14.06.2024
Řadí se k posledním generacím, jejichž počáteční bruslařské a hokejové krůčky závisely na dostupnosti přírodního ledu. Jindřichohradecký rodák a patriot Milan Němec (30. 9. 1959) posbíral dovednosti na zamrzlých rybnících, ale i řece Nežárce, která při silném průtoku nabízela dostatečně pevný příkrov až při dvaceti stupních pod nulou. Poctivý obránce se prokousal k úspěšné kariéře ve druhé nejvyšší domácí soutěži, nahlédl také mezi extraligové mantinely.
J. HRADEC – Vyrůstal ve vsi Radouňka na sever od města. K legendami opředenému Vajgaru to měl trochu z ruky. Letní koupání a ledovou plochu v zimě poskytovaly místní rybníky. Nejvíc Březský. „Chodili jsme také na řeku, když udeřily dvacítky. Táta postavil domek nedaleko, měl jsem to kousek. Ale většinou jsme se proháněli na rybnících. Mrzlo čtyři až pět měsíců v roce. S početnou partou jsme hráli každý den. Po sezoně přišel na řadu fotbal,“ popisuje Milan Němec zdánlivě jednotvárné, v každém případě zdravé dětství. Tehdy již v Hradci fungoval hokejový stadion, byť s přírodním ledem. „Stával nedaleko současného zimáku. Dnes se tam rozprostírá sportovní areál,“ upřesňuje.
Organizovaný hokej poznal teprve v deváté třídě. Předtím nefungovaly žákovské týmy. Hrály se jenom turnaje mezi týmy třech základních škol. „Z nich se vytvořil první celek, když mi bylo čtrnáct. Oťukával se v přátelácích, jezdili jsme třeba do Včelnice. Do provozu byl uvedený stadion s umělou plochou. Stojí doposud. Tehdy neměl střechu, sami jsme si topili v kabině, spíše boudě, bylo to takové partyzánské,“ vzpomíná. Dlouho se nezdržel v dorostu, od šestnácti nastupoval za muže a pomohl Slovanu k opakovanému prvenství v krajském přeboru. „Mužstvo tvořili výhradně Hradečáci a za vším stál nějaký pan Tischler, který to tady všechno uvedl do života,“ vybavuje si.
Povinná vojenská služba zavedla jihočeského beka do Vyškova, ale nevešel se do kádru a téměř celé dva roky strávil ve VTJ (Vojenská tělovýchovná jednota) Mělník, která účinkovala na krajském ledě. „Měli jsme dobré podmínky a pokaždé hráli kvalifikaci o postup do národní ligy,“ rekapituluje a připomíná osudové setkání s Jiřím Vondrkou, dalším Jihočechem a tehdejším parťákem na modré čáře. O něco později se s ním dal znovu dohromady ve vimperském dresu, kam přibyl i jeho známější bratr Michal, otec pozdějšího reprezentanta. „Jirka se znal s trenérem Josefem Květoněm, jenž v té době koučoval Milevsko, které mělo zvuk. Doporučil mě a plácli jsme si,“ líčí posun v kariéře.
V barvách klubu podporovaného vzduchotechnickým podnikem ZVVZ naskočil do druhé nejvyšší soutěže, tehdy označované jako I. ČNHL (První česká národní hokejová liga). Dobře vyladěný orchestr dirigovali třicátníci v čele s Václavem Maříkem, Jiřím Kolarem či Václavem Ruprechtem. „Obklopovala mne řada borců ostřílených ligou, od nichž jsem dost naučil. Sezona se mi vydařila a přes pana Dvořáka z mateřského Hradce mi hodil laso budějovický Motor. Příliš se mi tam nechtělo, byl jsem spokojený v Milevsku,“ rekapituluje situaci před sezonou 1982–83. Nakonec kývl, ale dal si podmínku, že se vrátí do milevského týmu, pokud pod Černou věží nevybojuje místo mezi šesti beky.
Slibovali mu šanci, jen co se někdo zraní. Jenže marodka zůstávala prázdná a v konkurenci Suchánka, Jouna, Koldy, Beníška, Kočera, Josefa Nováka a Janečka si zaknihoval Milan Němec pouze pět ligových startů. Dal jeden gól. „Chtěl jsem hrát, to je jasné. Šel jsem za trenérem Pražákem a připomněl mu ústní dohodu zahrnující možnost návratu do Milevska. Řekl mi, že Hradec mě prodal natvrdo. Bohužel, stalo se to za mými zády a teď o mně rozhodoval Motor, pro jehož vedení nebylo směrodatné, co jsem si domluvil v mateřském klubu,“ krčí rameny nad sezonou, v níž zůstal nevytížený. Nicméně u břehu Vltavy trénoval bezmála s polovinou národního týmu, což nebylo k zahození.
Za rok po boku Jiřího Lály, Vladimíra Caldra, Jaroslava Korbely a dalších reprezentantů zamířil do Šumavanu Vimperk, který se těšil respektu v I. ČNHL podobně jako Milevsko a jehož dres nosila řada exbudějovických hráčů. „Sešli jsme se stejně staří kluci – Jula Pařízek, Roman Rákosník nebo Venca Pitel, což byl Klatovák a podle mě nedoceněný hokejista, jeden z největších talentů, jaké jsem poznal,“ vyzdvihuje opory týmu na úpatí Boubína, kde strávil úspěšných sedm let. Nepovedla se pouze kvalifikace o postup mezi celostátní elitu na konci ročníku 1989–90. Všechno si Milan Němec vynahradil na mateřském ledě, kam ho přilákal Milan Kašpárek po Sametové revoluci.
Po vítězství v krajském přeboru v devadesátém roce se hokejisté vyčlenili ze sportovního klubu Slovan a pod hlavičkou Vajgaru se kvalifikovali do II. ČNHL. Jindřichohradecký hokej prožíval boom. A-mužstvo nebylo k zastavení, přestože v historicky poslední sezoně I. ČNHL 1992–93 skončilo po základní části čtvrté za Brnem, Hradcem Králové a pražskou Slavií, ve finálové skupině třetí za Třincem a Brnem. Jenže ve čtvrtfinále play off si Vajgar poradil s Hodonínem, v semifinále zlomil Královopolskou Brno (rozhodující nájezd v pátém utkání proměnil Václav Pitel) a spolu s druhým vítězným semifinalistou Stadionem Hradec Králové postoupil do premiérového ročníku extraligy.
Patriot z města proslulého soukenictvím nastoupil za mateřský klub ke dvaatřiceti utkáním mezi elitou. Přidal dva góly a užil si derby s Budějovicemi, první jihočeské v nejvyšší soutěži od jejího založení před druhou světovou válkou. Musel však spolknout hořkou pilulku v podobě sestupu. „Ke konci sezony tak nějak došly peníze,“ naznačuje Milan Němec okolnosti spojené s pádem. Na konci následujícího léta mu zavolal brněnský trenér Ekrt, který ho znal, a nabídl angažmá v rakouském Zeltwegu. „Chyběl jim jeden do kvinteta povolených cizinců a sháněli někoho do obrany. Byly tam zajímavé podmínky, jen jsem se musel dohodnout s rodinou, že budu chvilku pryč,“ usmívá se.
V nejvyšší soutěži u jižních sousedů odpracoval dvě sezony. „Chtěli mě tam i nadále, ale synovi bylo sedmnáct a začal trochu blbnout, tak jsem se musel vrátit,“ říká otec dvou dětí. Prodloužil si kariéru o jeden rok ve Vajgaru, kde potom nějaký čas trénoval mládež i první mužstvo. Nakonec si zařídil autodopravu. „Jezdil jsem až do důchodu. Zaměřil jsem se na cesty do Dánska s menším náklaďákem, který uvezl sedm a půl tuny. Byla to rachota, ale zůstal jsem svým pánem,“ vypichuje hlavní plus i minus. Stále sleduje hokejové dění, hlavně doma na jihu. „Hradec prošel mnoha změnami. Občas se podívám do Budějovic. Byl jsem zvědavý na Jágra, když tam hrálo Kladno,“ uzavírá.
Ladislav Lhota
