05.01.2023
Bilance šesti sezon odehraných v nejvyšší domácí soutěži, kolem 120 zápasů a 51 gólů, může na první pohled řadit útočníka Miroslava Milána Höniga do zástupu hokejistů, kteří proletěli dějinami bez výraznější stopy. Českobudějovický rodák (19. 11. 1932) byl však výjimečný hráč. Technik, střelec, kandidát reprezentačního dresu. Jenže kariéru v padesátých a šedesátých létech ovlivnil chudší program ligových ročníků, než známe dnes, a především totalitní absurdistán.
Č. BUDĚJOVICE – Čtyřletý MMH – celý život mu nikdo nikdy neřekl jinak než Milane; čárka na á byla údalně tatínkova libůstka při vymýšlení potomkova jména – dělal už první plavecká tempa v Malši. „Táta mě hodil do vody a co mi zbývalo, než začít plavat,“ odhalil recept na vstup do světa sportu. Později mu zamrzlá řeka poskytovala ideální prostor k bruslení a hokejové průpravě. S kamarády hrál fotbal, vyzkoušel stolní tenis, vodní pólo, dokonce i box pod vedením proslulého táty Němce. Svůj talent ale nemohl rozvíjet, jak by si přál. Bylo mu patnáct, když komunisté v naší zemi provedli puč. Jelikož pocházel z rodiny živnostníka, nesměl dostudovat střední školu (vyloučili ho z obchodní akademie i stavební průmyslovky) a čekala ho vojna u pétépáků.
Absolvoval sezonu v hokejovém ligovém A-týmu, který obhajoval mistrovský titul (Jihočeši dodnes nenavázali na tento úspěch). Namísto rozletu však rukoval k Pomocným technickým praporům (PTP) a po tři járy se mu jen zdálo o sportování. Půl roku strávil v karvinských dolech, načež se stavební četou střídal štace na Moravě a východních Čechách. V Olomouci se za něho přimlouval krajan Michal Buriánek, jenž vojákoval na Hané, ale Hönigovo zařazení do týmu nepřicházelo v úvahu. „Tátu zavřeli na deset let za kontakt se sestřenicí, která údajně chystala emigraci. A jelikož měl na něho pifku Artur Holzer z vedení budějovického hokeje, došlo ze msty i na mě,“ dedukoval.
Otec Hönig (ročník 1890) provozoval dámský a pánský módní salon v Divadelní ulici (dnes Dr. Stejskala) se čtyřmi stálými zaměstnanci a řadou externistů. Po konci války v roce 1945 zásoboval sovětskou armádu, ale vůbec to nemělo vliv na jeho odsouzení, šílené a zlé, za protistátní činnost a pokus o opuštění republiky. Syn Milan nestihl jít ani k vojenskému odvodu. „Ve čtvrtek mě povolali a v pátek jsem rukoval do Mimoně. Taková byla doba,“ přibližoval totalitní praktiky. Nadlouho se musel obejít bez organizovaného sportu. Zapojil se po návratu do civilu ve čtyřiapadesátém. Pauza ho neodradila. „Říkal jsem si, vždyť jsem mladý, zkusím to znovu,“ nelámal si hlavu.
Velmi záhy jej krajský výbor pro tělesnou výchovu nominoval do reprezentačního výběru stolních tenistů. Sportovní všeuměl válel „pinčes“ za bývalý Stadion. Jenže soudruzi nahlédli do kádrových materiálů a pro příště, vlastně napořád, vyškrtli politicky nezpůsobilou osobu ze seznamu. Situace se opakovala počátkem roku 1955, kdy si Höniga vybrali hokejisté do národního mužstva. „V rámci soustředění jsem absolvoval přípravný zápas na Štvanici. Z Budějovic byl se mnou Zdeněk Kaucký. Když si ověřili moje posudky, víckrát se neozvali. Nesměl jsem ani vycestovat za hranice. Poprvé mě vzali skoro po deseti létech se Slavojem do Rakouska a Itálie,“ rekapituloval.
Ročník narození 1932 nepatřil v budějovické hokejové líhni k nejsilnějším. Do nejvyšších výkonnostních pater se propracovali jen brankáři Jiří Kolouch s Janem Vodičkou a centr Milan Hönig. Oba gólmani pomohli získat mistrovský titul v jednapadesátém. „Byl jsem taky v mužstvu. Tehdy se hrálo mnohem víc přátelských a turnajových zápasů. Občas jsem naskočil, ale nedostal jsem se do ligy. O sestavě, ale i případných prémiích, když někdy něco ukáplo, rozhodovali Mizera s Píchou, prostě starší hráči. Na nás mladé nezbylo nic. Proto Jirka Kolouch zamířil do Varů a potom do Brna. Pocházel z chudé rodiny, můj táta ho podporoval. Vyrůstali jsme spolu, byli jsme jako dvojčata,“ vzpomínal.
Při návratu z PTP lákalo Höniga hokejové Kladno. Dal přednost Černé věži. „Ukecal mě Franta Vacovský. Neměl to těžké. Kladno bylo samý kouř, špína, sajrajt,“ přiznal barvu budějovický multitalent. Dařilo se mu na ledě i fotbalovém trávníku, kde hájil odedávna zelenobílé barvy Meteoru a pokračoval zde po sloučení se Slavojem. Takto odkroutil dvě sezony, 1954–55 resp. 1955–56. Lanařilo ho fotbalové Dynamo a ve Slavoji mu hrozili, že v případě přestupu nebude hrát ve Slavoji ani hokej. Aby uťal dohady, využil nabídku bývalého spoluhráče Miroslava Peška (hokejový šampión 1951) a šel kopat za Mariánské Lázně. Museli ho pustit, neboť zároveň nastoupil do uranových dolů.
Brzy zasáhl další hokejový známý Jan Tesař, někdejší sekretář budějovických hokejistů, a přetáhl Höniga do Karlových Varů, kde mohl provozovat oba týmové sporty. Po historicky prvním sestupu Slavoje v roce 1959 ho však ohlásili jako posilu u soutoku Vltavy s Malší. „Můj návrat zařídil trenér Zlatko Červený. Chytře nejdřív přemluvil manželku,“ pobaveně komentoval comeback. Sezonu 1959–60 zvládli Jihočeši na výbornou. Nejenže se slavně posunuli mezi elitu, navíc vyhráli obří spartakiádní turnaj s památným finále v Banské Bystrici. „Ve vyřazovacích bojích jsme dvakrát narazili na Spartu. Áčko i béčko. Nezastavili nás ani Zábrodský s Konopáskem,“ připomínal slavná jména.
Výkladní skříň budějovického hokeje však rychle ztrácela lesk, až nastal krkolomný pád do druhé nejvyšší soutěže v třiašedesátém, kdy A-tým za celou sezonu sesbíral jen čtyři body za remízy. O rok později vyhrál 2. ligu, jenže vyhořel v kvalifikaci. A padaly tresty. Nejhůř dopadla trojice hráčů. Brankář Vodička s obráncem Bauerem se dočkali omilostnění koncem listopadu, Milan Hönig si odpykal celý distanc do konce sezony. „Někteří kluci byli o deset, dvanáct let mladší. Já byl starej a kdosi vymyslel, že nechci do ligy. Že bych se tam neprosadil a tudíž jsem to prodal. Jak jsem se měl bránit? Zvažoval jsem konec kariéry, ale po roce jsem znovu obul brusle,“ líčil nepříjemnou epizodu.
Zažil ještě přechod klubu pod hlavičku Motoru. V sezoně 1966–67 nosil kapitánské céčko. Klubové vedení poté angažovalo brněnského trenéra Slavomíra Bartoně a před Hönigem se definitivně rozsvítila červená. Céčko si přišil v Jitexu Písek a na čerstvě otevřeném, dosud nezastřešeném stadionu pomáhal civilnímu týmu (konkurenci u břehu Otavy tvořila vojenská Dukla) klestit cestu vzhůru. V první sezoně se jako sparingpartner nabídl reprezentační tým ČSSR, který se připravoval na MS a ZOH v Grenoblu. Píseckému kapitánovi zůstala před očima fotografie s jeho protějškem Jozefem Golonkou, kterak si před utkáním vyměňují vlaječky.
Celospolečenské uvolnění po pražském jaru 1968 přechodně otevřelo hranice obyčejným turistům i sportovcům. Na sezonu 1969–70, což představovalo zhruba sedm měsíců, se šikovný Jihočech vypravil i s rodinou do bavorského Mittenwaldu a v barvách místního EV vybojoval postup z Regionalligy do Oberligy. A znovu potkal již bývalého reprezentačního kapitána, který válel patnáct kilometrů odtud v Garmisch-Partenkirchenu za SC Riessersee. „Párkrát jsem sledoval jejich zápas a zašel za Golonkou na střídačku. Jožo o mně mluvil s klubovými šéfy, ale nemohli mě vzít do týmu kvůli vyčepaným kvótám pro cizince,“ přibližoval úskalí své zahraniční štace.
Oficiální působení československých sportovců mimo republiku bylo do roku 1989 možné jen prostřednictvím agentury Pragosport. „V kanceláři seděl bývalý rozhodčí Quido Adamec. U stolu měl pootevřené šuplátko, kam bylo potřeba vložit obálku s patřičným obnosem, aby dobře dopadlo schvalovací řízení. Upozornil jsem na to zástupce Mittenwaldu. Německý bafuňář jel se mnou do Prahy, dal na správné místo balíček s markami a moje cesta na západ byla volná,“ popisoval zavedené praktiky. „Venku“ stihl jedinou sezonu. Hrál hokej i tenis. Bavoři ho vybízeli, ať zůstane natrvalo. „Mohli jsme emigrovat, ale manželka nechtěla. Potom jsem musel odevzdat pas a byl konec,“ ohlížel se.
Hokejová kariéra se chýlila ke konci. Milan Hönig si přidal dvě zimy v Písku a další dvě v krumlovském Slavoji, kde okusil také trenéřinu. Ve dvaasedmdesátém konečně oblékl reprezentační dres. Ne v hokeji, fotbale nebo stolním tenisu, ale určitý čas byl kapitánem nohejbalistů ČSSR, s nimiž absolvoval soustředění v Nymburce a turnaje po Čechách i Slovensku. V Českých Budějovicích se tomuto odvětví věnoval pod hlavičkou Tesly, ve dvojici s Pavlem Charyparem (syn hokejisty Romana Charypara) vybojovali stříbro na mistrovství republiky. Do vysokého věku se věnoval sálovému fotbálku, ještě v devadesáti čtyřikrát týdně plaval v bazénu.
Aktivní pohyb zůstal Milanu Hönigovi zkrátka v krvi. „Moje druhá paní, kterou jsem si vzal jako vdovec, chodí čtyřikrát týdně cvičit. Předháníme se, kdo je hubenější,“ smál se při oslavě osmdesátin. Tehdy si užil potlesk zaplněné Budvar arény při přebírání památečního hokejového dresu. Ceremoniál se opakoval o deset let později. Mnohoživelník se stále udržoval ve fyzické kondici a dobré náladě. Bohužel, vánoční svátky 2022 byly jeho poslední. Snad vůbec poprvé zarmoutil své okolí a stále početné, byť začasto mladší kamarády náhlým odchodem 27. prosince. Vypravil se za rodiči a sourozenci Marií, Václavem, Vladimírem (fotbalový kanonýr a reprezentant), Věrou…
Ladislav Lhota
