohodové vernisáži, na kterou se dostavily samé usměvavé tváře. Nejen sběratelova rodina, která zajišťovala gastronomii, ale i kolegové z řad majitelů zajímavých kolekcí s hokejovou tematikou, hlavně „pukaři“. Dostavil se Jiří Ottis z Nýřan u Plzně, jenž ve svém soukromém muzeu přechovává kolem pětačtyřiceti tisíc kotoučů s emblémy, patrně nejrozsáhlejší soubor tohoto druhu na světě. Z nedalekého Písku přijeli zasloužilí trenéři Bedřich Malý a Miroslav Šperl. Nechyběl Eduard Vlček, bývalý ředitel Sportu Horažďovice, svého času špičkového výrobce holí.
Akce neunikla pozornosti médií. Rozhlasový reportér Kamil Jáša na místě vyzval Karla Sudu k živému vstupu do Radiožurnálu. Sbírka čítá tisíce puků a přesně 1 200 hokejek, z nichž 490 přesunul majitel do stálé výstavy v městské památkové zóně. „Nevešlo se mi všechno domů,“ prozradil na uvítanou. „Hokejky máme všude. I v posteli,“ zvesela mu vstoupila do řeči manželka. „Páni radní mi nabídli, že mohu umístit exponáty do nevyužitého prostoru. Velikou zásluhu na tom, co tady vidíte, mají kamarádi Eda Vlček, Béďa Malý a Míra Šperl. Moc jim děkuju, dodali mi spoustu hokejek. Další jsem si přinesl ze stadionů, padesátku přidal již zesnulý kolega Pepík Primus,“ vypočítal Suda.
Letos osmdesátiletý sběratel začal roku 1960 hrát hokej v dorostu OUZ Blatná. V sedmnácti přešel do A-týmu blatenského Sokola, jehož dres nosil devět let s přestávkou, kdy byl na vojně. Hájil i barvy Záboří a spoustu let figuroval na seznamu jihočeských rozhodčích. „Brzy po mém návratu z vojenské služby se objevil v mých rodných Lnářích pan Císař, tehdejší ředitel horažďovického Sportu, předchůdce Edy Vlčka. Kupoval stromky v zahradnictví, kde pracovala moje maminka. Podal jí bonboniéru. Navrhla mu, ať přiveze raději hokejku pro syna. Příště vyrukoval se třemi kusy. Na jednom byl emblém MS 1972 a jméno ruského beka Cygankova,“ prozradil, co se stalo impulsem k jeho koníčku.
Proslulou „alpačku“ odebírali z Horažďovic ve velkém množství hokejisté z celého světa. Boom dřevěných holí se zahnutou čepelí vrcholil v sedmdesátých létech 20. století. Z osiky a břízy se dosud vyrábějí hlavně ve Švédsku, ale profesionálové dávno přešli k lehčím, zároveň dražším kompozitovým nástrojům své obživy. „Nejcennější kousky jsem si nechal doma, ale můžete přijít na prohlídku po předchozí telefonické dohodě,“ ujistil Karel Suda. Přebývá jen pár desítek metrů od čerstvě otevřeného mini muzea. „Hokejku mi věnoval třeba reprezentant Honza Marek, brankářskou jsem dostal od Treťjaka. Také mám puk podepsaný od Wayna Gretzkyho,“ označil raritu.
Stálou veřejnou výstavu na rohu sedlického náměstí provázejí vedle exponátů i zajímavé texty připomínající historický vývoj hokejových holí. Do Horažďovic se přestěhoval na konci 19. století kolář Augustin Bublík. Dílna, v níž opravoval loukoťová kola, se rozrostla na fabriku s výrobou lyží, saní i výzbroje pro hokejisty. Na fotografiích lze obdivovat nejstarší hokejku na světě – pochází z kanadského Québecu a její věk se odhaduje na čtyři sta let – nebo dělníky pracující v ruční výrobě horažďovické továrny. Ze stěny se usmívá slovenský rodák Stan Mikita, ikona klubu Chicago Black Hawks, jenž jako průkopník začal hrát se zahnutou čepelí, kterou nechtěně přiskřípl do dvířek u střídačky.
Ladislav Lhota
