17.06.2025
V Hluboké nad Vltavou se v sobotu 14. června konalo zdařilé setkání bývalých reprezentantů a hokejových osobností, mezi nimiž nechyběli rekordmani Václav Nedomanský, Jiří Holík nebo Milan Nový. Český jih zastupoval exmistr světa Jaroslav Pouzar. Akci pořádal v areálu svého hotelu pod romantickým zámkem ve stylu tudorovské gotiky již poněkolikáté Milan Vopička, bývalý ligový centr, rovněž tenista a švagr wimbledonského vítěze Jana Kodeše.
HLUBOKÁ – Jména dalších účastníků také měla zvuk: Richard Farda, Vladimír Bednář, Jan Klapáč, Jaromír Meixner (ročník 1940, nejstarší z přítomných), Jan Havel, Rudolf Šindelář, Bohuslav Ebermann, Jiří Novák, Milan Chalupa, Stanislav Hajdušek, Jiří Nikl, Oldřich Válek, Slavomír Lener. Nechyběl Jan Kodeš a jeho sestra Vlasta Vopičková, která deset let (1964 – 1974) vládla tenisovému žebříčku v Československu. Vizitku hodnou respektu mohl předložit i její manžel Milan Vopička (ročník 1942). Člen širšího reprezentačního kádru z počátku šedesátých let hrál ligovou soutěž za Duklu Litoměřice, Motorlet (I. ČLTK), Spartu či Chomutov, tenisovou ligu za I. ČLTK a Bohemians.
Srazy zástupců slavných generací se datují od konce devadesátých let, kdy kulminovala euforie z olympijského triumfu v Naganu a rodil se zlatý světový hattrick. Místem činu byl hotel Sen v Senohrabech, ale i třeboňské lázně Aurora. Od roku 2016 směřují legendární borci do Vopičkova hotelového a sportovního areálu v hlubockém podzámčí. Dýchánek několik let doplňovaly fotbalové hvězdy. „Pozvánku dostávají už jenom hokejisté,“ upřesňuje majitel nemovitosti. „Všechno zařizuji a platím. Včetně ubytování. Měli jsme i raut na zámku a hudbu s Orchestrem Karla Vágnera. Fotbalisti si najednou odskočili na vesnickou exhibici. Každý za pět stovek. To mě urazilo,“ povídá zklamaně.
Postarat se o větší skupinu lidí není jednoduché. Nemluvě o nákladech. Hráči přijíždějí většinou s partnerkami a svého času se nevešli všichni pod jednu střechu. Bylo nutné zajistit nocleh v sousedním Sportcentru Dvořák (založil ho předčasně zesnulý bývalý reprezentant a kapitán ligového Motoru) nebo hlubockém Parkhotelu. „Loni projevil zájem o účast Vašek Nedomanský. Vrátil se do vlasti po padesáti létech v zámoří, jenže putoval do nemocnice. Premiéru si odbyl u nás až letos, ale není na tom zdravotně nejlépe a musel jsem mu zajistit auto se šoférem. Také Honza Havel bojoval s určitou indispozicí. Potěšil nás, že přijel. Nenechal kamarády ve štychu,“ oceňuje duše srazu.
Vopičkovu pořadatelskou neúnavnost a obětavost nenechává bez povšimnutí českobudějovický internacionál Jaroslav Pouzar. „Važme si toho, co dělá Milan, který má vztah ke sportu a je jedním z nás. Cítíme se u něho jako doma,“ vyzdvihuje dvojnásobný mistr světa a držitel třech Stanley Cupů. „Klukům odpadají jakékoliv výlohy. Beru to na sebe rád, protože mám hokejové srdce vycházející z válečné a poválečné doby,“ říká muž narozený v Praze nedlouho před atentátem na Heydricha. Stejný ročník 1942 je Jan Havel. O rok starší Jan Klapáč, o dva roky mladší Václav Nedomanský s Jiřím Holíkem. Pár měsíců po skončení zatím nejstrašnějšího světového konfliktu přišel na svět Richard Farda.
V dresu pražské Sparty se v šedesátých létech představil útok Havel, Vopička, Cvach. „S Honzou Havlem jsme nastupovali společně už na vojně v Dukle Litoměřice. Levý křídelník Josef „Pinďa“ Cvach vzešel z českobudějovické hokejové líhně,“ připomíná odchovanec renomovaného I. ČLTK, jehož název změnili komunisté na Motorlet. Dosud nepřekonaného rekordmana v počtu reprezentačních gólů Václava Nedomanského (163) poznal na soustředění národního mužstva v Hodoníně roku 1961. „Vypadl hráč a trenér Zdeněk Andršt hledal někoho do počtu. Volba padla na vytáhlého domácího dorostence. Vašek nebyl zvláštní bruslař, ale když vypálil z půlky hřiště, roztřásla se branka,“ líčí.
Za hokejem i tenisem docházel Milan Vopička na Štvanici pěšky z rodné Kampy po nábřeží Vltavy. Za čtyři roky v dorostu I. ČLTK přispěl ke třem titulům mistrů republiky. Vyprofiloval se jako kanonýr a střeleckou mušku si podržel i v dospělé kategorii. Dokonce překonal ohromující metu padesát gólů za sezonu. „V prvním utkání za Spartu, také ve druhém a třetím jsem dal hattrick. Jenže potom ze mě udělali maroda. Hrozně mi ublížili. Svým způsobem jsem nezapadal do kolektivu, což byl tehdy nadřazený pojem. Spoluhráči si postěžovali trenéru Gutovi, že nechodím s nimi do lázní a další akce. Popíjet. Jako jediný jsem totiž poctivě zařezával v zaměstnání,“ vysvětluje.
Ligovým hráčům náležel amatérský statut, ale nemuseli pracovat. Výplatu pobírali v národních podnicích, jejichž razítka se usmívala z občanských průkazů. „Ve Spartě jsme inkasovali sto šedesát korun za vítězství. Hrálo se osm zápasů měsíčně. Žádné play off. K tomu byl plat dva tisíce tři sta. Táta mi připomínal, že hokejem se neuživím věčně,“ konstatuje absolvent stavební průmyslovky a celoživotní projektant. Ovládal rodinné řemeslo malíře pokojů, nebál se žádné práce prováděné rukama. Za starého režimu projektoval areály Sparty, Slavie, Dukly a zkušenosti plně rozvinul po Sametové revoluci. V lednu 1990 založil akciovku Sport Technik Bohemia, kterou řídí dodnes.
Kariéru na bruslích si nicméně protáhl do čtyřicítky. Posílil tým Chomutova, potom Slavii. Končil v US Praha. V době své top formy řešil námluvy s budějovickým Slavojem. „Jihočeši za éry Höniga a Vodičky pendlovali mezi první a druhou ligou. Chtěli mě tady za každou cenu. Jejich hokej mi seděl. Byl hodně blízký sparťanskému. Technický, bez záludností, na úrovni. Mrzela mě nevyužitá nabídka, ale nemohl jsem přivést manželku do Budějovic, kde se nedařilo tenisu,“ přiznává otec dvou dětí, čtyřnásobný dědeček, budovatel stovek sportovních areálů, držitel světového stavebního Oscara za nejlepší sportovní projekt roku 2015 a donátor pomníku fotbalisty Josefa Masopusta.
Ladislav Lhota
