01.08.2021
Křídelní útočník Michal Vondrka ml. (17. 5. 1982) si v devětatřiceti vychutnává comeback do Motoru České Budějovice. Mimo rodné město a svůj původní klub se pohyboval rekordních osmnáct let. Přesto našel prostředí, které vnímá jako velmi blízké. V Budvar aréně zná každý kout, kolem stadiónu potkává známé tváře, využívá zázemí u rodičů. Mnohonásobný reprezentant se zároveň vrací na led. Loni v září utrpěl zranění, od té doby nehrál žádný zápas.
Č. BUDĚJOVICE – V úvodu pandemického ročníku 2020–21 stihl Michal „Mižu“ Vondrka, druhý toho jména v hokejovém světě, za svůj tehdejší tým Dynamo Pardubice naskočit do pěti utkání letního Generali Česká Cupu (nezlob se, mateřský jazyku) a uvízl na marodce. Vyřadil ho skřípnutý sedací nerv. „Vycházelo to od ploténky. Paradoxně mě vůbec nebolela záda, ale nemohl jsem stát, ani sedět. Úplně mi trnula noha. Dávali mi obstřiky, injekce, kapačky. Zkoušeli fyzioterapii. Šest týdnů jsem se bránil operačnímu zákroku, čímž se protáhla rehabilitace. Nakonec nebylo vyhnutí. Šel jsem pod nůž. Postupem času se ukázalo, že nedohoním zbytek sezony,“ krčí rameny smířeně.
Necítil žádná omezení, pracoval na sobě v posilovně. Jakmile však vybruslil na ledovou plochu, ozvala se bolest. „Trápilo mě to, až jsem pochyboval, jestli moje snažení vůbec dává smysl,“ přiznává účastník třech světových šampionátů (hrál také na dvacítkách) a zimní olympiády 2018. Pod vedením bývalého desetibojaře Petra Horna, který na něho dohlíží už jedenáct let, zahájil 1. prosince ostrou přípravu na suchu. V polovině února spolu dospěli ke stovce tréninkových jednotek. Nálož jako hrom. Jenže když hokejista přeskočil mantinel, vracely se komplikace. „Trvalo to déle, než jsem čekal. Nakonec se přece dostavilo zlepšení. Získal jsem nový drajv a optimismus.“
Uzavření roční smlouvy s Motorem na přelomu letošního jara a léta znamenalo pro Michala Vondrku plynulé pokračování v přípravě, kterou odstartoval měsíc před závěrem minulého roku. Až do zahájení tréninků na ledě v polovině července, kdy se připojil k týmu. Mezitím si dopřál deset dní dovolené, během nichž nezapomínal cvičit. „Zdraví drží. Doufám, že budu v pohodě. Fyzicky se v posledních létech cítím dobře a nevidím problém. Jenom potřebuju zakusit pořádný zápasový zápřah s plným tréninkovým režimem, abych pocítil jistotu,“ svěřuje se. Vůbec nepřemýšlí o konci kariéry. „Není k tomu důvod, pokud hokej pro mě neztratí smysl a budu spokojený, stejně jako fanoušci a vedení klubu.“
Do nejvyšší domácí soutěže vstoupil na začátku milénia v budějovických barvách. Velkou část z dosavadních devíti stovek utkání (nasázel v nich přes dvě stovky gólů) odkroutil ve Slavii, kde posbíral třikrát stříbro, jednou zlato a bronz. Válčil za Karlovy Vary, Chomutov, Mladou Boleslav, Pardubice. Odskočil si rovněž do Slovanu Bratislava nebo Kärpätu Oulu. Nyní se těší na jednadvacátou sezonu v extralize. Po dlouhé pauze mu chyběl hokej. Dostal několik nabídek, Motor byl priorita. „V minulých sezonách jsem opakovaně jednal s generálním manažerem Standou Bednaříkem, ale vždycky jsem byl někde pod smlouvou,“ vysvětluje, proč hlásí comeback až na prahu čtyřicítky.
Ke břehu Vltavy přináší mnohakilometrový film vzniklý z úctyhodné šňůry odehraných zápasů. Přibližují se jen Lukáš Pech (37) nebo Milan Gulaš (35). „Velmi rád se podělím o svoje zkušenosti. Obrátit se na mě může kdokoliv. Myslím, že kluci to vědí. Nejsem nekomukativní typ a poradím, když budu moct,“ ujišťuje před sezonou, která bude hodně náročná. Základní část obsahuje šedesát kol, zápasový los nepočítá s přestávkou během únorové olympiády. Poslední tým sestupuje přímo, předposlední musí do baráže. „Hrát pod tlakem není pro nás novinka. Jenom potřebujeme, aby si mužstvo sedlo. Kluci jsou charakterově výborní. Zatím jsem nadšený, jak funguje klub,“ říká.
Odchod z Budějovic v roce 2003 posuzuje s nadhledem. Tehdy dělal náhradníka, kterého posílali k rozehrání do Jindřichova Hradce nebo Písku. „Věřil jsem, že stačím na extraligu a chtěl jsem odejít. Přes agenta Milana Kašpárka mi nabídl Růža (trenér Vladimír Růžička – pozn.) perspektivu ve Slavii. Volali mi v poledne po tréninku a večer to bylo upečené. Přijal jsem s povděkem, že mě Motor prodal natvrdo. Žádné hostování,“ oceňuje Jihočech, který našel druhý domov na okraji Prahy ve směru na Budějovice. Dcery Rozárka (13), Elinka (8) a syn Michal řečený „Miki“ (5) tam chodí do školy resp. do školky. „Kluk hraje hokej za Říčany. Věnuje se i fotbalu. Je šikovný,“ usmívá se táta.
Ladislav Lhota
