Bývalý brankář Pavel Bakus zakotvil ve Stříteži u Třebíče. Rád vzpomíná na štaci v Motoru

12.10.2023


Borci ročníku narození 1953 vytvořili silnou enklávu v českobudějovickém hokeji. Na zdejším ledě vyrostli Josef Novák (přišel na svět 26. 1. 1953), Jaroslav Kočer (27. 2.), Jiří Šrámek (15. 3.), Stanislav Neckář st. (21. 4.), Michal Vondrka st. (31. 5.), Jiří Fedur (3. 6.), Josef Vondráček (26. 6.), Václav Prospal st. (21. 7.), František Kotnauer (13. 9.). Stopu zde zanechali přespolní trenéři František Výborný (18. 8.), Jan Neliba (5. 9.) a také brankář Pavel Bakus (4. 7. 1953).


Č. BUDĚJOVICE / STŘÍTEŽ – Jihlavský rodák Pavel Bakus začínal jako šestiletý bruslit na Horáckém zimním stadionu. Kultovní objekt se shodou okolností letos začal bourat. Na jeho místě bude stát multifunkční aréna. „Maminka mě přivedla mezi krasobruslaře. Chtěla mít ze mne druhého Divína (československý reprezentant Karol Divín získal stříbro na ZOH 1960 – pozn.), ale já příliš nestál o tenhle sport,“ přiznává Pavel, přezdívaný Bakin. Brzy opustil prostředí vyplněné piruetami, ale cosi jej pořád vábilo k mantinelům. Jednoho dne zatahal mámu za rukáv, že chce hrát hokej. Vypravili se na nábor a když se trenér zeptal, která pozice ho láká, šněroval rovnou do brankoviště.

Pro svoji pohnutku nenašel nikdy jasné vysvětlení. Hned ho tenkrát vzali, neboť zájemců o brankářské řemeslo byl nedostatek. V létech padesátých a šedesátých se hokej provozoval za skromných podmínek, dnes těžko představitelných. Školáka Bakuse dokonce okolnosti přinutily odložit plánovanou zápasovou premiéru. Jelo se do Havlíčkova Brodu a jízdenka na vlak stála čtyři koruny. Rodiče mu je nemohli dát. Ve dvanácti si pořídil laminátovou masku na obličej. Časem z ní vyrostl a potom až do chvíle, kdy jako vojenský rekrut vyměnil dres mateřského Dynama Jihlava za žlutočervený duklácký, chytal jen v přílbě s náhubkem. Na památku si odnesl několikrát zlomený nos.

Nadporučíka trápila kázeň

Nevyniká postavou, nosí boty číslo pět. V hokejovém brankovišti se přesto oháněl statečně. Občas pustil gól kolem levého ramene, kde měl slabé místo, ale hbitostí a pohotovými reakcemi zaujal natolik, že jej v sezoně 1971–72 vybrali do juniorské reprezentace pro mistrovství Evropy devatenáctiletých. „Byl to hezký zážitek,“ ohlíží se po půl století. „Hrálo se ve švédských městech Boden, Lulea a Skelleftea. Podívali jsme se za polární kruh. Nastupovali také budějovičtí obránci Jirka Šrámek s Pepíkem Vondráčkem. Výhrou 4:1 nad Finskem jsme získali bronzové medaile,“ rekapituluje a skromně mává rukou nad skutečností, že ho dvakrát na šampionátu vyhlásili nejlepším hráčem utkání.

V jihlavské Dukle s bratry Holíky, Suchým, Hrbatým, Klapáčem, Augustou začínal jako dvojka za kladenským odchovancem Miroslavem Krásou. Prožil zde čtyři roky. Stal se nadporučíkem Československé lidové armády. „Hodnost jsem získal za podpis déletrvající vojenské služby. Povyšování už se nekonalo moc často. Spíše nám vylepšovali funkce. Z mladšího instruktora tělesné výchovy na instruktora, potom na staršího instruktora. Vždycky to vyneslo nějakých osm set korun měsíčně navíc,“ usmívá se nad služebním postupem. Dva roky byl ve slavném klubu jedničkou, jeden rok se chlubil nejnižším průměrem obdržených gólů ze všech ligových brankářů.      

Jen mistrovské tituly se mu vyhýbaly. Na špici se prodraly Pardubice, po nich Kladno. Celek z Vysočiny většinou zůstal druhý. „Ve čtyřiasedmdesátém vyhrála Dukla,“ upřesňuje Bakin, „ale já tehdy kvůli kázeňským problémům chytal za trest větší část sezony v libereckém béčku. Na zlaté medaili nemám zásluhu,“ přiznává pokorně. V Liberci si alespoň našel budoucí manželku. Před ročníkem 1976–77 narukoval do Jihlavy reprezentační adept Jiří Králík ze Zlína a když k němu přišel zkušený Jaroslav Jágr (oba vysokoškoláci) z českého jihu, pro Pavla Bakuse nezbylo místo. Krátce před ligovým startem upekli bafuňáři hostování do Budějovic, kam současně zamířil i sparťanský bek Horešovský.

Co by vymazal z paměti?

Jihlavák nafasoval tričko s pětadvacítkou a střídal se na ledě s Ivo Doleželem, neboť dosavadní muž číslo jedna Vladimír Plánička zůstal kvůli zdravotním trablům dlouhodobě mimo hru. „Moc rád vzpomínám na budějovickou štaci,“ povídá s nostalgií. „První rok jsme uhráli páté místo. Druhý rok, kdy jsem už působil v Motoru na přestup, jsme skončili šestí. Povedla se nám řada zápasů. Vybavuji si remízu 1:1 s bratislavským Slovanem, i když jsem dostal od Tajcnára takovou bombu do hrudi, že jsem dva dny plival krev. Nejradši bych ale vymazal z paměti dva jiné duely, ve kterých jsem inkasoval velmi ostudné góly,“ obrací list.

Proti Kladnu nechtěl nastoupit. Den před utkáním jeho žena porodila dceru a šťastný otec oslavoval celou noc. „Šel jsem se omluvit, ale trenér Bartoň mě se srdečnou gratulací poslal na led. Z velké dálky mě pak prostřelil Eda Novák. Hrozně jsem se styděl,“ vybavuje si. Ještě horší se mu jevil druhý případ. Jihočeši před televizními kamerami podlehli 1:2 pardubické Tesle. „Končila dvacátá minuta. Soupeř vyhodil puk a já vyrazil pro jistotu k modré čáře, abych ho přikryl. Jenže spoluhráč Franta Tikal mi ho vypíchl a pardubičtí skórovali do prázdné branky. Moc jsem se tehdy zlobil na Mrkačku, jak jsme říkali Frantovi,“ vybavuje si momenty z působení v motoráckém dresu.

Před zimou 1978–79 se nechal zlákat trenérem Jiřím Vrbou, který ho předtím vedl v Liberci, do Ústí nad Labem, předního celku druhé nejvyšší soutěže. Ale nebyl tam spokojený. A zlomil si ruku. V devětasedmdesátém se naskytla šance k návratu do celostátní ligy. Z Pardubic emigroval reprezentant Jiří Crha a na jeho místo si Východočeši vyhlédli Pavla Bakuse jako hlavního kanditáta. Absolvoval u nich přípravu, ale nezůstal. Ústí prý žádalo enormní odstupné. Nebyl to však hlavní důvod. „Dali mi jenom ubytovnu a celý rok bych se prakticky neviděl s dcerami Pavlou a mladší Petrou. Zvolil jsem jinou variantu, jak se dostat blíž domovu,“ vysvětluje.

Navštívil Ameriku, koupil penzion

Dal na strýcovu radu, ať vyzkouší Třebíč. Nedaleko se buduje jaderná elektrárna Dukovany a kraj zbohatne. Budou tam peníze. Navíc, vzdálenost od Jihlavy je pouhých pětatřicet kilometrů. „Šel jsem do krajského přeboru původně na rok. Dostal jsem byt a pobíral větší odměnu než ostatní hráči. Nakonec jsem vydržel do pětatřiceti, povedl se i postup do 2. ligy,“ líčí závěr kariéry, na níž plynule navázal prací s hokejovou mládeží. Po boku profesora Vladimíra Bouzka vedl sportovní třídy, později juniory. Jeho rukama prošli i pozdější reprezentanti Patrik Eliáš nebo Michal Mikeska. Po Sametové revoluci trénoval dva roky slovinský Triglav Kranj, potom německý Lechbruck nedaleko Füssenu.

Trenéřiny se vzdal v třiadevadesátém. „Tři roky jsem strávil v zahraničí bez rodiny a byl z toho rozvod,“ nerad se vrací k této životní kapitole. „Němci mě chtěli na pět let, ale tenkrát jsem již provozoval v Třebíči zavedenou restauraci Forum a k tomu samoobsluhu. Nezbývalo, než se vrátit a řídit firmu,“ přibližuje start nové etapy. Za čas opustil Forum a ze samoobsluhy v Křížové ulici vybudoval útulný Bakin bar. Odkoupil celý dům a nastěhoval se do patrové části. Jako vyučený truhlář a někdejší frekventant Umělecko průmyslové školy v Praze vzal do vlastních rukou zvelebovací práce. Šéfoval dvěma číšníkům, nakonec však musel na plac. „Škoda, že jsem nezůstal u hokeje,“ zamrzí ho.

V životě přesto dosáhl na vysněné mety. Alespoň některé. „S Duklou Jihlava jsem se podíval do Ameriky a jako podnikatel jsem vlastnil penzion,“ označuje splněné cíle. Částku z prodeje třebíčského baru použil k zakoupení penzionu Roudenka v Krkonoších. Jako majitel tam působil přes sedmnáct let, než se mu stal úraz. Při nešťastném uklouznutí si zlomil pravou kyčel. Bylo mu sedmašedesát a půl, když se vrátil do Třebíče. Nyní přebývá v nedaleké Stříteži. Při chůzi ho provázejí bolesti. Hlásí se další neduhy. „Doktoři nevědí, co se mnou,“ postěžuje si letošní sedmdesátník, člen Síně slávy Horácké Slavie, dědeček dvou vnuků a strýc Oldřicha Bakuse, jenž hrával v jihlavském útoku.   

Ladislav Lhota



Krátké zprávy
29. 05. 2024 Do nové kapitoly vstupuje projekt mládežnických Akademií Českého hokeje. Licenci získá mnohem vyšší počet klubů. V uplynulé sezoně fungovalo patnáct akademií, od nového ročníku jich bude jednatřicet. K zařazení do projektu postačí, aby klub měl svůj tým alespoň v jedné z nejvyšších soutěží juniorů, dorostu nebo deváté třídy. V platnosti zůstal ranking akademií zohledňující největší talenty, kteří v klubu působí či nedávno působili, podle něhož se určuje pohyblivá část dotace. Akademie se dělí na tři úrovně: AAA, AA, A. Kritériem je počet nejvyšších mládežnických soutěží. V první skupině bude pro následující sezonu patnáct klubů (Motor Č. Budějovice), ve druhé čtyři (HC Tábor) a ve třetí dvanáct (IHC Králové Písek). Pevná část dotace činí 600 tisíc korun ročně za každou extraligu, pohyblivá část se určuje podle víceletého mládežnického rankingu. Z pohyblivé části dotace se klubům dopočítá odměna hlavních trenérů U20 a U17 do dotačního maxima 60 tisíc korun. Přebytek se použije pro trenéra brankářů a asistenta trenéra juniorů.
28. 05. 2024 Druholigový HC Tábor oznámil program letních přípravných zápasů. Svěřenci Jakuba Grofa a Richarda Loba se postupně střetnou s Horáckou Slavií Třebíč (doma 15. 8.), Duklou Jihlava (doma 20. 8), BK Havlíčkův Brod (doma 22. 8.), Duklou Jihlava (v Pelhřimově 27. 8.), EHC Linec (doma 29. 8.) a BK Havlíčkův Brod (venku 13. 9.).
28. 05. 2024 Každý hráč českého národního týmu obdrží za vybojované zlato na MS v Praze rovný milion korun. Pro srovnání, na blížící se letní olympiádě v Paříži dostane každý český sportovec za zlatou medaili 2.4 milionu, za stříbrnou 1.8 milionu a bronzovou 1.2 milionu.
Archiv krátkých zpráv...
Partneři
Nejčtenější články Partnerské portály Videogalerie Retrogalerie