08.11.2013
Bývalý vynikající trenér a člen Síně slávy českého hokeje Vlastimil Sýkora se v úctyhodném věku jednadevadesáti let odebral na věčnost. Zprávu o úmrtí výjimečného odborníka i člověka, který byl známý nezvykle lidským přístupem a důvěrou k hráčům, přinesl dnes odpoledne internetový portál Hokej.cz.
PLZEŇ / ČESKÉ BUDĚJOVICE – Na postu středního útočníka odehrál Sýkora v období 1951 až 1952 dvě ligové sezony za Kladno. Stejný tým přivedl jako kouč k titulu v roce 1959 a díky tomu dostal možnost vést národní mužstvo na šampionátu v Praze. Koučoval i týmy Vítkovic, Zlína nebo Plzně, v sezoně 1973 – 74 působil na střídačce budějovického Motoru. Jeho tatínek Josef Sýkora byl na počátku dvacátého století slavným kladenským fotbalistou a dožil se třiadevadesáti let. Vlastimilův starší syn Marek hrál ligu za Plzeň a stal se rovněž trenérem.
Zesnulý měl obrovské charisma a dokázal si poradit i s velkými hvězdami. V knize My jsme Kladno vzpomínal na své svěřence z roku 1959, které vedl na klubové úrovni a nejednoho z nich potom i na mistrovství světa. „V mužstvu bylo hodně inteligentních hráčů, kteří si uvědomovali, že tam trenér být musí. Neremcali ani, když jsem je v suché přípravě nechal plazit pod autobusem. Co jméno, to zvláštní typ člověka. V lize jsme spolu našli shodu, v reprezentaci už méně. Navenek jsem působil vyrovnaně, ale doma jsem si často zakřičel, zasakroval, abych ten tlak ze sebe dostal.“
Jako muž pevného charakteru prožíval Vlastimil Sýkora nepříjemné konfrontrace s totalitním režimem. Často jej naháněla Státní bezpečnost. „Názorově jsem nenašel společnou řeč s kladenskými komunisty. Nešel jsem radikálně proti režimu, to ne, jen jsem říkal, co si myslím,“ uvedl rodák z Kladna ve zmiňované knize.
Nechtěl tahat hráče z lokálů
Estébáci ovlivnili jeho profesní i osobní život. „Přistoupili ke mně nějací pánové a že s nimi musím jít do hospody. Když jsem odmítnul, řekli to mnohem důrazněji. Chtěli po mně informace na lidi kolem hokeje. Nezajímali se pouze o mě. Nic jsem jim neřekl, ani tehdy, ani jindy. Díky nim jsem skončil nejdřív u reprezentace a krátce nato i v Kladně. Zařídili mi trénování ve Vítkovicích. Když prý nebudu dělat potíže a vezmu to, dají mi navždy pokoj. A dali. I to splnili,“ vzpomínal Sýkora v publikaci My jsme Kladno.
Krátkou etapu v trenérské kariéře spojil Vlastimi Sýkora také s jihočeskou metropolí. Ligový Motor převzal před sezonou 1973 – 74, ale na střídačce vydržel jen do 6. prosince 1973, kdy naposledy určil sestavu pro mistrovské utkání, shodou okolností proti „jeho“ Kladnu, pověřil koučováním dosavadního asistenta Františka Neumaiera a víc se u mužstva neobjevil. Pod Sýkorovým vedením bodoval Motor naplno až v osmém utkání. Ve 12. kole inkasoval třináct gólů v Jihlavě, ve 24. kole v Bratislavě prohrál také vysoko 2:7.
O budějovické štaci Sýkora vyprávěl autorovi těchto řádků s úsměvem: „Do kabiny mužstva mě před sezonou osobně zavedl budějovický starosta Drajer a představil mě hráčům jako nejlepšího trenéra v Evropě. Brzy mi ale došlo, že nejsem pro místní funkcionáře patřičnou figurou. Nutili mě například, abych procházel městem a vytahoval hráče z lokálů, což jsem odmítl. Jsem přesvědčený, že můj konec zase zařídil vlivný soudruh Drajer, který hledal nástupce v jemu bližších sférách.“
Ladislav Lhota
