28.12.2013
Budějovický rodák Václav Mařík oplýval talentem ke všem druhům sportu. Před vstupem do světa dospělých se rozhodoval, zda zůstane u fotbalu nebo hokeje. V obou odvětvích nastupoval za dorostenecký národní tým. Zvolil rychlejší hru na ledě a určitě neprohloupil. V nejvyšší domácí soutěži prožil třináct sezon, zahrál si v reprezentaci. Na postu středního útočníka platil za uznávaného tvůrce hry. Vynikal periferním viděním, předvídavostí a vytříbenou technikou hole.
ČESKÉ BUDĚJOVICE – Parádní zábavu na bruslích mu poprvé ukázali bratři Frejkové. Známější z nich, Jaroslav, se později stal hvězdou boxerského ringu. „V Nerudově ulici, kde jsem bydlel, byl zednický internát a vedle něj hřiště, které se v zimě kropilo. Tam jsme hráli s Jardou a Láďou Frejkovými a dalšíma klukama. Potom jsme se přihlásili do Slavoje, ale nevybrali nás,“ líčí Mařík hokejové začátky.
Ve dvanácti začal nastupovat za KDPM neboli Pionýrák, jak se říkalo, který tehdy porážel stejně staré slavojáky. Nemusel dlouho čekat, až si ho vytáhnou mládežničtí trenéři ligového klubu. Z fotbalového tréninku na Střeleckém ostrově se posouval mezi mantinely do Háječku, což byl jeho obvyklý denní režim. Ve fotbalovém Slavoji a následně Dynamu úspěšně hrál dorosteneckou ligu, s hokejovou partou dirigovanou Františkem Vacovským sáhl po titulu dorosteneckého mistra republiky v sezoně 1963 – 64.
Celou lajnu chtěli do NHL
Snad během každého víkendu absolvoval několik zápasů. „Třeba jsme kopali v Praze na Slavii. Čekalo tam auto a vezlo mě na Spartu, kde jsem hned nastoupil k hokejovému utkání,“ popisuje běžnou praxi. S míčem si pohrával v útoku na pravé spojce a šlo mu to tak dobře, že ho neminuly ani pozvánky do mládežnické reprezentace. Hrál proti Jugoslávii, Polsku, ale největším zážitkem pro něho byl duel s Maďarskem roku 1963 v Budapešti. Jako předzápas dospělých A-týmů ho v závěru sledovalo přes osmdesát tisíc lidí.
„Letěli jsme speciálem z Ruzyně a na palubě byl s námi téměř kompletní tým, který rok předtím vybojoval stříbro na mistrovství světa v Chile. Ten šampionát jsem celý strávil u rádia a najednou jsem se ocitl ve společnosti českých a slovenských hvězd v čele s Josefem Masopustem,“ vypráví a je trochu naměkko. V Budějovicích válel Mařík s mládežnickou jedenáctkou, která dávala soupeřům vysoké příděly, a společně s Františkem Ciprem si již v sedmnácti zahrál za druholigový celek Dynama.
Pozdější trenér národního mužstva Václav Ježek chystal Jihočechovi místo v juniorce pražské Dukly, jenže rozběhla se další sezona a dařilo se také na ledě. Budějovičtí dorostenci s hokejkami váleli skvěle, navíc Mařík a Helmich, další obojživelník, cestovali s juniorským výběrem do Davosu. Pod vedením trenérů Sajfrýda a Vacovského proháněli puk na legendárním nezakrytém stadionu, kde se konal slavný Spengler Cup, a hlavně, podívali se do Švýcarska. Na Západ. To byla za totality vzácnost.
Pendlování mezi fotbalovým trávníkem a ledovou plochou na nejvyšší možné úrovni už se skoro nedalo zvládnout. „Tehdy něco vyřizoval v Praze známý budějovický funkcionář Franta Matějka. Po návratu mi povídá, musíš se rozhodnout. Máš šanci dostat se na fotbalový turnaj UEFA (později juniorské ME – pozn.), nebo můžeš reprezentovat v hokeji. Obojí ale nejde. Zvolil jsem hokej a myslím, že to bylo lepší rozhodnutí,“ dodnes si stojí za svým.
Nadaný sportovec vytušil, že při přechodu mezi dospělé bude mít větší perspektivu na bruslích než v kopačkách, nechce-li přijít o pohled na Černou věž. A skutečně. Bafuňáři mu zařídili odklad vojenské služby, aby mohl pomáhat Motoru na cestě do nejvyšší celostátní soutěže. U prvního postupu ale nebyl. Vojna přece jen zavolala a přinesla mu další hokejový růst. Vybral si ho trenér Pitner do jihlavské Dukly, která uchopila nadvládu po brněnské Kometě, sbírala jeden mistrovský titul za druhým a byla základnou reprezentace.
Na Vysočině posbíral neocenitelné zkušenosti a dvě zlaté medaile. Posunul se do širšího kádru národního mužstva a po triumfu vojáků na Spenglerově poháru jej dokonce oslovili skauti z NHL. Zámořská liga v tom čase prožívala klubovou expanzi. „Při návratu z turnaje jsme hráli přáteláky v Německu. Přišel za námi skaut a blbnul nás, ať jdeme celá lajna, Pepík Augusta, Franta Vorlíček a já, myslím, že do Montrealu. Ale my nosili uniformu a museli jsme hnát domů,“ usmívá se.
Měl zvolit Pardubice
V devětašedesátém zamířil hokejový meteorit do civilu. Upsal se Brnu, kde dostal byt. Mladá paní Maříková už věšela záclony, ale zástupci budějovického Motoru včetně kapitána Cvacha hučeli do manžela tak vytrvale, až ho přesvědčili k návratu. Hrál sice druhou ligu, ale hned v první sezoně se radoval z opakovaného postupu. A užíval si nadstandardní podmínky. „Zavedli mě na radnici za předsedou Drajerem a ten mi nechal vybrat, kde chci bydlet. Později jsem si řekl o pozemek pro chatu na Lipně a taky nebyl problém,“ zmiňuje některá privilegia.
Po vojně měl ještě jednu zajímavou nabídku. Oslovily ho Pardubice, odkud rukoval do Jihlavy střední útočník Jiří Novák. Východočeši potřebovali náhradu mezi křídla Martince a Šťastného, s nimiž si Mařík dobře rozuměl na zájezdu reprezentačního béčka do Ameriky. „V Pardubicích dozrávala výborná generace a když si zpětně promítám svůj hokejový život, tak jsem měl zvolit tento tým. Třeba jen na dva roky do návratu Jirky Nováka. Ale podlehl jsem volání domova,“ komentuje tehdejší pohnutky.
Budějovický Motor se v roce 1970 probil mezi elitu a Václav Mařík si řekl o pozvánku do národního mužstva. Nastoupil v Praze proti Švédům, okusil moskevskou Cenu Izvestijí. Místo finanční odměny ale dostal pokutu a na jarní šampionát do Švýcarska jel místo něho košický Brunclík. „Při zápasech se Švédy jsme nocovali v jednom zámečku poblíž Prahy. Na pokoji jsme mastili karty se Souškou (Jan Suchý – pozn.) a dalšíma klukama z Jihlavy. Vyhrál jsem nějaké peníze, dozvěděl se o tom trenér Pitner a bylo zle,“ vzpomíná.
V dresu se lvíčkem už se špílmachr z jihu Čech neprosadil. Zato odehrál bez přerušení jedenáct sezon v celostátní lize, kde patřil k nejvýraznějším postavám mateřského klubu. Kapitánské céčko si však musel odpárat, neboť vedle hokejových parádiček vyráběl i průšvihy. Párkrát se nechal vyloučit do konce zápasu, což se tehdy při důrazu na politicko výchovnou práci hodnotilo velmi negativně. „Hokejistům se tolerovalo hodně věcí, ale někdy to přerostlo v kázeňské problémy a sem tam z toho byl distanc,“ přiznává.
Za pověstné se dají označit jeho konflikty s hráči bratislavského Slovanu, kteří měli také horkou krev. V závěru jednoho z duelů na budějovickém ledě si Václav Mařík nezakrytě počkal na reprezentanta Mariana Šťastného a ve chvíli, kdy nejstarší ze slavné bratrské trojice soustředil pozornost na kotouč, složil jej přesně mířeným úderem pěstí. „Se Šťastným jsme si nadávali celý zápas. Nevydržel jsem to. Dostal rukavicí do obličeje, což není nic příjemného, ale ještě stihl teatrálně přihrát svůj pád,“ vybavuje si autor nehokejového zákroku.
Ani pro Maříka nekončily duely s týmem od Dunaje vždycky bez úhony. Slovanisté jej sice v Bratislavě nezapíchli, jak vyhrožovali, ale třeba v Budějovicích ho Rudolf Tajcnár trefil pukem do krku. Těžko posoudit, do jaké míry v tom byl úmysl, každopádně domácí plejer strávil noc ve špitálu. Kabinu Motoru definitivně opustil po sezoně 1980 – 81, kdy Jihočeši brali ligové stříbro. „Neudělali jsme mistra republiky, ač k tomu bylo blízko. Nějak nám to zesmůlovatělo,“ ohlíží se za loučením s vrcholovou scénou.
Počítá, jako by nevěřil
Z mužstva ho jako čtyřiatřicetiletého vyobcoval trenér Karel Pražák, s nímž paradoxně před léty Václav Mařík nastupoval v jednom útoku a společně s Jaroslavem Pouzarem měli nacvičený přesilovkový signál, který bavil diváky a padalo z něj hodně gólů. Po nedlouhém čase, kdy zkušený centr ještě dohrával v Milevsku a rakouském Linci, jej Karel Pražák kupodivu povolal jako trenérského asistenta na motoráckou střídačku.
Po odvolání Pražáka v další sezoně se stal Mařík hlavním koučem a dovedl tým do čtvrtfinále play off, kde ztroskotal na Dukle Trenčín s hvězdným Vladimírem Růžičkou. „To už byl rok 1989. Vedl jsem ještě s Frantou Čechem mladší dorost, kde začínali Prospal, Krátoška a tahle generace, ale mezitím jsem si pořídil malý penzion ve Čtyřech Dvorech a po revoluci, kdy se už dalo naplno soukromničit, jsem úplně vypadl z hokeje,“ říká pozdější hoteliér.
Na bázi rodinných podniků vybudoval Václav Mařík v jihočeské metropoli prosperující hotely Adler a Savoy, v nichž s manželkou stále pomáhají zajišťovat provoz, byť je vlastnicky převedli na syny Roberta a Denise. Oba rovněž hráli hokej. Starší Robert byl v přípravě s Motorem, do ligy však nedokráčel. Později v dresu budějovického Donau utrpěl vážný úraz oka. Nevidí na něj. „Soupeřova hokejka sklouzla po krytu, který chránil prasklou sanici. Neuvěřitelná smůla,“ připomíná hořce otec.
Čtyřnásobný reprezentant někdejšího Československa přešel do podnikatelské sféry, ale nezůstal bez aktivního pohybu. Coby veteránský hokejista s týmem Old Boys Motor dokonce navštívil Ameriku. „Měli jsme dobrou partu, ale pro mě všechno ukončila povodeň v roce 2002. Brusle a veškerá výzbroj zůstaly ve sklepě pod vodou. Nechtěl jsem už kupovat nové věci,“ netváří se úplně šťastně, ale hned dodává: „Stejně jsem chodil raději na tenis, při kterém mě tolik nebolí nohy a hraju ho pořád.“
V Budvar aréně si Václav Mařík našel místo nad tunelem mezi střídačkami, odkud pravidelně sleduje zápasy svých následovníků. Od podzimu 2013 patří znovu mezi aktivní tenisty a také cyklisty. Rok měl pauzu. „Postihla mě rakovina uzlin. Po operaci u primáře Loudy a nepříjemné chemoterapii jsem se z toho vyhrabával, ale podcenil jsem ztrátu imunity, málo se hlídal a v lednu jsem málem umřel,“ odhaluje výkyvy v léčbě, kterou nakonec zvládl jako utkání, v němž jeho tým inkasuje, ale připíše si plný počet bodů.
Přestálé útrapy ho přivedly k nové radosti ze života. Mnohem víc si vychutnává roli dědečka, do níž se vpravil už před léty. Dvacetiletá vnučka studuje vysokou školu a jezdí do Lince, kde hraje za tenisový tým. Mladší je mezi čtrnáctiletými druhou nejlepší tenistkou v kraji. Pětiletý vnouček válí hokej v budějovické základně. „Nedávno jsem byl u známých v Davosu. Šel jsem na zimák, stoupl si na led, usedl na střídačku. Došlo mi, že v březnu uplyne padesát let, co jsme tady s Jirkou Helmichů hráli za reprezentační dorost,“ počítá, jako by nevěřil.
Václav MAŘÍK
Datum narození: 22. ledna 1947
Pozice: střední útočník
Kluby: KDPM Č. Budějovice, Slavoj a Motor Č. Budějovice, Dukla Jihlava, ZVVZ Milevsko, Union Linz
Sezony v nejvyšší domácí soutěži: 13
Zápasy v nejvyšší domácí soutěži: 462
Góly v nejvyšší domácí soutěži: 191
Mistrovské tituly: 2 (1968, 1969)
Zápasy v reprezentačním A-týmu: 4
Góly v reprezentačním A-týmu: 5
Vítěz Spengler Cupu: 1x (1968)
Trenérská kariéra: Jindřichův Hradec, Šumavan Vimperk, Motor Č. Budějovice (A-tým i mládež)
Ladislav Lhota
