31.05.2022
Předposlední den v lednu 2022 vstoupil Stanislav Bauer do řad osmdesátníků. Dobrou náladu někdejšího obránce Slavoje a Motoru České Budějovice, Dukly Jihlava či Kladna nezhatilo vysoké číslo, které musí vyplňovat v kolonce označující věk, ani výčet operačních zákroků, jimiž si prošel na stará kolena. Ostatně, kolenní klouby mu lékaři vyměnili za nové. Hodně času tráví na chatě nebo chalupě, přes zimu nechybí v hledišti Budvar arény. A rád vzpomíná.
Č. BUDĚJOVICE – Jeho klukovská léta se překrývala s bruslařským boomem po otevření zimního stadionu v jihočeské metropoli, třetího s umělým ledem v Československu po Praze a Bratislavě. Dřevěný stánek na pravém břehu Vltavy zahájil provoz na podzim 1946. Vyrostl v obdivuhodném kvapíku nějakých šest měsíců od prvního úderu krumpáčem. Nejenom bydlet, ale také hrát hokej v Budějovicích chtěl snad každý. „Pro mne byl tento čas umocněný faktem, že jsem s rodiči bydlel v domě s úžasnými sousedy. My v přízemí, rodina ligového špílmachra a mistra světa z roku 1949 Františka Mizery v patře nad námi,“ vzhlíží stále k jednomu z idolů, na něhož si mohl kdykoliv sáhnout.
Veslo přebírala totalita a cestovat za hranice jako jedni z mála mohli hokejisté, což byl výrazný motivační prvek vedle atraktivity nejrychlejšího kolektivního sportu. „Koukal jsem, co všechno Franta přivezl ze zájezdů. Kupříkladu banány, které jsem neznal. Dostával jsem od něho prasklé hole, což umocňovalo už tak silný magnetismus zimního stadionu,“ líčí pamětník, jenž se zpočátku nedokázal probojovat do žákovské party vedené proslulým tátou Štropem. „Zkusil jsem to v pionýrském domě u ředitele Mládka, kde jsem si odbyl první krůčky. Nakonec mě přijali do starších žáků Slavoje. Pořád vidím tu chvíli, jak mi pan Štrop říká, tady si vezmi červený dres, v něm budeš hrát.“
Středního útočníka Františka Mizeru překonal v Bauerových očích jiný vzor ze zástupu hvězdných předchůdců. Malý obdivovatel se zhlédl v Antonínu Španingrovi a podle něho se od začátku postavil do obrany. „Ztratil se mi na čas z dohledu, protože byl režimem odsouzený v hanebném politickém procesu se členy národního mužstva, ale když jsem debutoval v áčku Slavoje, stihl jsem ho ještě jako spoluhráče. Dokonce jsem ho nahradil ve sparťanské výpravě do Itálie a Rakouska. Sparta v sezoně 1960–61 požádala Slavoj o čtyři hráče na doplnění počtu. Jeli Hajšman, Jirků, Buřič a čtvrtý měl být Tonda. Ale Pražané si vyžádali mě díky sehranosti s Karlem Masopustem z juniorské reprezentace.“
Přátelství mezi benjamínkem a veteránem nijak nenarušila tato záležitost, za socialismu pro mnohé určitě citlivá. Antonín Španinger zůstal nad věcí a jeho následovník Stanislav Bauer mohl bez výčitek naskočit do týmu, který poprvé v budějovické historii ztratil právo účasti mezi elitou. Dorostencům dal šanci nezapomenutelný gólman a trenér Zlatko Červený, také jeden z krutě odsouzených v roce 1950. „Nejdřív vytáhl Frantu Neumaiera, potom vzal mě a zkoušel i Pinďu Cvacha, který byl o rok mladší. Zažili jsme rychlý návrat do ligy a slavné finále Spartakiádního poháru v Banské Bystrici, kde jsem hrál jediný zápas. Proti Jihlavě. Za rok jsem fasoval uniformu v Dukle,“ usmívá se.
Na Vysočině se rodil tým, který zanedlouho sesadil z mistrovského trůnu brněnskou Kometu a sbíral tituly. „Byla to dobrá vojna se spoustou vynikajících kluků. Současně se mnou přišli Jarda Holík, Honza Hrbatý, Standa Prýl, Pavel Wohl a vznikala páteř mužstva z hráčů, kteří podepsali trvalou službu. Mezi prvními byl třeba Láďa Šmíd. K mým mazákům patřili Franta Neumaier, Jula Šembera, bratislavský Jožo Čapla nebo Růžička z Chomutova. Za rok přišli bažanti Cvach, Lindauer, Valenta a taky Honza Havel ze Sparty, kterému jsme říkali Gusta po slavném motocyklovém závodníkovi, protože jezdil na jawě dvěstěpadesátce za svojí milou,“ vytahuje pobaveně perličku ze zákulisí.
Při návratu do civilu zastihl svůj mateřský klub na počátku smutné druholigové éry. Slavoj zpackal kvalifikaci o postup do ligy, padaly tresty. Nejvyšší pálky dostali Milán Hönig, Jan Vodička a Stanislav Bauer. Funkcionáři je postupně vzali na milost, nicméně tradiční celek balancoval v ekonomické nejistotě a hokejisty lákala konkurence. Perspektivní bek záhy uslyšel na volání ocelové paní Poldi. „Znenadání jsem potkal v Budějovicích na náměstí kladenského Pindu Karase. Přijel s doprovodem údajně pro Julu Šemberu, ten ale zvolil pražský Motorlet. Říkali, pojď k nám, uvolnilo se místo v obraně, Pepík Horešovský jde do Sparty. Chtěl jsem byt. To splnili,“ osvětluje přestup.
Do Kladna zamířil Stanislav Bauer v pětašedesátém. Čerstvě se stal otcem syna Roberta. Manželka Dagmar, bývalá krasobruslařka a sestra útočníka Josefa Pártla, studovala v Praze fakultu tělesné výchovy. Dobře to ladilo se středočeským hokejovým angažmá. Zkostnatělý přestupní řád ale brnkal do noty ukřivděných bafuňářů z jihu. Stačilo záporně kývnout a odchovanec Slavoje musel po celý rok zapomenout na zápasy. Jenom trénoval. „Kvůli přestupu jsem podal výpověď u domovní správy, kde jsem byl údržbářem. Jenže oni by mě nepustili. Zbývalo podepsat nábor do dolů. Podle směrnic mě čekala Ostrava, ale Kladeňáci tam poslali výměnou jiného horníka,“ rekapituluje.
Rozbíhal se profesionální systém, nad kterým režimníci bezskrupulózně před světem nechali vlát amatérský prapor. Sportovce registrovali v podnicích jako zaměstnance, ale posílali je tam pouze v den výplaty. „Ze zvědavosti jsem se byl podívat na dole. S několika spoluhráči jsme sfárali a přiznávám, že bych tam nechtěl dělat,“ říká upřímně Jihočech, jenž ke svému překvapení objevil v modrobílém dresu dalšího krajana Adolfa Stacha z Jindřichova Hradce. Zbývající hráči pocházeli výhradně z kladenského regionu. „Chodili jsme s Ádou a trenérem Bohoušem Proškem chytat ryby do míst zvaných Záplavy. Společně jsme si také jednou dopřáli týden s udicí na Lipně,“ vypráví.
Sportovní stránku si pochvaloval. „Výborná parta, všechno klapalo. Hrál jsem ve dvojici s Frantou Pospíšilem, ale ve čtvrté sezoně mi trenér oznámil, že potřebuje zařazovat mladíky Otu Vejvodu, Jardu Vinše a že se budeme vedle nich střídat s Ádou Stachem nebo Emilem Náprstkem,“ odhaluje Stanislav Bauer okolnosti, které přiblížily konec jeho sportovního manželství s Kladnem. „Když přišel útočník Jindra Lidický se zprávou, že nás dva uvolní klub do Budějovic, které se v sedmdesátém vrátily do ligy, neváhal jsem ani chvilku. Rád jsem se vrátil domů. Krčili jsme se na spodku tabulky, ale zvládli jsme i kvalifikaci v sezoně 1972–73 a udrželi Motor mezi elitou,“ těší ho dodnes.
Ve dvaatřiceti přestoupil do Jitexu Písek, aktivní dráhu završil v barvách Slavoje Český Krumlov. „Tam jsem dojížděl k zápasům. Na tréninky nebyl čas. Stavěl jsem barák,“ komentuje s nadsázkou. Brusle však neodložil. Do sedmašedesáti nastupoval za Old Boys Motoru i se synem Robertem. Trenéřina? Nikoliv. Údržbářskou šichtu v papírnách ještě na pár let po sametovém obratu vyměnil za práci u stavební firmy Bauer u Pasova a hurá do důchodu. Jak to jde, užívá si Stanislav Bauer pobyt na chatě nebo chalupě poblíž Lipenské přehrady. A sleduje počínání vnoučat. Od syna má vnučku Nikolu, od dcery Andrey dva kluky. Matěj hrál hokej, ale přešel na frisbee. Ondřej preferuje paddleboarding.
Ladislav Lhota
