19.04.2016
Kariéru rozhodčího v nejvyšší domácí hokejové soutěži ukončil Jan Budinský v den svých sedmačtyřicátin 18. března 1983. Po utkání ve Zlíně, kde domácí hostili tým Bratislavy, sklidil velký aplaus. Lidé ho měli rádi, ač to v případě mužů v pruhovaném není zvykem. A nezapomněli. Před druhým semifinále play off 1. ligy mezi Motorem a pražskou Slavií letos v březnu mu tleskali zase. Na ledě Budvar arény dostal památeční dres a tři dny nato oslavil životní osmdesátku.
ČESKÉ BUDĚJOVICE – Narodil se ve Svitu pod Tatrami. Podle rodného listu, občanského průkazu nebo cestovního pasu se správně píše Ján s dlouhým „á“. Jenže v Čechách se ta čárka moc nenosí. Její majitel už pro nikoho není Jáno, ale prostě Honza. Nebo Pišta, aby se osvěžil slovenský původ. K hokeji ho přivedl pozdější útočník Slovanu a československý reprezentat Julius Černický. Chodili spolu do učení ve Svitu. Julův tatínek pečoval o tenisové kurty v Tatranské Lomnici a tam se každou zimu připravoval kvalitní přírodní led.
Pišta nejdřív zkoušel brankářské řemeslo. Dodnes při řeči dává k dobrému, že ho na přeboru republiky pracovních záloh v Bratislavě překonal nenapodobitelný Jožo Golonka. Jelikož patřil mezi nejlepší bruslaře, přesídlil Budinský nakonec do útoku. Nosil dres PZ Svit a Spartaku Prakovce, potom hrál za Tyršův ústav pro tělovýchovu a sport v Nymburce, kde studoval, a jako voják povinné základní služby se objevil v Dukle České Budějovice. Našel si tady lásku a trvale zakotvil u soutoku Malše s Vltavou.
Válel dál za béčko ligového Slavoje a v krajském přeboru za Soběslav. Při nehodě autobusu však přišel k úrazu a musel se rozloučit s hokejem. Zkusil to alespoň s píšťalkou a začalo se mu dařit. Za dva roky se posunul do 2. ligy, za dalších pět let byl na seznamu elitních soudců. V průběhu třinácti sezon od roku 1969 odřidil 244 zápasů nejvyšší československé soutěže. K jeho kolegům patřili Rudolf Baťa, Zdeněk Kořínek, Juraj Okoličány, Aleš Pražák, Jiří Lípa a nositelé dalších známých jmen.
Bilanci rozšířil o dvaadvacet mezistátních duelů a řadu prestižních akcí na evropských kluzištích. Často pískal mládežnická klání, třeba Turnaj Družby v ruském Čerepovci nebo Turnaj čtyř ve Švédsku, kde se ukázala později slavná ruská trojka Makarov, Larionov, Krutov. „Byl jsem také na mistrovství Evropy devatenáctiletých v polských městech Katovice a Tychy, kde naši kluci v čele Vláďou Růžičkou roku 1979 vybojovali zlato,“ připomíná jeden z nezapomenutelných zážitků.
Po skončení kariéry ligového rozhodčího se Jan Budinský ještě dlouho objevoval v roli arbitra nejen mezi mládeží nebo na exhibicích, ale také ve veteránském hokeji. Souběžně běhal s píšťalkou či praporkem také po fotbalových trávnících. „S fotbalem jsem začínal dřív, než s hokejem. Ale nedostal jsem se tak vysoko. A vůbec se mi nelíbilo, když za mnou chodili různí lidé a dávali mi třeba dvě stovky, abych to pískal podle jejich přání,“ ukazuje na nešvar, který zamořil česká sportoviště už před desetiletími.
Na konci osmdesátých let stál Pišta po boku Miroslava Dvořáka a Václava Maříka při založení dnes již velmi bohaté tradice Old Boys Motor v Českých Budějovicích. V roli rozhodčího a vedoucího týmu prožil i slavný zájezd do Spojených států. Rovněž doprovázel veteránskou reprezentaci na Světových pohárech (Garrmisch-Partenkirchen, Piešťany), odkud spolu s některými budějovickými hráči vozil nejcennější kovy. Po celou tu dobu do současnosti zpracovává úžasným způsobem pro staré pány Motoru klubovou kroniku.
Stále je činný ve veteránské komisi ČSLH a připravený kdykoliv zastoupit Roberta Bauera ve funkci vedoucího old boys. Coby celoživotní pedagog (vyučoval na Jirsíkově gymnáziu, na učilišti v Hluboké nad Vltavou) i nyní externě působí na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity při hodinách badmintonu v rámci výběrové tělesné výchovy. „Chystám se skončit,“ hlásí dobře naladěný chlapík, jenž vedle stovek studentů vychoval i čtyři vlastní děti – Evu a Romana z prvního manželství, Katku a Honzu z druhého manželství.
Ladislav Lhota
