01.05.2022
Do extraligového týmu Českých Budějovic přihupkal osmadvacetiletý Oldřich Svoboda v roce 1995 náhradou za hvězdného brankáře Romana Turka. Rodák z Hradce Králové měl za sebou působení v Dukle Jihlava, Pardubicích, Vítkovicích či finském Lahti. Pod Černou věží strávil čtyři sezony a naklonil si domácí fanoušky. Betony naposledy oblékl v Českém Krumlově v sezoně 2004–05. Šest let se realizoval jako šéf tamního Slavoje, načež opustil hokejové prostředí.
JIHLAVA – Na led nevstoupil od těžkého zranění pravé ruky. Do hlediště vyrazí jen svátečně. „Hokej sleduju pouze v televizi. Ale nebráním se, když mě pozvou na nějaký sraz,“ charakterizuje minimální angažovanost ve sportu, který býval jeho živobytím. Nenechal si však ujít velké setkání hráčů všech generací v Jihlavě poslední den letošního dubna. Zdejší dukláci oželeli pálení čarodějnic a dali přednost Grand finále – oficiálnímu loučení s proslulým Horáckým zimním stadionem, který sloužil od roku 1955 a nyní ho čeká demolice. „Před dvěma léty jsem tady byl na oslavě šedesátin Oldy Válka,“ připomíná Oldřich Svoboda, kdy se naposledy ukázal hokejové veřejnosti.
Jihočechům pomohl v etapě 1995 až 1999 vybojovat čtvrté, sedmé, desáté a páté místo mezi elitou. „Vzpomínám na to velmi rád. Podobně jako Jihlava jsou Budějovice moje srdeční záležitost a takový můj druhý nebo třetí domov. Dodnes tam jezdím za prací. Zůstala mi spousta kontaktů z doby, kdy fungovala moje předchozí firma,“ popisuje svůj vztah k metropoli na soutoku Vltavy s Malší. „Nejlepší byla první sezona. Před příchodem jsem bojoval se ztrátou formy a nevěřilo mi zrovna moc lidí. Nakonec jsme udělali čtvrtou příčku. V semifinále nás vyřadil Vsetín 2:3 na zápasy. Další rok jsme zažili premiéru Evropské ligy a myslím, že jsme neudělali ostudu,“ ohlíží se.
Od vltavského břehu se vypravil k Moskytům do německého Essenu. Pokračoval u Znojemských Orlů a libereckých Bílých Tygrů, mezitím krátce zavítal do ruského Permu. Profesionální dráhu uzavřel sezonou 2003–04. „Z Liberce jsem odešel do Českého Krumlova, kde jsem chytal ještě rok. Vyhráli jsme krajský přebor. Stal jsem se předsedou klubu, ale potom jsem toho nechal. Zastihlo mě temné období, nechci o tom mluvit. Život se mi otočil o sto osmdesát stupňů. Začal jsem jinde. Mám skvělou ženu, děcka, vnoučata. Věnuju se velké rodině,“ povídá gólman, jehož mladší bratr Petr chytal extraligu ve Znojmě a Havířově, 1. ligu v Písku. Syn Filip hájil brankoviště Strakonic či Milevska ve 2. lize.
Majitel bronzu z Mistrovství Evropy osmnáctiletých 1985, stříbra z MS dvacítek 1987, nejlepší brankář extraligy a československý šampión s Duklou Jihlava v roce 1991, účastník MS a Kanadského poháru 1991, bronzový z olympiády a MS 1992 se už více než deset let pohybuje mimo hokejové prostředí. „Občas si zavolám s Martinem Štrbou, na svých padesátinách jsem se potkal s Edou Turkem nebo Petrem Sailerem,“ vypočítává prošedivělý vousáč, jenž našel zázemí v Dětřichově u Svitav v Pardubickém kraji. „Bydlíme na venkově, máme farmu. Chováme koně, běhají kolem nás psi a slepice. Se ženou navíc vedeme stavební sklenářství. Žijeme tak nějak v pohodě,“ usmívá se.
Ladislav Lhota
Video:
