15.08.2021
Někdejší reprezentační brankář Zlatko Červený, kterému nikdo neřekl jinak než Zlaťák, se zapsal do dějin v hokejovém dresu Sparty Praha, Českých Budějovic nebo Karlových Varů, ale také jako ligový fotbalista SK Libeň. V roce 1950 se stal politickým vězněm, což mu způsobilo zdravotní následky a velký šrám na duši, ale nezlomilo pevný charakter. Během trenérské praxe se zapsal do srdcí mnoha svěřenců. Patřil k nim táborský gólman Václav Svatoš.
TÁBOR – Letos 16. srpna uplyne 101 rok od Zlatkova narození. Přišel na svět v chorvatském Záhřebu, kde si jeho tatínek Jaroslav Červený, proslulý záložník Železné Sparty, odbýval fotbalové angažmá. Pokračovatel rodinné sportovní tradice začínal v pražských klubech. Fotbal hrál na postu útočníka, mezi mantinely nosil brankářské betony. Historická fakta dokládají jeho působení na ligové úrovni včetně kratičké reprezentační epizody, kterou uťal vykonstruovaný proces s jedenácti hokejisty brzy po nástupu komunistického režimu. Předtím v sedmačtyřicátém přesídlil Zlaťák do jihočeské metropole. Pod Černou věží také završil životní pouť. V říjnu 1992. Bylo mu sedmdesát dva.
Hráčskou kariéru završil v barvách Hluboké nad Vltavou a stal se trenérem. Vedl áčko budějovického Slavoje ve slavné sezoně 1959–60, dlouhodobě se věnoval mládeži. Nesmazatelná stopa po něm zůstala v Táboře, druhém největším jihočeském městě, kde téměř dvě desítky let předával bohaté zkušenosti a také energii ze svého čirého lidství. Pracoval s nezletilci i dospělými chlapy. Budoucím hokejistům vštěpoval základy krásné hry a ukazoval všemožné fígle, zkušené borce motivoval do zápasů. K Jordánu ho přilákali v létě 1972, aby nahradil Jana Trčku, který zamířil do nedaleké Soběslavi, také posedlé hokejem.
Vzpomínky na Zlaťáka si jako poklad uchovává někdejší táborský brankář Václav Svatoš (9. 5. 1950), zpočátku Červeného svěřenec, později trenérský kolega a rodinný přítel. „Dal mi velice mnoho do života. Nepatřil k těm, kteří si myslí, že před nimi každý padne na zadek. Byl to skromný člověk a výborný psycholog. Dobře věděl, co platí na jednotlivé hráče a dokázal to využít ku prospěchu celého týmu. Spolehlivě rozpoznal, kdo je do tahu a kdo do chovu. Vždycky dokázal poradit,“ ujišťuje strážce táborské klece ze sedmdesátých let minulého století. U svého trenéra si cenil, že přišel vždy perfektně připravený. Do detailu měl rozpracované všechny nacvičované situace.
Pro Zlatka Červeného se kdysi chystala role nástupce famózního Boži Modrého v brankovišti národního mužstva. Osud rozhodl jinak. Dres se lvíčkem fasovali jiní hráči, ale umění a zkušenosti nemohli temperamentnímu gólmanovi vzít ani komunisté, což platilo i pro jeho trenérskou praxi, kterou provozoval na českém jihu a také v bývalé Jugoslávii. „Jako gólman gólmanovi mi neřekl, tohle děláš špatně. Nikdy. Když mi chtěl vyčinit, otočil se na mě, hele, vyvaruj se toho či onoho, protože to ti nesedí. A taky zdůrazňoval, když už padáš na led, musí to být tutový zákrok. Vykryješ co největší prostor a honem zpátky nahoru,“ připomíná Václav Svatoš dobu, v níž se chytalo jiným stylem než dnes.
S populárním Zlaťákem se strážce táborské klece poprvé setkal na letní přípravě v Doubí u Třeboně před sezonou 1972–73. Nevybaví si první trénink na ledě, ale stále vidí svůj úžasný vzor, jak si bere lapačku, vyrážečku, hokejku a bez masky a bez výstroje se postaví před brankovou čáru. „Kluci na něho stříleli od modré. Žádný problém. Měl to prostě v ruce,“ oceňuje gólman, který před štací v Táboře účinkoval v Českých Budějovicích a písecké Dukle. „Taky se mi líbilo, že čapal přes ruku. Lapačkou-zlodějkou sahal na druhou stranu, na vyrážečku. Tenkrát se chytalo všechno rukama, aby to nebolelo. Pod betony jsem si vkládal ještě fotbalové chrániče,“ prozrazuje.
Výstroj zdaleka nedosahovala současných parametrů. „Když jsem nedržel hůl před bruslemi, tak jsem po utkání nebo po tréninku vytřepával nehty z ponožek,“ usmívá se. Zlatko Červený mu udílel spoustu užitečných rad. Kladl mu na srdce: „V první řadě musíš vidět puk. Nekoukej na hráče, ale na hokejku s pukem. Když na tebe pojede pravák, udělá kličku do bekhendu. Málokdy zkusí střelu. Pokud reaguješ na kotouč, až když letí, je pozdě. To je gól. Nikdy bys neměl reflex, kdybys neviděl puk.“ Václava Svatoše zaujal rovněž trenérův jednoduchý, přitom účinný přístup k hráčům. „V podstatě nikdy na nás nekřičel. Věřil nám a my věřili jemu.“
Před utkáním táborského celku na kluzišti soupeře vstoupil trenér Červený do kabiny a zpravidla řekl jen tolik, že všichni vědí, co mají hrát. Podstatné je získat dva body. Tehdy byl dvoubodový systém. A oznámil čas odjezdu po noci strávené v místě zápasu. „Sklízeli jsme obdiv, že příliš neztrácíme venku. Získali jsme dva body, dostali prémie a hurá do šantánu,“ líčí rodák z Lišova zdánlivě pohodovou atmosféru. Vzpomínky však nelze natírat jenom na růžovo. „Do šatny chodili lidé z výboru, zejména jistý Švácha, komunistický pohlavár. Stalo se, že Švácha napsal na tabuli sestavu. Určil, kdo bude hrát. Včetně syna okresního stranického tajemníka. Zlaťák na to řekl rázné NE.“
Střídačku prvního týmu Vodních staveb (dnes HC Tábor) nedirigoval Zlatko Červený příliš dlouho. „Postoupili jsme do ligy, kde jsme skončili třetí, a Zlaťák dostal vyhazov. Údajně pro špatnou politicko-výchovnou práci. Měl v tom prsty zase Švácha, s nímž se potýkal kdekdo. Našeho kouče ale nezlomili ani tentokrát. Nezanevřel na hokej a pokračoval u táborské mládeže. Nakonec se věnoval začátečníkům v Českých Budějovicích,“ líčí Václav Svatoš a dokresluje civilní portrét muže, který byl v pravém smyslu hvězdou, ale žil jako obyčejný člověk. „V Táboře jste ho mohli potkat oděného do modrého pláště, jak rozváží Škodou 1203 várnice s obědy dětem ve školkách.“
Bývalého reprezentanta, který se marně připravoval na světový šampionát v Londýně 1950, charakterizovalo jednání na rovinu. Férový přístup. Za všech okolností. V pozici hlavního kouče ligového týmu VS Tábor dostával prémie za vítězná utkání, stejně jako hráči. Nedával peníze do kapsy, ale rozdělil je na přilepšenou mladým hokejistům doplňujícím sestavu jako vojáci základní služby. Ostatní pobírali refundovanou mzdu, nemuseli chodit do práce. „Z prémií si nenechal ani korunu. Ohromně jsem si ho vážil – a nejen za to. Inspiroval mě. Když jsem později trénoval, nebral jsem taky nic. Po jeho vzoru. Fascinoval mě svojí skromností,“ svěřuje se Červeného žák a následovník.
Zlatko Červený připomínal svěřencům, že hokej budou hrát do třiceti, ale živit se musí do šedesáti. Věděl, co říká a proč to říká. Nemluvil do větru. „Pochopil jsem jeho slova a chodil od šesti ráno do zaměstnání. Od devíti jsem absolvoval trénink a po obědě mířil zpátky na pracoviště. Z celého mančaftu jsme si takto počínali jenom dva. Pravdou je, že jsem dělal vedoucího střediska, zatímco ostatní figurovali papírově většinou v dělnických funkcích,“ přiznává Václav Svatoš, jenž inicioval v Táboře každoroční pořádání žákovského Memoriálu Zlatka Červeného. „Od jediného z kluků, které Zlaťák trénoval, neuslyšíš křivé slovo na jeho adresu. To prostě není možné,“ zdůrazňuje.
Mezi dvěma brankáři a později trenéry rozdílných generací se rozvíjel osobní vztah. Přerostl do velkého přátelství. Také jejich polovičky měly k sobě blízko. „Po svatbě s Věrou si Zlaťák osvojil jejího syna Karla. Z prvního manželství si přivedl dcery Evu a Blanku. Při pobytu v kriminále na začátku padesátých let prohlásili politické vězně za nesvéprávné a manželka se s ním rozvedla. Po amnestii se přes Karlovy Vary vrátil na český jih. Znal se také s mým tátou, který chytal v hokejové brance Lišova, načež byl aktivní ve výboru budějovického AC Stadionu,“ rekapituluje Václav Svatoš, kterého pojil se skromným velikánem sportovních dějin rezervovaný postoj k minulému režimu.
Podobně jako Zlatko Červený, také Václav Svatoš v seniorském věku začal narážet na vážné zdravotní trable. Loni přišel o nohu. Neztratil však zájem o hokej. Přemýšlí, jak zařídit, aby na svém oblíbeném diváckém místečku za plexisklem táborského kluziště nemusel postávat o berlích. A nepřestává vzpomínat na sportovce, trenéra a především Člověka, který ho tolik inspiroval. „Nepoznal jsem lepšího trenéra nad Zlaťáka. Třebaže Karel Kroupa, jeho současník, si také zasloužil respekt. Ale Zlaťák byl milionový chlap schopný rozdělit se o poslední kůrku chleba. Vnímal jsem ho jako druhého tátu. Zlaťák byl prostě zlatej,“ zakončuje upřímné vyznání.
Roman Růžička
(s přispěním Ladislava Lhoty)
Poznámka k autorovi: Roman Růžička jako hokejový brankář hájil barvy VS Tábor v létech 1972–83 resp. 1985–89 a zažil trenérskou éru Zlatka Červeného; stal se fotoreportérem.
