26.10.2026
Vzešel ze silného ročníku 1944. Měli ho zapsaný v rodném listě hokejoví šampióni a superhvězdy Jiří Holeček, Jan Suchý, František Pospíšil, Jiří Holík, Václav Nedomanský. Budějovičák Petr Podlaha a jeho bratr Josef, o dva roky starší, pocházeli z rodiny známého primáře a jejich maminka přišla z velkostatku, což jim za totality kazilo kádrový profil. Oba přesto získali doktorát z přírodních věd a Petr se zviditelnil v ledovém království gólů, bodů a vteřin.
Č. BUDĚJOVICE – Narodil se v Budějovicích, ale do jedenácti vyrůstal v Krumlově, kde tatínek Josef vedl primariát. Zpátky se Podlahovi stěhovali poté, co hlava rodiny převzala v jihočeské metropoli řízení čerstvě otevřené traumatologie. Z okresního města se Petr vrátil s přezdívkou Bača. Dostal ji od kamarádů. Rychle se zabydlel mezi kluky z Tylovy ulice (za dnešní Poliklinikou jih), procházející rovnoběžně mezi řekou Malší a Lidickou (dříve Lineckou) třídou. „Partu tvořili Pepík Pártl, Honza Holzer, Pepík Musil, Pinďa Cvach, Jarda Čejka, kluci Lošků. Zahrada za naším domem končila u vody. V zimě jsme přišli ze školy, hodili tašku do kouta a denně mydlili hokej,“ líčí.
Přírodní led výborně sloužil zábavě a sportu, ale chyběly mu přednosti umělého zrcadla. „Odpovídalo tomu moje bruslení. Nevynikal jsem příliš. Zato jsem měl šikovné ruce,“ vypichuje Petr Podlaha svoje hokejové zápory a klady. Cesta na zimní stadion v Háječku, tehdy ještě dřevěný a nezakrytý, vedla přímočaře. Josef Pártl starší funkcionařil ve Slavoji a celou bandu přetáhl do žákovského týmu. Slavojácký potěr vychovával „táta“ Josef Štrop, legendární brusič, jenž provozoval svoji živnost v průchodu mezi Krajinskou a Českou ulicí. „Rozdělil nás do skupiny modré a červené. Začínal jsem s modrými, pak jsem se vypracoval k červeným. Ti byli lepší,“ usmívá se vytáhlý centr.
Postoupil do dorostu a vychodil gymnázium, tehdy jedenáctiletku. „Nevím, proč mě rodiče poslali do školy už pětiletého. Odmaturoval jsem v šestnácti,“ servíruje perličku. Staršího Josefa nepřijali na vysokou školu. Postrádal dělnické kořeny a musel čekat rok. Tím se bratři srovnali na startovní čáře. Oba se hlásili na obor biologie plus tělocvik. „Bráchu vzali, mě ne. Přijímačky jsem udělal super nejlíp, nicméně přišel dopis, že vzhledem k náročnosti studia a mému mládí mohu nastoupit až v dalším školním roce a nemusím dělat zkoušky. O prázdninách mě zastihla informace, že na tělocvik s biologií se dá hlásit i v Olomouci nebo Bratislavě. V Olomouci mě vzali okamžitě,“ konstatuje.
Šestnáctiletý Petr Podlaha začal navštěvovat přírodovědeckou fakultu v hanácké metropoli a plánoval, že po dvou semestrech zamíří do Prahy za Josefem. Opak se stal pravdou. „Líbilo se mi v Olomouci, byl jsem spokojený. Brácha v Praze tolik ne a přestoupil za mnou. Nakonec tam zůstal. Oženil se a stal se z něho Moravák,“ vysvětluje. Obránce Josef a útočník Petr Podlahovi při studiích hráli 2. ligu za Moravii Olomouc. Petr nastupoval v lajně s Karlem Brücknerem, pozdějším trenérem fotbalové reprezentace, ale ve čtyřiašedesátém opustil Moru. Příští dvě sezony pendloval mezi Olomoucí a Budějovicemi jako posluchač fakulty a hráč druholigového Motoru.
Přemluvili ho funkcionáři pod Černou věží. Budovali tým s ambicí návratu do nejvyšší soutěže. Říkal jim, že se zbláznili. Měl před sebou pátý ročník a nedalo se přejít na formu dálkového studia. Nakonec kývl s podmínkou, že mu seženou učitelské místo. Kde jinde, než na katedře tělesné výchovy provozně ekonomické fakulty Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích. „Dnes by si to člověk nedovedl představit. Učil jsem na vysoké škole, hrál za Motor a dojížděl jako student do Olomouce. Jednou za čtrnáct dní. Brácha mě podepisoval na přednáškách, kde mohl. Omlouval jsem se na studijním oddělení kvůli marodům v rodině,“ rekapituluje cestu k promocím.
Povinnou vojenskou službu odkroutil za druholigovou Duklu Trenčín v sezoně 1966–67. Za spoluhráče měl bratra Josefa, krajany Jiřího Helmicha s Ottou Horčičkou. Také Vladimíra Vůjtka staršího, později známého trenéra. Následující rok bojoval s Motorem úspěšně o postup mezi československou elitu. Rozhodující kvalifikační vítězství 2:1 v závěrečném duelu proti bývalým spoluhráčům v Trenčíně si vychutnal bujarou týmovou oslavou pod hradem Matúše Čáka. „Při nočním návratu do Budějovic nás vítalo možná osm tisíc lidí. Provázeli nás ke stadionu a nosili na ramenou po hrací ploše,“ vykresluje okamžiky spojené s rozbitím pět let staré makety prvoligové rakve.
Centr druhé motorácké řady Petr Podlaha, který měl na křídlech Pártla s Cvachem, dva Josefy, otevřel skóre v obnovené ligové premiéře na domácím ledě se Slovanem Bratislava, v níž Jihočeši 20. září 1968 prohráli 3:5. „Nepamatuju si ten gól,“ marně zkouší vylovit alespoň mlhavou vzpomínku na trefu za záda hvězdného Vlada Dzurilly. Budějovický tým neměl dost síly ke spuštění kotvy v elitním hokejovém přístavu a po roce ho vítr odvál zpátky do druholigových vod. Nicméně, postačila sezona a znovu se hlásil v nejvyšší společnosti. Tentokrát na víc, než dvě desetiletí. Hrající pedagog však setrval v kádru pouze jedinou zimu 1970–71.
Dokonce v tom období nastoupil dvakrát za reprezentační béčko proti Finsku. Mezi pardubickými křídly Vladimírem Martincem a Bohuslavem Šťastným, což byla v sedmdesátých létech velká jména. „Onemocněl jim centr. Povolali mě trenéři, protože se hrálo v Budějovicích. Jinak bych se tam nedostal,“ povídá upřímně. V létě 1971 se chopil motoráckého kormidla Luděk Bukač a zahájil generační výměnu. Podlahův odchod uspíšilo zranění. „Při cestě na soustředění do Pardubic mi vypadlo koleno v autobuse, když s námi trochu drcnul. Bylo už předtím načaté,“ přibližuje kuriózní okolnost, po níž ho čekala operace a několik měsíců bez hokeje. „Bukač mě propustil,“ vybavuje si důsledek.
Následovala etapa v barvách Milevska. Zamířil do krajského přeboru užít si hokejový důchod. Prioritu měla kantořina. Chtěl si jenom zabruslit, jenže milevský tým letěl vzhůru. Na konci sezony 1972–73 už bojoval v kvalifikaci o nejvyšší soutěž. „Pro mě to bylo moc,“ naznačuje kolizi s civilní profesí. Odebral se do Vimperka, v jehož sestavě figurovali další exbudějovičtí hráči Jiří Helmich, František Vápeník či Vladimír Koberna. Víceméně se tam opakoval postupový scénář. „Bylo to podchycené politicky,“ nastiňuje úlohu vysokých stranických funkcionářů, ale také hokejem okouzlených příznivců Jana Tejmla s Karlem Tondrem, kteří uplatnili svůj vliv na vzestupu klubu.
Na vimperské střídačce odstartoval trenérskou dráhu. Vedl i juniory budějovického KDPM. „Před sezonou 1980–81 hledal Karel Pražák k sobě do Motoru asistenta. Nabídl jsem se a Karel prosadil náš tandem u vedení,“ vysvětluje přesun, který ho nasměroval k jednomu z nejzářivějších milníků v hokejových dějinách pod Černou věží. Jihočeši vybojovali republikové stříbro za Vítkovicemi a nebýt experimentálního zrušení nerozhodných výsledků, dosáhli by na titul. „Podělali jsme to zápasem na Spartě,“ připomíná zlomový duel. Budějovický tým vedl 4:0 po první třetině, nakonec padl 5:6. „Prohráli jsme ještě ve Vítkovicích a Kladně. Už se to nedalo dohonit,“ mrzí ho.
Pražák s Podlahou dirigovali Motor tři ligové ročníky. Tehdy se řešil problém, že jsou jedinými nestraníky (rozuměj – nebyli členy KSČ) mezi trenéry nejvyšší soutěže. „Klubové vedení ukázalo na mě, že bych jako vysokoškolák měl vstoupit do strany. Šel jsem za Tondrem a povídám, soudruhu tajemníku, necítím se na to, ale, víte, vedoucí našeho týmu dělá výborně politickovýchovnou práci. To mě zachránilo od členství,“ vrací se k situaci, která v dobovém kontextu nebyla vůbec příjemná. V třiaosmdesátém nakrátko zamířil zpátky do Vimperka a dal hokeji vale. Hokejové prostředí ho znovu přivábilo na počátku devadesátek.
Zařadil se mezi funkcionáře extraligových Budějovic. Usedl ve výboru, předsedal Fan klubu. Trenérsky pracoval s akademickým výběrem České republiky a spolu se Zdeňkem Pavlišem přivedl tým ke zlatu na Univerziádě v Jižní Koreji 1995. Přidal účast na univerziádním turnaji ve Španělsku 1997 (2. místo), na Slovensku 1999 (5. místo), v Polsku 2001 (4. místo). V říjnu 1998 se stal prezidentem HC České Budějovice. „Výborové schůze se konaly před zápasem ve vipce. Najednou mi volají, že se sejdeme mimořádně U Solné brány. Řekli mi, že chtějí odvolat Jardu Pouzara. Prý jsem kandidát na jeho místo. Hlasovalo se na zimáku. Kdo je pro Podlahu? Všichni zvedli ruku,“ popisuje.
Ve funkci setrval do listopadu 2003. Nahradil ho František Vavroch. Od té chvíle je divákem. „Bylo toho dost,“ pokyvuje. „Fandím, ale jen občas jdu na zápas,“ upřesňuje aktivní penzista, který se dlouhá léta angažoval v humanitárním Lions klubu a jako ekonom České asociace vysokoškolského sportu. Stále má kancelář na jihočeské univerzitě. Hraje golf, organizuje pro velkou skupinu až čtyřiceti lidí každoročně cyklistické jízdy v Rakousku a sjezdové lyžování ve Francii. S manželkou hlídají pravnoučata. A hokejoví následovníci? Syn Petr brzy skončil pro zranění. Synovec Josef hrál extraligu (krátce i za Motor) a manažeruje v Olomouci, kde naskakoval i jeho syn Josef.
Ladislav Lhota
