01.11.2018
Brněnské nakladatelství JOTA obohatilo podzimní knižní trh o autobiografii Luďka Bukače (83), mistra Evropy z roku 1961 a slavného trenéra, pod jehož vedením naši hokejisté dvakrát usedli na světový trůn (1985 a 1996). Vychoval spoustu hráčů a trenérských nástupců, napsal skripta a publikace s hokejovou teorií. Svými názory a postoji výrazně ovlivňoval hokejové dění. Stejně i knihou Moje hokejové století, kterou přichystal spolu s Františkem Suchanem.
Č. BUDĚJOVICE – Přestože je Luděk Bukač rodákem z Ústí nad Labem a strávil podstatnou část života v Praze, vytvořil si velmi silné pouto k jižním Čechám. V sezonách 1971 – 72 a 1972 – 73 stál na střídačce ligového Motoru. Pronikl do prostředí budějovického klubu, získal cenné kontakty a celoživotní přátele. Od té doby chalupaří v Lutové na Třeboňsku, stal se otcem letních mládežnických kempů v Jindřichově Hradci. „V Budějovicích jsem zažil dva krásné trenérské roky. V managementu současného Motoru působí moji bývalí svěřenci, studenti i spoluhráči. Je mi to tady blízké,“ svěřil se před duelem Motor – Přerov, kterému 27. října obstaral prolog vhozením čestného buly.
Na začátku trenérské kariéry se staly České Budějovice třetí Bukačovou štací po Spartě a Košicích. Ve své knize poznamenal: „Jelikož se jednalo o vcelku velké město s maloměstskými zvyklostmi, klub brzdila přílišná volnost a nenáročnost. Každý se znal s každým a nevládla tu pevná ruka ani pořádná organizace.“ Na jiném místě přidal: „Návyky pseudoamatérismu, kdy hokejisté nechodili do práce, ačkoliv byli na oko zaměstnaní, tady dělaly ještě víc neplechy než v Praze. Hráči byli za místní osobnosti a vedli krásný, volný život, přičemž tu neexistovala anonymita jako v metropoli. O všem se vědělo.“
Luděk Bukač vylíčil reálné poměry v jihočeské metropoli, ale ne se záměrem kritizovat. „Čekala mě radostná, nikoliv však snadná práce. Měli jsme danou soupisku a na ní kluky, s nimiž musíme pracovat. S jinými jsme nemohli počítat. Pocit, že mají své jisté, však některým jedincům vyloženě nesvědčil. Stačilo jim být doma, hrát pod limitem svých možností a měli se slušně. Přitom byste tu našli tolik hráčů, kteří to mohli dotáhnout daleko výš,“ poukázal na nenaplněné talenty. Za všechny jmenoval Jiřího Kolara a Václava Maříka, kteří sice odehráli svoji porci v nejvyšší soutěži, druhý z nich nakoukl i do reprezentace, ale mohli být klidně světovými šampióny.
Člen Síně slávy českého hokeje a Síně slávy IIHF zároveň ve své biografii ocenil, že mohl pod Černou věží pracovat s borci, jakými byli Miroslav Dvořák a Jaroslav Pouzar. „Po dvou létech jsem České Budějovice opouštěl spokojený. Nechal jsem za sebou stabilizovaný klub, který čekalo dalších osmnáct let v nejvyšší soutěži,“ nebál se zdůraznit osobní podíl na nejdelším souvislém období jihočeské účasti mezi elitou. A připomněl jednu postavu ze střídačky, vedoucího týmu Zdeňka Wiederlechnera. Znal ho jako příjemného člověka, ale později zjistil, že jde o vysoce postaveného estébáka. „Docela jsem zíral,“ uvedl Luděk Bukač v knize.
Tři sta padesát stránek plných vzpomínek i odborných pojednání připravil hokejový expert a pedagog společně s mladým novinářem Františkem Suchanem, který do juniorského věku aktivně působil s hokejkou na ledě v jihočeském Písku. „Trochu jsme se formovali. Nejdřív já Frantu, pak zase on mě. Některé věci jsem napsal, jiné jsem vyprávěl. Franta polidštil moje někdy až moc formální myšlení. Spolupráce s ním byla skvělá,“ vyzdvihl Luděk Bukač. Jejich společné dílo vznikalo přibližně rok, což je relativně krátká doba. „Před léty jsem odmítl napsat knihu o sobě. Ale když přišla druhá nabídka z Brna, pustil jsem se do toho s velkou energií,“ netajil změnu v postojích.
Moje hokejové století se dostalo na pulty knihkupectví v době vrcholících oslav stého výročí vzniku Československa. Bukačův text postihuje převážnou část tohoto období, neboť se téměř překrývá s délkou jeho života: „Jako šestiletý jsem obul brusle a od té chvíle jsem byl pořád na ledě nebo u ledu. Nechtěl jsem nabízet vyloženě memoáry jako zábavnou literaturu, která zvýrazňuje pisatelovu osobnost. Spojil jsem líčení svého života s vnějšími souvislostmi, které ho provázely, a postupoval přitom spontánně, jak jsem to cítil. Byla tady první republika, fašistická okupace, komunistická totalita, sametová revoluce. Všechny tyto změny samozřejmě ovlivnily hru zvanou hokej.“
Ladislav Lhota
