14.11.2019
Letos v létě opustil Matouš Maxmilián Venkrbec (11. 5. 1989) hanácký kraj a přesídlil s nejbližšími na český jih, kde podepsal smlouvu s prvoligovým Motorem. Bývalý juniorský reprezentant nosil kapitánské céčko v Prostějově, šestnáctkrát nastoupil za extraligové Pardubice, oblékl i dres Přerova. Mládežnické časy prožil v rodné Olomouci. V období 2010 až 2013 vůbec nehrál hokej. Věnoval se studiu a srovnával si hodnoty. Potom se nechal přemluvit k návratu.
Č. BUDĚJOVICE – Hokejistům Prostějova pomohl s postupem do 1. ligy a dalších pět sezon patřil k tahounům. Se 193 centimetry výšky nepřehlédnutelná ofenzivní věž potřebovala však změnit prostředí. „V průběhu minulého ročníku jsem cítil, že bude můj poslední v Prostějově. Mohl jsem tam pokračovat, ale chtělo to restart, který jsem nezvládal vnitřně. Tudíž bylo nutné získat nějaký impuls. Lákalo mě zahraničí, jenže se ozvaly Budějovice. Stály o mě delší dobu a dalo se to těžko odmítnout. Nabídka vypadala parádně, byla tam perspektiva. A nic mě tady nezklamalo. Naopak, předčilo to moje očekávání,“ vyjádřil se k přestupu do jihočeské metropole.
Barvy Motoru hájil v jednadvaceti dosavadních zápasech, nasbíral v nich dvanáct kanadských bodů za pět gólů a sedm nahrávek. Druhou asistenci si připsal také u vítězné trefy Miroslava Holce na 3:2 doma s Jihlavou v 21. kole. Ve chvíli, kdy kotouč profičel přes brankovou čáru, zapíchl se Matouš Venkrbec na souřadnici u pravé tyčky a pohlídal odkrytou část branky s dokonalým výhledem na situaci, kterému se těší snad jen nápověda v divadle. „Zatočil jsem se jako korouhev, ale koukalo se mi na to opravdu moc dobře,“ usmíval se. „Ze skrumáže mezi kruhy se mi podařilo dát puk na modrou Karlovi Plášilovi a kluci to sehráli parádně, i když gól patřil k těm šťastnějším,“ popisoval.
V součtu s úspěchem proti jihlavské Dukle získali budějovičtí hokejisté jedenáct vítězství v řadě. „To je velká paráda. Nezažil jsem mančaft, kde by se takhle vyhrávalo. Musím ale říct, že ve vzduchu visí vykřičník, protože jsme nebyli o moc lepším týmem. Určitě ne šedesát minut. V závěru jsme našli víc sil, přesto se výsledek mohl zhoupnout i na druhou stranu. Přijde-li porážka, a nás to taky čeká, člověk se poučí a zaměří se víc na svoje chyby. My to musíme udělat i po těch vyhraných zápasech. S Jihlavou tam byla chyb spousta,“ rozpovídal se o prvním utkání po reprezentační přestávce, do něhož šli hosté s novým koučem Viktorem Ujčíkem. „To je vždycky velká motivace,“ věděl.
Jihlavští borci se chtěli předvést, obhájit si místo v sestavě. Bylo to na nich vidět. Hlavně v úvodní části hýřili aktivitou, byli lepší. „Myslím ale, že v závěrečných třetinách rozhoduje šířka našeho kádru. Dokážeme produkovat aktivní hokej ve čtyřech pětkách. Většina mužstev to nemá, i když zrovna Jihlava vykazuje značnou kvalitu. Měli jsme trošku štěstíčko a museli to pořádně odmakat. Je to dobře. Taková vítězství jsou mnohem cennější a připravují nás na play off. Ostatně, my musíme odmakat nejen každý zápas, ale každý trénink. Neexistuje, že bychom polevili,“ ujistil centr útočné formace s křídly Miroslavem Holcem a Vítem Christovem.
Na letním stěhování ke břehu Vltavy shledal Matouš Venkrbec samá pozitiva. „Pokud jde o profesní stránku, jsem spokojený na sto procent. Nenapadá mě vůbec nic, co by mi tady chybělo. Samozřejmě, někdy jsem kritický ke svému výkonu. Nemůžu se dočkat, až si prohlédnu video z utkání s Jihlavou, kde bylo opravdu hodně chyb,“ přiznal pohodový třicátník, jenž se v Českých Budějovicích mohl od začátku opírat také o rodinné zázemí. „Děti jsou ještě předškoláci, nemusíme řešit žádné složitosti. Vytrhli jsme se z prostředí v Olomouci, takže trošku postrádáme naše domácí vztahy, ale s tím se počítá. Budeme rádi, když tady vydržíme co nejdéle,“ ujistil.
Milovník literatury a vážné hudby svého času zahájil kombinovaná vysokoškolská studia v oborech management sportu a trenérství, teologie a filozofie. Zajímala ho také žurnalistika. A v jednadvaceti úplně vysadil hokej, kterým žil odmalička díky svým bratrům a tátovi Miroslavovi, jenž roku 1981 slavil extraligový titul s Vítkovicemi. „Hledal jsem se. Souviselo to hodně s vírou. Jsem věřící a pocítil jsem, že mě velmi přitahuje společenství věřících lidí. Naopak hokej mě vysával. Čekal jsem víc, než mi mohl dát. Za tři roky jsem si odpočinul a zjistil, že hokej je dobrý sport a dá se hrát s radostí, pokud v něm nehledám naplnění smyslu života. Užívám si ho úplně jinak,“ svěřil se.
Ladislav Lhota
