Ve Vídni jsem seděl vedle Vovy Zábrodského. Pražští kolegové prchali, vzpomíná Petr Turek

10.08.2019

Rozhlasoví posluchači ve „zlatých šedesátých“ si oblíbili cyklus portrétů pod názvem A léta běží, vážení. Dnes by jedním z hostů mohl být jubilant Petr Turek (21. 7. 1934), který v nostalgicky připomínané dekádě uzavíral hokejovou kariéru a rozjížděl dráhu sportovního novináře píšícího především o ledním hokeji. Ligu hrál za pražského Tankistu a budějovický Slavoj, nosil i dres Písku a Hluboké nad Vltavou. Působil v redakci Jihočeské pravdy, napsal Knihu o jihočeském hokeji.


Č. BUDĚJOVICE – Nezaměnitelný Miroslav Horníček ve zmíněné relaci vylíčil idylickou dobu, kterou měl spojenou s prostředím rodné Plzně. A málokdo z dalších pozvaných nepřidal k dobru vzpomínky na dětství. Českobudějovický rodák Petr Turek nikoliv ve studiu před rozhlasovým mikrofonem, ale do diktafonu mladšího kolegy v zahradní kolonii u Malého jezu popisuje dávné zimní radovánky na řece Malši. „Skoro každý rok tehdy držel led opravdu dva až tři měsíce. Tady od maláku až do města ke klášteru bylo jedno hřiště vedle druhého. Branku tvořily boty nebo zmuchlaná bunda a mydlilo se to denně do tmy.“ 

Sportovní choutky u kluků na obou březích Malše probouzela především dvojice známých bratří Píchových, kteří bydleli v domku se zahradou sahající až k vodnímu toku. Byli hvězdami ligového AC Stadionu, který od třicátých do čtyřicátých let minulého století psal úspěšnou historii na kluzišti za klášterem u Předního mlýna. „Brzy po válce, bylo mi nějakých jedenáct dvanáct, jsme v naší partě pojali rozhodnutí přihlásit se jako elévové do Stadionu. S Vencou Zemanem a dalšími kluky jsme dojeli na bruslích až k místu takřka posvátnému. Přivítal nás Tonda Cisler, syn klubového činovníka a hostinského od Tří sedláků. Koštětem v ruce a nelichotivými výrazy,“ usmívá se Petr Turek.

Nahradil rebela

Kluci se báli v té době již nabrusleného hokejisty Antonína Cislera, ač byl pouze o rok starší. „Postupně se všechno urovnalo. Hráli jsme s Tondou v mančaftu. Někteří odešli, jiní přišli. Neexistovala žákovská liga, museli jsme vystačit se zápasy v rámci kraje,“ vzpomíná křídelní útočník, jenž zakotvil po boku centra Josefa Buřiče a pravého křídla Milána Höniga. Z těch, co nevydrželi, jmenuje Rudolfa Adama, Jaroslava Polanku nebo Milana Stibůrka. „Vrcholem našeho mládežnického snažení byla nominace do výběru Jihočeského kraje a těsný výsledek s týmem Prahy, za který nastoupili Standa Nepomucký, Zdeněk „Effa“ Hlásek nebo velký talent Pepa Cerner,“ sype jména z rukávu.

Z dorostenecké ekipy AC Stadionu již na umělém ledě v Háječku se mezi muže nejdřív prosadil Karel Šůna, chasník z Litvínovic. Petr Turek našel pevné místo v ligové sestavě po návratu z prezenční služby. Prožil ji v barvách oddílu pozemního vojska Tankisty Praha, který vznikl z libovůle generála Vladimíra Janka, rovnou byl zařazený mezi elitu, ale svůj jepičí život uzavřel po třech sezonách. „Zpočátku jsem nastupoval za béčko a vojančil v Ruzyni. Jenom se mi zdálo o velkém hokeji. Ale dočkal jsem se, povolali mě do áčka sídlícího na Strahově. Zahrál jsem si v útoku s Laco Horským a Karolem Fakem. Potom jsem zaskočil v obraně a docela se mi dařilo. Nechali mě tam,“ vysvětluje.

Na modrou čáru jej posunula shoda náhod. „Zrovna chyběl někdo z hráčů. Dovršil to Venca Jedlička, který byl čtvrtým bekem, žádná hvězda, ale pořád se hádal a odmlouval. Trenér Josef Kus ztratil trpělivost a ukázal na mě. K týmu jsem se připojil na předsezonním soustředění v Ostravě, do ligy jsem vstoupil v obranné dvojici s Frantou Tikalem,“ povídá přeškolený forvard, jemuž zůstaly ofenzivní choutky. Zapojoval se do útočných manévrů, často střílel. Dával i góly. „Připravovali jsme se na Štvanici, ale v konkurenci Sparty, ČLTK a dalších týmů jsme postrádali diváky. Domácí zápasy jsme proto hráli v Olomouci, kde jsme přivítali i švédského mistra Södertälje,“ vybavuje si.

Skončil(i) v nejlepším

Tankista disponoval ustáleným kádrem. Na rozdíl od jiných vojenských týmů docházelo mezi sezonami k minimálním změnám. Vedle již zmíněných borců tady zářili reprezentanti František Schwach, Jaromír Bünter či budějovický gólman Jan Vodička. „Pěkně se nám to rozjíždělo, ale když jsme byli v nejlepším a chystali se na další ročník, přišlo zrušení oddílu,“ říká Petr Turek, v té době již otec dcery a syna. Poslušně se vrátil do mateřského Slavoje (původně AC Stadion), stejně i Jan Vodička. Klub od Černé věže získal z Tankisty ještě Jaromíra Büntera, Ladislava Pejchu, Oldřicha Železníka a sadu dresů. Jihočeši toužili rovněž po Tikalovi, ale ten dal přednost Spartě.

Absolvent gymnázia, jenž pečlivě shromažďoval novinové výstřižky a přispíval do sportovních rubrik, po léta nastupoval ve dvojici se Zdeňkem Jirků, zahrál si také s Antonínem Španingrem nebo Janem Šrámkem. Se Slavojem prožil první historický sestup v devětapadesátém i elegantní návrat o rok později vyšperkovaný zlatem ve Spartakiádním turnaji. „Obrovská zásluha na pozvednutí mužstva patřila Zlaťákovi Červenému, kamarádskému trenérovi bez nepřátel, za něhož bychom skočili do ohně,“ vrací se ke stavu před krizí, jíž se budějovičtí hokejisté nevyhnuli o pár let později a složitě hledali ztracené pozice.

Loučil se v Jitexu (Spartaku Elektropřístroj) Písek, kterému pomohl s postupem do 2. ligy. Pár zápasů ještě stihl za Tatran Hluboká nad Vltavou, ale zastavila ho nemoc. Ligovou scénu opouštěl v necelých třiceti. Upřednostnil novinářskou profesi. Na českém jihu byli dva profesionální sportovní redaktoři. Po smrti Stanislava Váchy se hledala náhrada a to byla příležitost pro Petra Turka, jenž pravidelně dodával Jihočeské pravdě referáty z hokejových zápasů a glosoval zahraniční cesty Slavoje. V redakci vydržel dlouho po překročení důchodového věku. Zpravodajství z hokejové i fotbalové ligy zajišťoval také pro Svobodné slovo nebo Československý sport, přispíval do Gólu a dalších médií.

Vychoval ligového centra

Jako regionální žurnalista měl Petr Turek nakloněnou Štěstěnu, že dostal akreditaci na několik světových šampionátů v ledním hokeji. Nejvíc si užil Stockholm 1969, kde Čechoslováci sice byli třetí, ale dvakrát slavně porazili Rusy a na sportovním poli jim zasadili políček za vojenskou invazi ze srpna 1968, nebo Prahu 1985 završenou zlatem pro domácí tým. „Ve Stockholmu jsem strávil jednadvacet dní. Na cestu chyběly nějaké peníze. Nakonec je poskytl redakci vysoko postavený krajský funkcionář, který měl pod palcem kulturu. Dal si podmínku, že po návratu udělám besedu na dvaceti určených školách. Nekonala se žádná. Slovo hokej najednou bylo skoro trestné,“ připomíná nástup normalizace.

Za vlády komunistů se hokej a sport vůbec neobešly bez úzkých politických souvislostí. „Poprvé jsem jel na šampionát do Lublaně 1966, byl jsem i ve Vídni o rok později. Ve Stadthalle na novinářské tribuně jsem proseděl několik zápasů vedle někdejší superhvězdy Vovy Zábrodského. Znali jsme se jako ligoví soupeři a nějak mi nedošlo, že můžu mít opletačky za přátelství s emigrantem. Pražští kolegové prchali, sotva ho uviděli zdálky,“ přidává Petr Turek perličku z novinářského působení, které vyplnil především nekonečnými službami po večerech a víkendech, sháněním telefonického spojení, zapisováním obyčejnou tužkou. „Nešel bych do toho znovu,“ konstatuje překvapivě.

Předloni utrpěl zlomeninu krčku při nehodě na bicyklu. Poležel si v nemocnici, učil se chodit jako malé děcko. Francouzská hůl je jeho jistotou. Už si netroufne za řidítka a musel se rozloučit s milovanou tenisovou čtyřhrou. Občas se vypraví na setkání s bývalými hráči do kultovní restaurace U Tří sedláků, ale hokejové zápasy v Budvar aréně navštěvuje výjimečně. Nechce zápolit se schodišti. Přístup na tribuny není řešený nejlíp. Sport sleduje u obrazovky nebo na internetu. Baví ho fotbal nebo třeba Tour de France. „Hřeje mě, že jsem pomohl pro hokej vychovat syna Filipa z druhého manželství. Šlo mu to odmalička a stal se opravdu dobrým ligovým centrem. Dnes trénuje mládež,“ loučí se hrdý otec.

Ladislav Lhota



Krátké zprávy
18. 08. 2019 Dvaadvacetiletý útočník Jan Bárta neuspěl na zkoušce v prvoligové Kadani. Hokejově vyrůstal v budějovickém Motoru, kde nastoupil také za A-mužstvo ve dvou utkáních baráže o extraligu v roce 2017. V následující sezoně pendloval mezi juniorkou Motoru a druholigovým Pískem, loňský ročník absolvoval v barvách druholigového David Servisu. Kam povedou jeho další kroky?
17. 08. 2019 Příprava na Krajskou ligu: HC Milevsko 2010 - HC Strakonice 1:8 (0:3, 0:3, 1:2). Góly a nahrávky: 48. Záhora (Sláma) - 4. Švec, 12. Dlouhý (Škoda), 12. Dlouhý (Řehoř, M. Hrubý), 25. Šebesta (Kopenec), 31. Šebesta (M. Hrubý, Jiřinec), 40. Dlouhý, 45. L. Hrubý (Šebesta, Kopenec), 52. Šebesta ( Jiřinec). Rozhodčí: Flegl - Diviš, Mašek. Vyloučení: 8:4. Využití: 0:2. Milevsko: Princ - Štych, Jíška, Gřegořek, A.Hájek, Havran, Mil.Čunát - Suchan, Müller, Kořánek, Radosta, Šimák, Moch. Jelínek, T. Bílek, Pouch, Fencl, Sláma, Záhora, Bauška, Hrající trenér Petr Gřegořek. Strakonice: Myslivec - Kopenec, Škoda, Vaněček, M. Hrubý, L. Hrubý, Topinka - Řehoř, Mikeš, Dlouhý, Švec, Jiřinec, Šebesta, Babor, Menšík. Trenér Luboš Krupka. Strakonický Ondřej Dlouhý skóroval ve 12. minutě dvakrát během 11 vteřin.
17. 08. 2019 Jednadvacetiletý centr Milan Dančišin po loňském vcelku úspěšném vstupu do Chance ligy, kde sehrál čtyřiašedesát utkání (včetně baráže o extraligu) za Motor s bilancí 3 + 8 nezískal letos místo v budějovickém kádru a po neúspěšném testu v Dukle Jihlava zamířil do druholigového HC Tábor - tam loni nastoupil čtyřikrát v rámci střídavého startu. Mužstvo od Jordánu bude v nadcházející sezoně výrazně posílené i několika dalšími hráči, jejichž příchody jsme již avizovali dříve.
Archiv krátkých zpráv...
Partneři
Nejčtenější články Videogalerie Ikona pro váš web