18.07.2015
Vzácný člověk a pamětník všech dosud odehraných sezon nejslavnějšího jihočeského klubu, který vznikl ve dvacátém osmém roce minulého století jako AC Stadion a jeho tradici dál nese ČEZ Motor, se narodil 18. července 1920. Dlouhá léta byl jedním z těch, kdo ve městě u soutoku Malše s Vltavou tvořili dějiny fotbalu a hokeje. Byť nepatřil ke hvězdám, spíše vykonával černou práci. Do třiasedmdesáti bruslil coby trenér mládeže, v pětadevadesáti stále pozorně sleduje novinky z milovaného sportu.
ČESKÉ BUDĚJOVICE – Rodina Lencových bydlela v Zátkově pekárně a sodovkárně na vltavském břehu, kde tatínek dělal správce. Tam se také narodil nejmladší Václav, pátý v řadě po Karlovi, Josefovi, Viktorii a Marii. V pekárně se Václav vyučil a stal se tovaryšem, ale ještě předtím, po vzoru svých bratrů, upsal duši fotbalovému Meteoru. Pravidelně přitom okukoval plejery německého DFC Budweis, jimž patřilo hřiště na Střeleckém ostrově. Z domova i ze školy v Hardmuthově ulici to tam měl nejblíž.
Výrostků se zpravidla ujal rekvizitář Krátký, jenž byl zároveň kostelníkem v židovské synagoze. „Sbírali jsme míče při trénincích. Když se hrál zápas, zalévali jsme z kropáčů škvárovou plochu a pak jsme se zadarmo směli dívat,“ popisuje někdejší fotbalový elév, který už jako přední hráč asistoval u stěhování Meteoru na Střelecký ostrov. Zelenobílí ho zdědili po Němcích. „Fanoušci pomáhali rovnat hřiště a bourat protiletecké kryty sloužící za války sousední továrně, v níž se opravovaly motory pro stíhačky Focke Wulf,“ upřesňuje.
Poválečný Meteor prožíval nejlepší léta. Neuspěl sice v kvalifikaci o celostátní ligu proti týmům Olomouce, Hradce Králové, Libně a slovenských Malacek, ale předváděl výborný fotbal a příznivci byli u vytržení. „Úžasnou atmosféru měla derby s černými kůžemi, dnešním Dynamem. Poměřili jsme se také s francouzským FC Sochaux,“ připomíná levý záložník, jenž nastupoval vedle Marouška a Muzikáře. Týmovou osu dále tvořili Fiktus, Smutný, Hajšman, Španinger. V zimě váleli hokej a probili se rovněž do ligové kvalifikace.
Václav Lenc už měl zkušenosti z prvního týmu AC Stadionu, jehož barvy hájil v období 1938 až 1945. Pro hokej se nadchl jako třináctiletý, když do jihočeské metropole přijeli rovnou z pražského šampionátu čerství mistři světa Američané. Na zamrzlé Malši zdolali houževnaté stadioňáky 2:1 a zopakovali dvacet čtyři hodiny starý výsledek ze štvanického finále s Kanadou. „Mohl jsem oči nechat na prvotřídních zámořských hráčích a domácích legendách v čele s Dědičem, Rynešem, Aiblem, Kotousem nebo Špatným,“ svěřuje se.
Od té doby se nepřestal točit kolem kluziště za klášterem, které s láskou udržovali ledaři, přezdívaní Buchta a Šunka. „Zatápěli v bubnových kamínkách a celou noc vycházeli z dřevěné boudy, aby pomocí kropáčů zarovnali všechny nerovnosti ledového zrcadla. Zbývající práci udělal mráz,“ líčí pionýrské časy. „S kamarády – většina pocházela z Lineckého předměstí – jsme vytvořili dorostenecký tým. Mezi chlapy nejdřív pronikl šestnáctiletý František Mizera, pozdější mistr světa ze Stockholmu 1949,“ vyzdvihuje slavného spoluhráče.
Parta kolem bratří Píchových, Mikešových, Charypara a dalších si sama sjednávala utkání třeba proti Pražskému předměstí a dokud v AC Stadionu vládla starší generace, nastupovali mladíci souběžně za pouťový celek HC Draci, který dal dohromady fotograf Remta. Jezdili do Zlivi, Soběslavi, Veselí. „Naše vztahy byly takové, že nikdo neřekl, nepřijdu na zápas nebo jinou akci, protože se mi to nehodí. Nepamatuji ani případ nějakého rozkmotření,“ ujišťuje Václav Lenc.
V zimě kromě hokeje zkoušeli lyžovat. Na léto si opatřili kanoe a sjížděli Vltavu z Vyššího Brodu nebo Zlaté Koruny, Malši z Kaplice. Dokonce se třikrát vydali z Budějovic přes Svatojánské proudy až do Prahy. Zpátky šlapali na kolech. Když nebyl zrovna sport, scházeli se v Tylově ulici u Píchů na zahradě, která sousedila s řekou Malší. „Tam jsme se koupali a potom na kanoích dopádlovali k městské plovárně, kde nám hostinský Šlahůnek připravil dobrou večeři. Společně jsme chodili také do biografu nebo do divadla na činohru a operetu,“ potvrzuje.
Rovněž pro Lence se našlo místo v ligovém áčku, kde mu Slávek Aibl přišil přezdívku Kolík. Křest ohněm prodělal 2. února 1941 v památném utkání proti východočeskému celku Meteor Svobodné Dvory. Vítězství 3:1 po pěti třetinách urputného boje – prodloužení tehdy neznalo „náhlou smrt“ – přineslo do klubové vitríny AC Stadionu Svazový pohár a současně znamenalo postup mezi protektorátní elitu. „Prim hrály pražské týmy, které měly k dispozici umělý led. My jsme dostávali nakládačky a jenom se zachraňovali v soutěži,“ připomíná.
Rozhodující bitvu dokázali Jihočeši vždycky zvládnout. První rok v Třebíči, druhý ve Vítkovicích, třetí v Praze s Libní. Do Třebíče jeli osobním vlakem v sobotu odpoledne. „V Horní Cerekvi nám průvodčí oznámila, že jízda končí. Naši funkcionáři špatně prostudovali jízdní řád. Nezbylo, než se provizorně ubytovat. Rozstrkali nás po privátech, někteří hráči nocovali v kinosále. Nikde se netopilo," ještě teď se třese zimou. Zbytek cesty urazilo mužstvo v neděli ráno a ještě před obědem vyhrálo nad hokejisty v čele s vynikajícím útočníkem Bouzkem.
Do protektorátní Českomoravské ligy se Kolík zapojoval i přesto, že byl totálně nasazený v Říši. Funkcionáři v čele s Václavem Pilouškem za něho prosili, kde mohli. Vstřícnost prokázala i majitelka Plöckingerovy pekárny v Linci, kde Budějovičák pracoval od října 1942 do konce války na falešnou pracovní knížku. Utekl totiž z transportu do továrny na hliník v Braunau. „Lineckého šéfa povolali na východní frontu. Zastoupil jsem ho a firma dávala nejlepší doporučení německým orgánům, od nichž jsem získával propustky na cesty za hokejem,“ oceňuje.
Zápasy se hrály v neděli, cestovalo se vlakem. „Naši mi na nádraží v Budějovicích předali hokejové věci a nějaké jídlo, já jim dal tašku s prádlem, a pokračoval s mančaftem do Prahy nebo kam se zrovna jelo. Jednou při návratu z Ostravy jsem zmeškal poslední večerní spoj do Lince. Přesto jsem šéfovou nezklamal a vrátil se včas. V rozbombardovaném Linci potřebovali náhradní lokomotivu, která tam jela z Budějovic, a mašinfíra mě svezl,“ vybavuje si anabázi, během níž se musel ukrýt pod celtou na uhlí, aby ho nenašla hraniční kontrola.
Po válce absolvoval Václav Lenc dvouleté studium na pekařské průmyslovce v Pardubicích a znovu uplatnil již vyzkoušené způsoby cestování za sportem. Následně obsluhoval stroj na cigarety v budějovické tabákové továrně, ale postupně se vracel v různých funkcích ke svému řemeslu. Do penze šel z postu výrobního náměstka v pekárně ve Vrbenské ulici. Po rozpuštění hokejového Meteoru v padesátém roce se vrátil do Stadionu (mezitím několikrát přejmenovaného). Přišel však o titul, neboť v sezoně 1950 – 51 hrál pouze za béčko.
O dva roky později sáhl alespoň po bronzové medaili. Za záda ligových brankářů se Václav Lenc jako obránce trefil všehovšudy dvakrát. V obou případech to bylo v ročníku 1956 – 57. Gól na domácím ledě proti Slovanu Bratislava byl obzvlášť kuriózní. „Hosté chtěli v závěru vyrovnat a nasadili k power play,“ vykresluje okamžik, který ho proslavil. „Vhazovalo se v naší třetině. Kotouč se dostal z buly dozadu na moji hokejku a já ho poslal obloukem přes celé hřiště do prázdné branky.“
U sestupu Slavoje do druhé ligy roku 1959 už hokejista se vzácným smyslem pro fair play neasistoval. „Léta jsme se drželi na výsluní, přestože jsme herně nijak zvlášť nevyčnívali,“ jde s pravdou ven. „Říkalo se o nás, že jsme hřmící stádo. Nebyl to název hezký, zato vystihující. Enormním úsilím a bojovností jsme překonávali týmy, které byly daleko lepší,“ nezastírá muž, který ještě trenérsky pomáhal u áčka Slavoje, vedl rezervu v krajském přeboru a dlouho se věnoval motorácké mládeži. Fotbal hrál aktivně do pětačtyřiceti.
Parta budějovických hokejistů a fotbalistů, do níž patřil Václav Lenc, držela dál pospolu, i když na kolbištích přepustila místo mladším. „Zůstali jsme v kontaktu se sportovním prostředím a nechyběli u ničeho důležitého. Přišel třeba Roman Charypar, jenž vedl hokejové žactvo v pionýráku, a povídá, objevil se mi tam nějaký kluk, vypadá bruslařsky a pohybově celkem dobře, bylo by možná lepší, kdyby si ho vzali do parády v Motoru. Slovo dalo slovo, a z kluka se vyklubal Jarda Pouzar,“ dává k dobru pamětník.
Otec dvou synů, Zdeňka a Václava, od nichž se rodový strom rozvětvil o pět vnoučat a tři pravnoučata (šestiletý Filip hraje hokej za Českobudějovické lvy) ještě loni občas docházel z „Havlindy“ na prvoligové zápasy. V poslední době se však necítí nejlíp. Pobyl v nemocnici, kde ho řádně proklepali. „Nic mi nenašli. Snad je to něco od nervů. Jsem trochu mrzutý,“ postěžuje si, ale pořád se nutí do pohybu a pracuje na zahrádce. „Motor by měl zahájit generální útok na postup do extraligy,“ otáčí debatu a vzkazuje směrem k Budvar aréně.
Ladislav Lhota
