15.06.2023
Obránce František Tikal ml. (23. 11. 1952) se zapsal do klubové historie mateřské Sparty Praha, také Dukly Trenčín, pražského I. ČLTK, na konci kariéry ještě Zlína. Čtyři výborné sezony 1974 až 1978 prožil v Motoru České Budějovice, kde se mu dařilo hlavně pod vedením trenéra Slavomíra Bartoně. Vysloužil si pozvánky do reprezentačního béčka, což bylo vyznamenání. Nevyrovnal se však úspěchům svého otce, někdejší hvězdy a kapitána národního mužstva.
PRAHA / Č. BUDĚJOVICE – Bruslit začal jako tříletý. Tatínek, dlouho nepostradatelný bek československé reprezentace, ho bral na led i do kabiny sparťanského áčka. „Sotva jsem začal vnímat, nasál jsem ten hokejový pach,“ usmívá se syn slavného otce. Podobnou cestu nastoupil o rok mladší bráška Jan. Spolu prošli všemi mládežnickými kategoriemi, i když ne vždycky hráli za jeden tým. „V dorostu přešel brácha na rok do béčka, ale potom jsme se znovu sešli. Vzal jsem ho k sobě taky na vojnu do Trenčína. Ale hned tam udělal průšvih,“ naznačuje starší z dvojice, čím si talentovaný sourozenec pokazil kariéru. Také v Budějovicích (1976–77) ho přistihli s alkoholem za volantem.
Prvním trenérem Františka ml. byl spisovatel Ota Pavel, jehož syn Jiří to rovněž zkoušel s hokejkou. Do party mrňousků patřili i Vladimír a Jan Zábrodští, synové legendárního Vovky (1923 – 2020). „V přípravce mě okamžitě šoupli dozadu. Pozici na levé straně obrany jsem jednoduše zdědil. Tátovi jsem se ale nepodobal držením hole napravo,“ připomíná pokračovatel hokejového rodu. Kdysi aktivní hráč Ota Pavel, posléze novinář a autor půvabných povídkových knížek se sportovní tematikou či vzpomínkových próz Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby se stal mentorem Františka st., který byl o tři roky mladší. Napsal povídku Bratři o setkání Františka a Zdeňka Tikalových na ZOH 1960.
Pozdější mnohonásobný reprezentant, účastník devíti světových šampionátů, z nichž dva byly zároveň olympijskými turnaji, se narodil ve Včelné u Českých Budějovic, odkud pocházela jeho maminka (tatínek měl kořeny v Jindřichově Hradci), ale potomci spatřili světlo světa v Praze a vyrůstali na Starém Městě, nedaleko od Zimního stadionu na Štvanici. Brzy po jejich nástupu do základní školy se rodina přestěhovala na Vinohrady. „Bydleli jsme v Perunově ulici a denně chodili kolem vily Oty Pavla. Občas k nám zavítal na návštěvu,“ přibližuje František ml. vazby s literátem, u něhož při olympiádě v Innsbrucku 1964 propukla maniodepresivní psychóza. Zemřel o devět let později.
Jméno Františka Tikala II. se vícekrát objevilo v sestavě lvíčat, jak se říkalo juniorským výběrům. Od roku 1967 se pořádaly evropské šampionáty, ale tam se mladý sparťan nedostal. Zato v necelých sedmnácti naskočil do celostátní soutěže dospělých. Ve Spartě se minul o jediný rok se svým otcem, který počínaje sezonou 1968–69 odešel jako hrající kouč do Štýrského Hradce. „Spartu trénoval Přemysl Hajný. Vybruslil jsem k prvnímu utkání v Jihlavě po boku Míry Beránka, jehož brácha Pepík později trénoval Litvínov nebo Karlovy Vary,“ popisuje. Slibný rozjezd se však zasekl na prahu druhé sezony. „Kvůli jisté nepříjemnosti s děvčaty jsem vyfasoval roční distanc,“ přiznává.
Po ročním půstu, kdy nesměl ani trénovat s týmem, narukoval počátkem léta 1971 k vojenské službě do jihlavské Dukly. Měsíční přijímač absolvoval v Liberci, odkud ho převeleli do Dukly Trenčín pohybující se na špici slovenské národní ligy (I. SNHL). „Když jsem přišel jako holub, figurovali v sestavě jen dva Slováci. Mazáka mi dělal třeba Honza Zajíček. Řada dalších kluků se potom vyšvihla do nejvyšší soutěže,“ poukazuje na úroveň trenčínského souboru, který vybojoval druhé místo, za rok čtvrté. „Byly to bezvadné dvě sezony,“ vzpomíná hokejista a trochu i smolař. Nevyšel mu comeback do Sparty, po operaci slepého střeva chyběla kondice.
Nechtěl zůstat čekatelem na střídačce a raději zamířil o soutěž níž do I. ČLTK. Potkal se s trenérem Miroslavem Novým, který ho vedl v žácích. Sbíral zápasové zkušenosti a třídil nabídky z elitních klubů. Vzít či nevzít Plzeň, Pardubice, Budějovice. K volbě jihočeské metropole přispěly otcovy kontakty. „Na chatu do Chocerad za mnou přijeli pánové Matějka s Jelínkem a tam se upekla dohoda. Spolu se slávistou Frantou Čechem jsme se zapojili do přípravy Motoru a čekali na říjnový přestupní termín, neboť stávající kluby váhaly s naším uvolněním,“ zmiňuje zdržovací taktiku nepřejících bafuňářů. Stabilně začal hrát od poloviny sezony. „Trenér Bartoň mě trochu dusil. Věděl proč. Pomohlo mi to,“ uznává.
Čtyřleté období v Motoru řadí k tomu nejlepšímu z celé aktivní dráhy. Za partnera měl nejčastěji Josefa Květoně, před nimi řádila lajna Anderle, Kolar, Klabouch. „Za Bartoňovy éry jsme předváděli hezký technický hokej. Probili jsme se do čela tabulky, chodilo na nás hodně lidí. Dostali jsme sice dvouciferný výprask na Spartě, ale rád si připomínám jiný duel se Spartou, kdy jsem dal gól Jiřímu Holečkovi,“ vybavuje si a pozitivně hodnotí vytížení v mužstvu, které protáčelo na modré čáře čtveřici, maximálně pětici beků. V průměru strávil na ledě dvacet minut za zápas. „Tehdy to bylo normální. Dneska se z takových čísel dělá věda. Pravdou je, že hra neměla takovou rychlost a tvrdost,“ povídá.
Za Františkem Tikalem mířily k soutoku Malše s Vltavou pozvánky do reprezentační zálohy, v sedmdesátých létech hodně vytěžovaného týmu. Šance mu však unikaly mezi prsty. Na zájezd do Severní Ameriky necestoval kvůli operaci kotníku, kterou podstoupil po sekeře kladenského kapitána Františka Pospíšila. Podruhé taky marodil. Nakonec důležitý dopis doručil pošťák na starou adresu v jedenáctipodlažním domě označovaném jako Experiment. „Tam jsem původně obýval garsonku. Později klub přestěhoval řadu z nás do paneláků na sídlišti Máj ve Čtyřech Dvorech. Já jsem navíc pendloval mezi Prahou a Budějovicemi. Drželi jsme si s manželkou byt v Dejvicích,“ upřesňuje.
Zástupci Sparty přemlouvali svého odchovance k návratu. „V Budějovicích mě ukecávali, abych zůstal. Byl jsem tam spokojený, ale po odchodu Slavomíra Bartoně se chopil trenérského žezla Ladislav Pejcha a přestože byl hodný člověk, šlo to s hokejem dolů. Po prohraném utkání, kdy jsem se dopustil blbého faulu, mě Pejcha obvinil, že jsem to udělal schválně. Nevím, co ho to napadlo. Každopádně uspíšil moje rozhodnutí vrátit se do Prahy,“ komentuje loučení s Motorem, za který odehrál 132 zápasů. „Později mi došlo, že odchod z Budějovic byl mojí největší chybou. Nechal jsem se zblbnout od Luďka Bukače. A co si budeme povídat, lákavá byla i obálka se čtyřiceti tisíci.“
Finanční obnos, za který se dala pořídit škodovka, jistě zahřál v kapse. Mimochodem, kompenzace za podepsaný přestup se ve své době vyplácely z černých fondů. Nešlo to jinak. Obránce křtěný Vltavou si ale nepolepšil ve Spartě, pokud šlo o prémie za odehraný zápas. „V Budějovicích jsme brali víc. Tam dokázali sehnat peníze vždycky,“ oceňuje. Triko s velkým S na prsou oblékal dva roky. Stále častěji zahříval střídačku a musel na operaci s meniskem. „Mohl jsem předpokládat, že trenér Bukač neakceptuje můj technický styl,“ zamýšlí se. Přidal ještě sezonu s dojížděním do Zlína a opustil hokejové prostředí. Nekývl ani na možnost trenérského působení ve Slavii.
Po rozvodu bydlel na Vinohradech s rodiči a synem Františkem (1976). U soudu jej získal do trvalé péče, když mu byly tři roky. Přestěhovali se do 3+1 s halou v Korunní ulici. Nejmladší z rodu začal hrát fotbal za Bohemians a jeho táta oprášil původní řemeslo. Byl vyučený číšník. Ve dvaaosmdesátém si udělal zkoušky na vedoucího provozu a převzal restauraci Čechie na Smíchově. O tři roky později nastoupil do hotelu Hybernia naproti Masarykovu nádraží (tehdy Praha – Střed), kde se vypracoval na vrchního. „Od první třídy jsem točil pivo na zábavách,“ odkrývá vztah k oboru. Jako kluk trávil každé prázdniny u babičky, která řídila hospodu v Pyšelích u Prahy.
Po Sametové revoluci se rozpadl RaJ 1, který zastřešoval zaměstnance restaurací. František Tikal začal střídat štace trochu dál od pražského centra a snad by pracoval dodnes, kdyby ho týden před šedesátými šestými narozeninami nepostihla mrtvička. Lékaři zasáhli rychle, to bylo štěstí, ale ztratil cit v prstech pravé ruky. „Mám problém udržet sklenici nebo se podepsat. Jinak se cítím dobře,“ ujišťuje sedmdesátník, jenž s potěšením přijal pozvání Motoru a v přestávce duelu se Spartou na ledě Budvar arény převzal památeční dres a hodinky. „Udělali jsme si výlet se synem. Bylo to moc příjemné. Dokonce za mnou přiběhl Franta Čech, který zrovna cepoval mládež ve vedlejší hale.“
Někdejší ligový obránce si našel nové bydlení ve Veleslavíně, odkud dojíždí na obědy do Holešovické Kozlovny. Dělá tam číšníka František Tikal třetí. „Chodím s klukem také na zápasy Sparty. Dostávám dva lístky zdarma. Sedíme ve skupince dalších sparťanů,“ odkrývá své seniorské aktivity. Zatímco se synem a jeho dvěma dcerami udržuje velmi úzký vztah, kontakty s již zesnulým bratrem Janem (12. června 2022 – pozn.) se před léty přetrhaly. „Po smrti našeho táty (10. srpna 2008 – pozn.) se to nějak zamotalo. S bráchou i oběma neteřemi. Znáte to, dědictví a tyhle věci. Občas jsem získal o nich zprávy, když kluk jezdil kopat za staré pány do Chocerad a zastavil se na chatě,“ říká posmutněle.
Nikdy se nepotkal s dědečkem z tátovy strany, ani strýcem Zdeňkem, kteří v roce 1949 odešli do exilu a usadili se v Austrálii. Předtím se pokusil utéct táta František I., jenže s partou kamarádů narazil v Sušici na falešného převaděče a strávil tři týdny v prachatické věznici. Pustili ho jako mladistvého. Jeho maminka strávila ve vazbě celý rok, ale nedokázali jí, že věděla o útěku manžela a druhého syna. Zbylý syn František dlouho nesměl vycestovat do západních států, ač byl oporou hokejové reprezentace. Povolení dostal až před olympiádou ve Squaw Valley 1960, kde nastoupil proti Zdeňkovi hrajícímu za protinožce. „Z Austrálie chodily dopisy, ale ne moc často,“ ohlíží se František II.
Ladislav Lhota
