14.10.2016
Někdejší fotbalový stoper Čtyř Dvorů – v tomto předměstí Českých Budějovic se narodil 28. února 1946 – a především hokejový obránce ligového Motoru nestačil se silami v nerovném boji s těžkou nemocí. Postupně se musel podrobit amputaci obou nohou a svoji životní pouť ukončil v českobudějovické nemocnici 12. října 2016. Počátkem března ještě zamával divákům v Budvar aréně, když přebíral památeční dres s číslem 70.
ČESKÉ BUDĚJOVICE – Ve „Čtyráku“ byl od nepaměti hlavním sportem fotbal. František Vápeník coby čahoun, který uměl pořádně přitvrdit, jaksi automaticky zakotvil na pozici stopera. V šestnácti si zahrál za áčko po boku ostřílených plejerů Zemana, Thalera či Prokopce. Ale již šest let předtím se zatoulal s kamarády na zimní stadion a zkusil také hokej v žákovském týmu, jemuž velel legendární Zlatko Červený. Držel hůl napravo a postavil se na pravé křídlo. Teprve další kouč František Vacovský jej v dorostu přesadil do defenzivy. Tam zůstal natrvalo.
V sezoně 1963 – 64 vybojovali dorostenci budějovického Slavoje historický titul mistrů republiky a vedle Horčičky, Maříka, Bartyzala, Ruprechta, Helmicha či Hovory u toho nechyběl ani František Vápeník, jenž po úspěchu dal přednost bruslím před kopačkami. Brzy nakoukl do ligového týmu a potom strávil poctivé dva roky v Dukle Písek, kterou vedl Zdeněk Fiala. „Původně jsme měli jít s Ferdou Hovorou do ligové Dukly Košice, jenže kdosi mě označil za živel štítící se práce a bylo po lize,“ vzpomínal na křivdu.
V sedmašedesátém se řízný bek přezdívaný Vápno vrátil do mateřského klubu, který mezitím přešel ze Slavoje do Motoru. Dvakrát pomáhal s postupem do nejvyšší domácí soutěže, v níž se Budějovičtí roku 1970 uchytili na dlouhá léta. Pod trenéry Bartoněm, Hajšmanem, Bukačem, Sýkorou a znovu Bartoněm tady působil do čtyřiasedmdesátého. Nastupoval vedle Miroslava Kuneše, Jiřího Helmicha, Františka Jouna, Pepíků Květoně a Vondráčka. První ligu (dnes extraliga) hrál pět sezon s bilancí kolem 150 zápasů a sedmi gólů.
Potom se přesunul do Vimperka, kam dojížděl stále vyšší počet borců z Českých Budějovic. Pod praporem Šumavanu se přičinili o postup do I. ČNHL (dnes 1. liga), na jejich domácí zápasy chodilo patnáct stovek diváků a společně zažívali nejlepší éru tamního hokeje. „Finančně jsme na tom byli skoro stejně jako kluci v Motoru. K tomu cesťáky a občas byla k mání i nějaká šikovná chalupa,“ ohlížel se František Vápeník vděčně za svojí poslední hráčskou štací.
Tři roky působil v Šumavanu rovněž jako trenér. Pokračoval u mládeže v budějovickém KDPM (nyní DDM). S trenéřinou se rozloučil v roce 1987. Dál se věnoval civilním profesím, kterých vystřídal několik a nakonec si založil stavební firmu. Podle možností chodil stále do hlediště na svůj Motor a rád se zúčastňoval tradičních předvánočních setkání veteránů v Budvar aréně. Loni v prosinci tam přijel na vozíku, chyběla mu jedna noha. Jeho poslední zápas s nemocí byl nejtěžší. Nedal se vyhrát.
Ladislav Lhota
