20.12.2013
Útočník Petr Fuka nosí již šestým rokem modročervený dres hlubockých Rytířů a patří ke stálicím mužstva, které hraje Krajskou ligu na nezatřešeném stadionu pod působivou kulisou vždy zářivě osvětleného novorenesančního zámku. Odchovanec budějovického hokeje nastupuje nejčastěji na levém křídle ve druhé nebo třetí formaci a uplatňuje bohaté zkušenosti z účinkování v nejvyšší soutěži na jihu Čech.
HLUBOKÁ NAD VLTAVOU – Zatím poslední souboj o mistrovské body absolvovali Rytíři na svém ledě proti týmu Strakonic. Po porážce 2:4 netajili zklamání. „Z naší strany to byl docela dobrý zápas, ale nikoliv poprvé rozhodlo o výsledku pár malých chyb, které jsme udělali v závěru hrací doby. Skóre bylo otevřené a určitě se dalo něco uhrát. V některých fázích jsme přehrávali soupeře, potom se to zase obrátilo. Ke konci zvýšili hosté agresivitu a víc bojovali, než my,“ ohlíží se Petr Fuka.
Z dosavadních čtrnácti utkání (patnácté proti David Servisu se muselo odložit, neboť Hlubočtí nestihli včas připravit led) vytěžili Rytíři třiadvacet bodů za sedm vítězství v základní hrací době a jedno po nájezdech. Patří jim šestá příčka v tabulce a postup do play off se jeví reálně. „Letos prožíváme lepší sezonu v porovnání s předchozími. Hlavně nám vyšel začátek, přestože jsme bez vlastního ledu museli jezdit za soupeři. Momentálně to s námi jde nahoru dolů. Jednou vyhrajeme, podruhé prohrajeme,“ říká opora týmu.
Hokej byl jasná volba
Pětatřicetiletý hokejista nastupoval v minulosti za Vimperk, David Servis a Český Krumlov. Od žáků do juniorského věku se zaškoloval v mateřském Motoru. Barvy Rytířů v Hluboké nad Vltavou hájí šestým rokem a nechce vůbec slyšet o tom, že by letošní sezona měla pro jeho tým skončit už v lednu zároveň s dohráním posledního kola základní části soutěže. „Loni nám unikl postup do play off o dva body až v posledním utkání. Teď to máme dobře rozhrané a nepřipouštíme si neúspěch,“ ujišťuje hráč s číslem čtyřicet čtyři.
O Petru Fukovi každý neví, že je vnukem legendárního budějovického plejera Čeňka Píchy, který se stal mistrem světa v roce 1949 a dva roky nato výrazně přispěl k dosud jedinému ligovému titulu pro klub od soutoku Malše s Vltavou. „Jsem na to moc hrdý a byla pro mě jasná volba, že se stanu hokejistou. Děda mě učil jezdit na kole a v útržcích si pamatuji, jak jsme za ním chodli k Malému jezu, kde dělal plavčíka a hrál nohejbal, nebo, že jezdil na rolbě. Bohužel, děda zemřel, když mi bylo šest,“ připomíná slavného předka.
Někdejší král ligových střelců Čeněk Pícha měl dvě dcery. Jedna z nich je maminkou Petra Fuky. „Celá rodina nosí dědovu památku pořád v srdci a všichni říkají, že odešel brzy,“ říká jeho vnuk a mrzí ho, že se víc nepřiblížil svému předchůdci ve sportovních úspěších. „Osud hokejisty se většinou láme ve složitém věku šestnácti, sedmnácti let. Na mě dolehly takové ty klukovské věci, které se stávají, a tak se to semlelo, že jsem to nedotáhl dál. Alespoň jsem si vedle svých skromných trofejí vystavil dědečkovy medaile,“ usmívá se Petr Fuka.
Ladislav Lhota
