26.02.2018
Rok 2018 patří oslavám devadesátého výročí založení českobudějovického AC Stadionu, na jehož tradici navazuje současný ČEZ Motor. Devadesátky se letos mohl dočkat i jeden z nejslavnějších hráčů klubové historie, pravý křídelní útočník Vlastimil Hajšman, jenž nosil ligový dres pod Černou věží jedenáct let a jako reprezentant probrázdil evropská kolbiště. Rodák z Ledenic (26. 2. 1928) však předčasně odešel necelý týden po svých padesátinách (3. 3. 1978).
Č. BUDĚJOVICE – Patřil do generace takzvaných obojživelníků. Hrával hokej i fotbal za českobudějovickou obchodní akademii a do bojů o body naskakoval v obou sportech za zelenobílý Meteor, kterému v sezoně 1948 – 49 vydatně pomohl s postupem do kvalifikace o celostátní hokejovou ligu. Účast mezi československou elitou unikla smělým Jihočechům jen horším skóre za čerstvými nováčky, brněnským Královým Polem a Vítkovicemi.
V následujícím ročníku už Hajšmanovo jméno čteme na soupisce vojenského ATK Praha, kde rovněž figuroval – mezi obránci – jeho meteorácký souputník a celoživotní kamarád Antonín Španinger. Vzájemné shledání v nejvyšší soutěži oslavili mistrovským titulem. Španingrovi měl rok 1950 přinést zlatou tečku díky chystané obhajobě titulu mistrů světa v Londýně, jenže skončil ve vězení po vykonstruovaném soudním procesu, stejně jako desítka dalších reprezentantů. Pro Hajšmana bylo štěstím, že v londýnské nominaci dostali přednost zkušenější útočníci.
Po rozprášení národního mužstva se záhy začal tvořit nový tým. Nechyběl už Vlastimil Hajšman, který si odbyl premiéru v sérii čtyř utkání s Finskem v Praze, Brně, Helsinkách a Tampere na přelomu let 1950 a 1951. Před brněnskými diváky se uvedl dvěma góly. Do sestavy obnovené reprezentace patřil také při první velké akci, kterou byly Zimní olympijské hry v Oslo 1952, a zahrál si na světovém šampionátu ve Stockholmu 1954. Vrchol kariéry ho čekal o rok později v Německu, kde měl životní formu a ve formaci s Vladimírem Zábrodským a Václavem Pantůčkem dotáhl mužstvo k bronzové medaili.
Trenér Vladimír Bouzek si jej vybral i pro olympijský turnaj v Cortině 1956, ale zásahem vyšší moci se na poslední chvíli změnila nominace. Vypadli z ní českobudějovičtí plejeři Vlastimil Hajšman s Antonínem Španingrem. Cítili křivdu. Nakonec nelitovali. Vystoupení Čechoslováků pod pěti kruhy se stalo obrovským propadákem. Šesté místo se tehdy rovnalo tragédii. Pro oba jmenované, ale i další hráče (brzy se k nim přidal i českobudějovický brankář Jan Vodička) se však definitivně uzavřela reprezentační kapitola. Excelentní bruslař z českého jihu si zaknihoval padesát startů a čtyřiadvacet gólů.
Po vojně nosil jediný klubový dres – se znakem budějovického Slavoje. Řadil se k patriotům, kteří byli celí nesví, když pár dní neviděli Černou věž. Pohled na symbol jihočeské metropole znamenal víc, než nabídka přestupu do hvězdné Sparty. Věrný slavoják přispěl k zisku ligového stříbra v třiapadesátém i návratu do elitní společnosti po ročním půstu v sezoně 1959 – 60. Na konci téže zimy slavil i ceněné prvenství v obřím Spartakiádním turnaji a na jaře asistoval u postupu fotbalového Slavoje do 2. ligy. Hokejovou zbroj odevzdal ve dvaašedesátém. Neopustil však budějovickou střídačku, kde působil další dva roky v trenérské roli. Poté se vrátil na ligové stadiony v pruhovaném triku rozhodčího.
Redaktor Gustav Vlk přiblížil Vlastimila Hajšmana čtenářům týdeníku Stadión. „Typický Jihočech, tichý, zdánlivě věčně zadumaný, přemítavý nemluva; trvá chvíli, než se rozehřeje, ale potom nikoho nezarmoutí,“ napsal zkušený novinář o hokejistovi, jenž při častém trmácení nepohodlnými a špatně vytápěnými autobusy spolehlivě fungoval v pozici kapelníka pěveckého sboru (účast všech hráčů byla spontánní) a udával tón na heligonku, kterou vozil s sebou. Poradil si také s houslemi nebo foukací harmonikou.
Sportovní příznivci, kteří neměli možnost sledovat tehdy vzácnou televizi, zjistili na stránkách Stadionu, že Hajšmanovou charakteristickou vlastností je rychlost: „Když dostane kotouč nebo míč, valí se k soupeřově brance jako kulový blesk.“ O dva roky starší Antonín Španinger považoval technického útočníka za svého chráněnce. „O Vlastovi jen to nejlepší,“ svěřil se autorovi těchto řádků. „Slušný, seriózní člověk, přišel pokaždé, když mi bylo zle. Jako hráč? Velmi dobrý bruslař, lehkonohý, uměl to s hokejkou, ale byl měkký. Nešel do žádné skrumáže. Když mu někdo ublížil, vyřizoval jsem účty za něho.“
Českobudějovický učitel tělocviku a zeměpisu prý překypoval rychlostí natolik, že mu zbývala i mimo led či trávník. Rozhodoval se rázem. Pravidlo „dvakrát měř, jednou řež,“ které vštěpoval svým žákům, si často nestačil sám uvědomit. „Do všeho šel po hlavě,“ potvrzuje dcera Martina. Na tatínka však vzpomíná s velkou láskou. „Pro mě táta znamenal všechno. Sice hodně cestoval, ale když byl doma, tak jsme si pořád povídali a užili spoustu legrace. A jsme mu vděční, že nás vedl k pohybu. Dělala jsem gymnastiku a dodneška hraju tenis. Brácha Vlastík, který je o šest let starší, se věnoval hokeji a fotbalu.“
Vlastimil Hajšman patřil rovněž k úspěšným hokejovým trenérům. V sezoně 1969 – 70 přivedl celek Motoru do nejvyšší soutěže po dlouhém druholigovém období. Za další rok přepustil taktovku Luďku Bukačovi, dopřál si krátký oddych a zamířil za trenérskou prací do Polska. Angažmá v klubu Naprzód Janow ale musel předčasně ukončit. Několik let čelil chronickému selhání ledvin, až nemoc zvítězila. „Když táta umřel, byl to pro mě jakoby konec. Nesu to v sobě pořád,“ lesknou se oči Martině, jíž bylo tehdy patnáct. Ztratila milovaného člověka. Co dokázal jako aktivní sportovec, zjišťovala teprve s odstupem času.
Čtyřicet let po Hajšmanově předčasném odchodu musíme stále oceňovat jeho sportovní úspěchy a spolu s ubývajícími pamětníky také připomínat, že byl naoko přísný, ale ve skutečnosti hodný táta, rovný chlap, inteligentní společník, svědomitý pedagog, výborný kamarád. Málokdo však pronikl do jeho třinácté komnaty. „Protipólem jeho sportovního nadání byl tátův o tři roky starší bratr Stanislav, který měl výrazné umělecké sklony. Psal básně a články do novin. Kreslil, maloval. Zůstaly nám po něm obrazy. Bohužel, nevrátil se z vojny. Snad opustil svět dobrovolně,“ prozrazuje dcera jednoho z nejlepších pravých křídel ze začátku druhé poloviny 20. století.
Ladislav Lhota
