03.09.2013
Odchovanec českobudějovického hokeje a člen známé sportovní rodiny byl v šedesátých létech minulého století postrachem všech ligových brankářů. Za jejich záda se trefoval v barvách Slavoje, později Motoru, také Dukly Jihlava a pražské Sparty. Hrál v centru a na křídle, osm přesných zásahů si připsal rovněž v dresu národního týmu Československa.
NOVÁ PEC – Na podzim 1969 odešel s manželkou a synem do Bavorska. V rodné zemi ovládané komunisty od té chvíle o výborném hokejistovi nesmělo padnout ani slovo. Celých dvacet let. Pouze jednou jedinkrát učinil škodolibou výjimku deník Rudé právo, když se bývalý reprezentant dostal na Západě do rozporu se zákonem. Po sametové revoluci Josef Cvach získal zpátky české občanství, zatímco německé nikdy nevlastnil. Žije mimo městský ruch za Landshutem a střídavě i na rodinné chalupě v Nové Peci u Lipenské přehrady. Právě tam jsme si spolu v létě povídali. Několik hodin jsme seděli za stolem a probírali kde co. Upřímný chlapík se ohlížel za dosavadním životem, nejen hokejovým, od A do Z.
A – Auto. V embéčku tisícovce jsme odjeli z domova těsně před tím, než se v devětašedesátém znovu zavřely hranice. Spolu s námi se mačkala také rodina mého kamaráda Pavla Pešků. Pět let předtím zasáhlo do mého osudu lidové vozítko Lloyd Alexander, které jsem dostal darem od naší známé, odsunuté budějovické Němky. Setkal jsem se s ní při hokejovém zájezdu v Mnichově. Tehdy jsem hrál za Spartu a nějaký čas jsem potom nesměl s týmem cestovat do zahraničí. Zkomplikovalo mi to i nominace do národního týmu.
B – Boďa. Strýček Boďa Cvach byl pro mě milovanou osobou. Zamlada hrával hokej za AC Stadion a Meteor, zatímco jeho bratři, můj táta a druhý strýc Jarda se prosazovali více ve fotbale. Boďa byl vyučený kuchař a pekař, ale uměl snad všechna řemesla. Patřil k vyloženým kliďasům, ale když se rozčílil, tak všichni opouštěli hospodu po čtyřech. Byl urostlý, rozhodně mu nechyběla pára. Často jsme bývali spolu, chodili jsme na ryby.
C – Cestování. Najezdil a nalétal jsem spousty kilometrů po celém hokejovém světě. Podíval jsem se do zámoří i do Ruska. Mojí oblíbenou destinací bylo Švýcarsko, ale nejlíp se cítím pokaždé, když mířím na Šumavu. To je kout, který mám nejraději.
Č – Čech. Řadu let jsem strávil v cizině, ale do smrti zůstanu Čechem. Nikdy jsem nevlastnil žádný jiný pas než český. V Německu jsem byl azylantem se stejnými právy jako každý jiný občan, jenom jsem nesměl jít k volbám. A to mi vůbec nevadilo. Teď se vracím stále častěji na chalupu v Nové Peci, kde to znám od mládí a jsem srostlý se zdejším prostředím. Až dokončím stavební úpravy patrové části domu, chci tady přebývat od jara do podzimku.
D – Dědeček. Můj děda provozoval v Budějovicích pekařství za budovou muzea. Vedle stávalo kino. Dnes je tam velké parkoviště. S pozdějším cyklistou Čestmírem Kalašem, sousedem ze školní lavice, jsme chodili k dědovi pro čestvé houstičky a preclíčky. Česťův děda Kačaba pro změnu vládl koňskému řeznictví naproti bývalé tabáčce, u něho jsme obden fasovali sekanou.
E – Emigrace. Kdyby nás v srpnu osmašedesátého nepřepadli Rusáci, neodcházel bych nikam. Rok jsem čekal, jak se vyvine situace. Od určitých soudruhů jsem se dozvěděl, že osmého října šedesát devět zavřou hranice. Následovalo rychlé rozhodnutí. Během dvou dnů jsem díky známostem vyřídil rakouská víza s výjezdními doložkami a startovali jsme. Maminka byla rodilá Vídeňačka a v devětašedesátém legálně pracovala v jednom lineckém lahůdkářství. Tam byla naše první zastávka. Potom nás funkcionáři hokejového Landshutu trochu dobrodružně převezli v Pasově přes řeku do Bavorska. Poslední večer v Budějovicích jsem šel s tátou na pivo a po návratu domů jsem mu vyklopil, co mám za lubem. Řekl, že mám recht. Našemu klukovi byly čtyři roky a nepřál jsem si, aby zažíval podobné věci jako já, když jsem byl malý. Estébáci nám několikrát kopali do dveří kvůli máminu bratrovi, který ujel s náklaďákem a fůrou uranu z lágru v Jáchymově rovnou do Německa.
F – Fotbal. Patřil jsem do pětičlenné party z Mánesovy ulice, která od žáčků kopala za Slavoj, později Meteor. Trénoval nás pan Kalous z pražské Bohemky, který vedl i první mužstvo. Když se vrátil do Prahy, nechtěli jsme už jezdit takovou dálku na hřiště Meteoru. Mnohem blíž to bylo na Dynamo u šroubárny v Mladém. Táta jako meteorák se mnou čtrnáct dní nemluvil, ale nakonec se smířil s mým přestupem. Od sedmnácti mě zkoušeli v áčku, na vojnu jsem měl jít do druholigového Tábora, jenže hokejový trenér Jaroslav Pitner zařídil změnu mého povolávacího rozkazu do jihlavské Dukly. Znal mě z juniorského nároďáku a vlastně rozhodl o mojí další sportovní kariéře.
G – Góly. Dával jsem jich hodně. V lize mi jich napočítali za Budějovice třicet pět, za Jihlavu třicet čtyři a za Spartu osmdesát devět. Velmi nešťastný byl ze mě bratislavský a reprezentační gólman Vlado Dzurilla. Ať jsme hráli doma nebo u Dunaje, pokaždé jsem ho přelstil. Byli jsme kamarádi, ale Vlado mi stále hrozil: Ja ťa zabijem, ty kokot drevený!
H – Hajšman. Znal jsem všechny slavné budějovické hokejisty i z té skoro nejstarší generace, ale mým idolem byl Vlastík Hajšman. Přálo mi štěstí, že jsem si s ním ještě zahrál coby elév ligového Slavoje. Byl elegantním bruslařem a používal speciální kličku, kterou jsem od něho okopíroval. Dlouhou, krátkou, znovu dlouhou a v tom momentě šlápnul. Žrali mu to všichni beci.
I – Intriky. Do sportu takové věci nepatří, ale co si budeme povídat. Za Duklu Jihlava jsme hráli v Moskvě na Turnaji spřátelených armád. Ve finále jsme vedli nad domácím CSKA 3:1 po dvou třetinách. Jenže to pískal pan Starovojtov, tentýž, kdo později ve funkci šéfa rozhodčích s oblibou nasazoval polského Němce Kompallu do zápasů mezi Čechoslováky a Rusy. Uběhlo pár vteřin třetí třetiny a byli jsme ve třech, za šest minut jsme prohrávali 3:4. Pochopili jsme, že nám není souzeno zvítězit, tak jsme se alespoň porvali. Jarda Holík praštil hokejkou Volkova, až mu stříkala krev z hlavy. V té vřavě ale někdo kopnul Jardu bruslí do nohy a zranil ho tak vážně, že málem skončil s hokejem.
J – Jarka. Manželku jsem poznal v době, kdy se věnovala závodnímu veslování. Brali jsme se hodně mladí a jsme spolu pořád. Do zlaté svatby už nemáme daleko. Prožívala moje sportovní úspěchy, stěhovala se za mnou do míst, kde jsem působil, tedy s výjimkou Švýcarska, a dokázala podepřít celou rodinu ve chvílích, které nebyly zrovna jednoduché.
K – Křídlo. Do vojny jsem hrál ve středu útoku. Po příchodu do Jihlavy ale Jarda Pitner prohlásil: Centrů máme dost, budeš hrát levé křídlo přes ruku. Dal mě dohromady se Standou Prýlem, který byl vpravo, a Jardou Holíkem. Fungovalo nám to bezvadně. Po Jardovo těžkém zranění z Moskvy nastupoval s námi plzeňský Láďa Brada a stali jsme se druhou nejlepší lajnou v lize. Potom ve Spartě jsem tři a půl roku hrál v nezměněném složení s Gustou Havlem a Luďkem Bukačem. To bylo taky super.
L – Landshut. Díky hokejovým funkcionářům v Landshutu jsem se uchytil hned po příchodu do Bavorska. Horší bylo, že podle tehdejších mezinárodních pravidel jsem osmnáct měsíců nesměl naskočit k soutěžnímu utkání. Jenom jsem trénoval a zároveň makal v autokarosárně, která patřila viceprezidentovi klubu. Potom jsem začal hrát německou nejvyšší soutěž a v první sezoně dal dvaapadesát gólů, což se v historii nepovedlo ani místním hvězdám Erichu Kühnhacklovi nebo Aloisi Schloderovi. Ve dvaasedmdesátém jsem se ale s klubem rozloučil. Vadilo mi, že ze strany vedení zůstávaly nesplněné některé sliby.
M – Motorová loď. Vlastnil ji vedoucí mužstva Landshutu a na její palubě nás převezl přes řeku z Rakouska do Německa, když jsme s rodinou v devětašedesátém utíkali. Rakušané nám odmítli vystavit německá víza, tak jsme vymysleli malou lest. Loď se u Pasova projížděla po vodě a jen tak mimochodem na chvíli přirazila k rakouskému břehu. Naskočili jsme a za pár minut přistávali na bavorské půdě. Tamní úřady už nám nedělaly problémy. Všechno potřebné jsme vyřídili bez potíží.
N – Národní mužstvo. Reprezentoval jsem od juniorského věku. Mladíkům v nejcennějším dresu se tehdy říkalo lvíčata. Do áčka jsem naskočil poměrně brzy a dvakrát s ním byl v Americe, kde se v první polovině šedesátých let pořádal kvalitně obsazený Memoriál Waltra Browna. Hrály tam i klubové týmy, proto mám ve statistice započtených pouze jednadvacet zápasů a osm gólů. Na mistrovství světa jsem se, bohužel, nikdy nedostal. Před olympiádou v Innsbrucku 1964 mi trenér Anton sdělil, že přednost dostanou starší hráči, na mě prý dojde řada příště. Potom mi komunisti začali dělat problémy s výjezdy do zahraničí. V sezoně 1965 – 66 jsem byl nejlepší levé křídlo v lize, ale do nominace na šampionát v Lublani mě trenéři zařadili jenom jako náhradníka. Podobné to bylo i v následujících dvou létech.
O – Opava. Měli jsme tam soustředění s nároďákem ve zmiňované sezoně 1965 – 66. Ze Sparty jsem byl pozvaný jenom já s Frantou Tikalem. Přijeli jsme v neděli večer a hned v pondělí ráno bez rozcvičení šli na silové testy bicepsem, stehnem a zády. Kolik utáhneš. Dvoukolově. V prvním kole jsem utáhl 175 kilo. Podruhé jsem to přehnal a najednou mi vyletěly ploténky a skříply mi nerv. Ve střešovické vojenské nemocnici mě dávali dohromady šest neděl. Měl jsem atrofovanou pravou polovinu zadní části těla a nějakou dobu trvalo, než jsem znovu nabral kondici. Byl to jeden z důvodů, proč jsem zůstal před branami mistrovství světa.
P – Politická policie. Oficiálně se jmenovala Státní bezpečnost a zajímala se o mě minimálně od podzimu čtyřiašedesátého, kdy jsem začal jezdit v autíčku darovaném z Německa. Potom někdy v únoru po tréninku Sparty na mě čekali dva estébáci v modrých kloboucích a pozvali mě do kavárny Axa. Chtěli ode mě slyšet, od koho jsem auto dostal, s kým a proč jsem se setkal v Mnichově. Potom mi nabízeli, abych s nimi spolupracoval a při zájezdech dával pozor na kamarády. Jenom jsem se zeptal, jestli je to kafe zaplacené, a šel jsem pryč. Od té doby jsem je neviděl, ale bylo jasné, že nikdo od nich mi zrovna nedrží palce.
R – Rodiče. Tatínek byl obchodní příručí a spolu s maminkou vedli malý koloniál na rohu budějovických ulic Jírovcovy a Pekárenské. Po válce snad tři čtvrtě roku podporovali maminčinu kamarádku Milku, která byla německé národnosti, zůstala sama se dvěma malými dětmi a před odsunem nedostávala potravinové lístky. Právě ona mi pak darovala lidové vozítko. Jako syna živnostníků, který nikdy nevstoupil do pionýra ani svazu mládeže, mě nechtělí vzít na střední školu. Rázným matčiným zásahem se to sice podařilo, ale jedna soudružka učitelka se postarala, abych brzy skončil. Nezbylo mi, než se vyučit karosářem. Když jsem později odešel do Německa, směli mě rodiče občas navštívit. Táta umřel v červenci 1989. Na jeho pohřeb jsem přijel do Budějovic poprvé po dvaceti létech.
Ř – Řeč. Mám dobrý sluch a nikdy jsem nemusel zápolit s cizími jazyky. Zvládl jsem školní ruštinu a za necelý rok v emigraci jsem se úplně v pohodě domluvil německy. Skoro na stejné úrovni hovořím italsky, to je moje zamilovaná řeč.
S – Syn. Daniel hrál hokej za Landshut od žáků po juniory. Měl fantastické ruce i oči, ale dělal v tréninku jenom to, co bylo nutné. Po příchodu do chlapů ho trenér Ruda Šindelář, můj bývalý spoluhráč ze Sparty, začal najednou stavět na levé křídlo. Kluk je po mně a řekl Šindelkovi, že končí. Podepsal na tři roky druhou ligu do Hamburku, ale tam po sezoně došly peníze. Druhou ligu v Kemptenu hrál jenom do Vánoc, taky došly peníze. Tak jsem ho vzal k sobě do třetiligového Erdingu na předměstí Mnichova, kde jsem byl hrajícím trenérem. Ve čtyřiačtyřiceti jsem hrál centra, Daniel byl za mnou na beku.
Š – Švýcarsko. Od sezony 1972 – 73 povolili v zemi helvetského kříže jednoho cizince do každého týmu a kamarád Jirka Křen, jenž hrával třetí lajnu ve Spartě a utekl v pětašedesátém ze Spenglerova poháru, mi dohodil angažmá v Ambri-Piotta. V klubu byli velkorysí a vyplatili mě z Landshutu. Vydržel jsem tam čtyři roky a pak jsem chtěl zpátky za rodinou, neboť jsem stále pendloval mezi Německem a Švýcarskem. Nakonec se mi ozvali ze Ženevy, která se mi moc líbila. Dal jsem tam skoro čtyřicet gólů, byl hrajícím koučem a dostal novou smlouvu na další dva roky. Po roztržce s jedním funkcionářem jsem ale odešel do Zugu. Dohromady jsem strávil ve Švýcarsku šest let.
T – Trenér. Převážnou část švýcarského působení jsem prožil v pozici hrajicího kouče a stejným způsobem jsem pokračoval po návratu do Německa v Ingolstadtu a Erdingu. S hokejem jsem se loučil jako trenér mládeže v Landshutu. Po sametové revoluci už mě německý hokej nebavil. Zajímalo mě, co se děje u nás, a začal jsem využívat každou možnost k návštěvě Šumavy nebo Budějovic, kde mám přátele a taky švagra a švagrovou.
V – Vězení. Vinou jistých okolností jsem se dostal do tíživé finanční situace. Byl jsem zvyklý nosit po kapsách peníze a ty najednou nebyly. Opatřil jsem si je způsobem, jakým se to někdy dělá ve filmu. Byla to chyba a následovalo, co muselo následovat. Čtyři roky jsem strávil v bavorském vězení. Pro rodinu to byl šok, ale ustáli jsme to. Naštěstí jsem v base mohl dělat svoje řemeslo, kterým jsem se potom živil až do důchodu.
Z – Zdraví. Doktoři mi odmalička zakazovali sportovat. V mých deseti létech zjistili, že mám zvětšené srdce. Problémy s tímto orgánem se v naší rodině dědí po generacích. Ale co to bylo platné, když pro mě sportování znamenalo všecko. V patnácti jsem dělal šest sportů najednou a nijak zvlášť mě to nezatěžovalo. Jenom jsem potřeboval trochu delší dobu na rozjetí. Když jsem se před zápasem špatně rozcvičil, tak mi trvalo možná deset minut, než jsem se dostal do hry. Vedle hokeje a fotbalu jsem se jako dorostenec věnoval tenisu, stolnímu tenisu, pozemnímu hokeji a plavání. Pokud nepočítám hokejová zranění, tak mě do šedesáti nepronásledovaly žádné zdravotní trable. Ale potom se ozvalo srdíčko. Dopadlo to tak, že mi dali budíka, dvakrát denně beru prášky a mám klid. Cítím se dobře.
Ladislav Lhota
