11.04.2023
Patří do silného ročníku 1953, který vyrůstal na českobudějovickém zimním stadionu. První bruslařské krůčky ale Jaroslav Kočer učinil na rybníce v Jankově, kde bydlel do svých sedmi let. Zakusil nelítostné hokejové bitvy mezi vesnicemi – také proti Čakovci, za který válel o rok starší Jaroslav Pouzar. Potom vyrůstal v Motoru. Stihl třináct ligových sezon a přebíral kapitánské céčko po Miroslavu Dvořákovi. Nyní stále aktivní šofér sanitky oslavil 27. února sedmdesátku.
Č. BUDĚJOVICE – Z porodnice v jihočeské metropoli si jej maminka odvezla do Jankova vzdáleného necelých dvacet kilometrů. Celá rodina se k soutoku Vltavy s Malší definitivně přestěhovala v roce 1960. „Měli jsme rybník za barákem. Přišli jsme ze školy, flákli tašku do kouta a mazali na led,“ pronáší Jaroslav Kočer větu tolik typickou pro velkou spoustu jeho vrstevníků. První a druhou třídu odchodil v Čakově. Doslova odchodil. Pěšky přes les. Třetí a čtvrtou navštěvoval v budějovické ZŠ Matice školské. „Každou zimu se před školou nachystalo polévané kluziště. Hráli jsme tam pod vedením učitele Hrušky,“ připomíná, kde pokračoval v nabírání bruslařských základů.
Magnetizoval ho zimní stadion u vltavského břehu. Pilně se zúčastňoval veřejného bruslení. Skautoval tam Josef Květoň, jmenovec později známého obránce Motoru, trenér, pedagog a zakladatel hokejových tříd na ZŠ Grünwaldova (dnes ji vede jako ředitel Vladimír Caldr), který šikovného kluka nemusel vůbec přemlouvat, aby přešel do „grünwaldovky“ a k žákům Slavoje, z něhož se v pětašedesátém stal Motor. A tady se Jaroslav Kočer vklínil do party s Josefem Vondráčkem, Michalem Vondrkou st., Jiřím Šrámkem, Václavem Prospalem st., Stanislavem Neckářem st., Jiřím Fedurem, Františkem Kotnauerem, Lepoldem Vávrou ml. či Václavem Vlčkem.
Jmény nabitý ročník 1953 v budějovickém ligovém dresu ještě doplnil obránce Josef Novák z nedalekých Opatovic (s úsměvem se označoval za posledního rybníkáře v nejvyšší soutěži) nebo jihlavský gólman Pavel Bakus. Vždy spolehlivý a poctivý obránce Kočer nečekal nijak dlouho na debut mezi elitou. Pod trenérem Luďkem Bukačem se začlenil do motoráckého áčka v sezoně 1972–73, kterou Jihočeši završili povedenou účastí v baráži a zachovali si příslušnost k československé špičce. Epizodně ji opustili až za osmnáct let. V defenzivní linii se pravý bek zaučoval po boku matadorů Františka Vápeníka, Stanislava Bauera či olympionika Karla Masopusta.
Po dvou sezonách zamířil na vojnu, tehdy povinnou. Bylo mu jednadvacet. Běžně se rukovalo v devatenácti. Budějovický klub ho potřeboval a zařídil mu středoškolské studium, což neslo s sebou odklad služby v zeleném. Nejdřív studoval průmyslovku, potom zemědělskou školu. „Někteří kluci už se vraceli z vojny. Měli to za sebou. Tak jsem řekl dost, jdu taky. Domluvil jsem se s vedením Dukly Hodonín ve druhé národní lize, kde zrovna hrál Venca Vlček a povídá mi, pojď k nám. Události nabraly spád. 8. června 1974 jsem se ženil, 1. července jsem šel na vojnu,“ popisuje rychle upečenou změnu dresu na standardní dobu dvou let.
Kočerův odchod na jih Moravy neunikl pozornosti Stanislava Neveselého, jednoho z šéfů jihlavské Dukly, kam si armáda přednostně vybírala nadějné borce. Poslal do Hodonína eskortu pro svého krajana – pozdější reprezentační kouč pocházel z Břilic u Třeboně. Jenže neutajil akci před fungujícími tamtamy. „Hodonínský velitel se mě ihned dotázal, jestli znám nějakého doktora v budějovické vojenské nemocnici. Kývl jsem. Byl tam Václav Dvořák, staral se o hokejisty. A zrodil se podfuk. Podle rozkazu jsem odkvačil do Budějovic, kde mi diagnostikovali přetrhané křížové vazy v koleni. Nic mi nebylo a měsíc jsem odpočíval doma. Eskorta vycouvala s nepořízenou,“ zašklebí se.
Dukla Hodonín čerstvě sestoupila z druhé nejvyšší soutěže do II. ČNHL. V osmičlenné skupině C vybojovala v obou ročnících Kočerova působení druhou příčku. „Brali jsme prémie za vyhrané zápasy. Coby vojáci základní služby jsme měli přes tisíc korun měsíčně jenom za hokej,“ vybavuje si velmi pěkná čísla na tehdejší dobu. Z jihomoravské mise mířil na zkoušku do Zvolena. „Vzali nás hodonínské vysloužilce celkem čtyři. Spolu se mnou ještě budějovického Poldu Vávru, chomutovského Lojzu Chlustinu a taky Pavla Pelána, který byl, myslím, z Přerova. Sehráli jsme dva zápasy a klub o nás měl zájem. Jenže pro mě přijel trenér Bartoň a řekl, zapomeň, jdeš do Motoru.“
Návrat domů provázely rozpaky. Čerstvý civilista postrádal ubytování pro svoji rodinu s očekávaným miminkem. „Ve Zvolenu mi nabízeli montovaný dům. Stačilo ukázat, kde ho mají postavit. V Budějovicích jsme neměli nic. Naštěstí zasáhl předseda národního výboru Bedřich Drajer, který se angažoval v hokejovém prostředí, a za čtrnáct dnů jsme přebírali klíče od bytu,“ popisuje. V mateřském dresu nastupoval nejčastěji po boku Miroslava Dvořáka, s nímž si rozuměl na ledě beze slov. Zahrál si také ve dvojici s Josefy Horešovským, Květoněm a Novákem nebo Františkem Jounem. Vedle nich jistili defenzívu Ladislav Kolda, Petr Míšek či Rudolf Suchánek. Samí skvělí borci.
Brankoviště Motoru hájili Vladimír Plánička, Jaroslav Jágr, Petr Bříza, Ladislav Gula. V útoku zářili Jaroslav Pouzar, Václav Mařík, František Čech, Jaroslav Korbela, Norbert Král, Jiří Lála, Vladimír Caldr. Co jméno, to pojem. Ani další spoluhráči nezůstávali jen do počtu a jihočeská ekipa vystoupala ke stříbrné sezoně 1980–81. „Dařilo se nám. Měli jsme v hlavách, že vyhrajeme ligu. Jenže to nevyšlo. Na Spartě jsme vedli po dvou třetinách 4:1 a pomalu jsme slavili, ale domácí otočili na 6:5. Vítězný gól dával Jirka Bubla. Potom jsme se úplně rozsypali ve Vítkovicích a ztratili jsme body ještě v Kladně. Závěrečná stíhací jízda nám nebyla nic platná. Titul si pohlídaly Vítkovice,“ lituje dodnes.
Stříbrné období, které se pod Černou věží dosud nepodařilo zopakovat, vyneslo řadu borců z Motoru do reprezentace. Ale již v sedmdesátých létech se vedle dvojnásobných mistrů světa Dvořáka s Pouzarem někteří jejich kolegové prosazovali do hodně vytíženého B-týmu. Jaroslavu Kočerovi svědčila především sezona 1977–78. V září se představil dvakrát na ruském ledě proti tamní rezervě, před pražským šampionátem si zahrál proti účastníkům MS – Spojeným státům a Kanadě. Vrcholem byl prosincový zájezd do zámoří s osmi duely proti celkům WHA, profesionální soutěže konkurující slavné NHL, jejíž zástupci paralelně bojovali s posíleným Kladnem a Pardubicemi.
Československé béčko většinou tvořily naděje do třiadvaceti let doplněné několika zkušenými hokejisty. Přesně takový soubor koučovali trenéři Neveselý a Zábojník v Severní Americe před koncem roku 1977. Z Českých Budějovic povolali čtyři K: Kočera, Květoně, Kolára a Klaboucha. „V bráně jsme měli Vlada Dzurillu, který si vytvořil obrovské renomé rok předtím na Kanadském poháru,“ připomíná účastník památného turné. Největším zážitkem bylo nastoupit proti New England Whalers, jehož dres nosil skoro padesátiletý Gordie Howe se dvěma syny. „To bylo úžasné. Škoda, že nemám žádné fotky. Bohužel, ani z návštěvy vesmírného střediska v Houstonu,“ mrzí Kočera.
Budějovický celek po druhé nejúspěšnější sezoně v historii – nejvýš Jihočeši řadí mistrovský titul vybojovaný generací Pýchů a Mizerů v jednapadesátém – odstartoval generační výměnu a Jaroslav Kočer se posunul mezi hlavní tahouny. Po odchodu Miroslava Dvořáka do Philadelphie Flyers v roce 1982 převzal kapitánskou funkci. „Došlo k tomu tajnou volbou hráčů. Trenér Karel Pražák nám tehdy řekl, že si o tom rozhodneme sami,“ rozkrývá bývalý obránce volební systém, který z něho učinil nejen lídra na ledě, ale také oficiálního mluvčího motorácké kabiny. Mužstvu se dařilo, následně si připsalo čtvrtou a potom dvě páté příčky v jedné z nejkvalitnějších evropských soutěží.
Po necelých třech kapitánských sezonách si Jaroslav Kočer zahrál rok a kousek národní ligu za Milevsko a vrátil se do Motoru v roli kustoda. Dlouho se v ní neohřál. Mužstvo potřebovalo injekci. Hokejový rutinér navlékl výstroj a ještě dva roky bojoval za rodné město. Přispěl k vítězství v základní části československé ligy 1988. Rozloučil se, ale dostal ještě chuť na kolečko po zahraničním ledě. Roční působení v bavorském Moosburgu vyměnil za další rok v srbském Novém Sadu. „Mazal jsem odtud. V Jugoslávii se začínalo přiostřovat, do ulic vyjížděly tanky,“ povídá. Dvě sezony přidal v Trevíru u hranic s Lucemburskem, poslední štaci prožil ve švábském Dillingenu.
Nejvýrazněji se prosadil v Trevíru, kde spolu s litvínovským Jindřichem Kokrmentem vysoko vyčníval nad místními spoluhráči. „Když chtěli němečtí kluci dát gól, museli přijít za námi dvěma a poprosit o nahrávku,“ směje se muž, kterého trevírští bafuňáři lákali do klubu i po skončení kariéry. Měl pracovat s mládeží. „Manželce vyřídili zaměstnání v lékárně, pro dceru zajistili studium na zdravotní škole. Ale zůstali jsme doma, abychom byli nablízku vážně nemocnému tchánovi,“ vysvětluje. Uplatnění našel mimo milovaný sport. Tedy, jak se to vezme. Se švagrem a švagrovo švagrem si pronajali penzion v Lipně nad Vltavou, kam jezdili v zimě na soustředění fotbalisté, přes léto hokejisté.
Nájemci penzionu Armin se staly tři příbuzné rodiny z Jankova. Mezi nimi Petráčkovi se synem Arnoštem, pozdějším mistrem světa a účastníkem plaveckého klání na čtyřech paralympiádách (stříbrný z Tokia, zlatý v Rio de Janeiru), českým handicapovaným sportovcem roku 2022. „V areálu jsme měli bazén, kde se Arnošt naučil plavat. Byl jsem u jeho začátků,“ může se pochlubit Jaroslav Kočer, jenž po třinácti létech poctivé práce nad Lipenskou přehradou usedl za volant sanitky u soukromé zdravotní dopravní služby. Využívají tam jeho znalost němčiny. „Jako důchodce už nejezdím denně, ale aktivně vypomáhám. Nedokážu sedět doma, dokud slouží zdraví,“ ujišťuje.
Podle objednávek vozí pacienty budějovické nemocnice nebo obvodních lékařů. Často vyráží na zahraniční štreky. „Posílají mě pro repatriace do Německa, Švýcarska, Rakouska, Itálie. Pasažéry mnohdy bývají zranění lyžaři. Loni v létě nás volali k úrazu do Španělska nebo k moři do Chorvatska. Je to pestré,“ konstatuje někdejší dirigent ligové i záložní reprezentační defenzívy, kterého kupodivu nikdy nelákalo účinkování ve veteránských týmech. „Za staré pány jsem nastoupil jenom v Německu. To byla výjimka. Boty s bruslemi jsem obul naposledy před deseti, možná více léty. Chodil jsem s vnukem na „veřejňák“ do Budvar arény. Ale musím zaklepat, stále mi slouží kolena i kyčle,“ vyzdvihuje.
Ladislav Lhota
