19.06.2020
Mezi necelou tisícovkou obyvatel jihočeského městysu Štěkeň na řece Otavě poblíž Strakonic, najdeme zajímavé sportovní osobnosti. Fotbalového kanonýra Jana Zušťáka, nezdolného běžce Bohuslava Rodinu a také členku ženské hokejové reprezentace Terezu Vanišovou (30. 1. 1996). Modrooká blondýnka zde tráví každé léto a chystá se na sezonu. Letos naskočí jako jedna z prvních Češek do profesionální NWHL.
ŠTĚKEŇ – Inspiraci našla Tereza u staršího bratra Marka, jenž později hrával za prvoligové týmy Písku a budějovického Motoru nebo druholigový Tábor. „Spolu s rodiči jsem provázela brášku na tréninky a zápasy do Strakonic, kde začínal. Taky jsem to chtěla zkusit. Mamka s taťkou nesdíleli nadšení, nicméně se utěšovali, že nevydržím dlouho. Vypadalo to tak. Moc mi to nešlo. Byla jsem dřevěná na ruce,“ přiznává šikovná útočnice s nadsázkou. Nevzdala se. Během šesté a sedmé třídy nabrala sílu a zkoušela co nejvíc pochytit od svého sourozence, hlavně techniku. „Marek mě dost naučil,“ říká vděčně. „Nějak se to překulilo a už to bylo se mnou lepší,“ usmívá se.
V osmé třídě přešla ze Strakonic do Písku a za pár sezon se vrátila do Strakonic, kde studovala gymnázium. Pořád hrála s klukama, což platilo i pro krátké působení v příbramském dorostu. Teprve v polovině cesty ke zkoušce z dospělosti nastoupila za ženské týmy Plzně a Berouna, načež se přesunula do Slavie Praha a v sezoně 2011–12 pomohla vybojovat republikový primát. „Ženská liga není nic moc. Brala jsem to spíše jako oddychovku,“ naznačuje, že mnohem víc jí dal rychlejší a tvrdší hokej v chlapecké konkurenci. S reprezentační osmnáctkou získala bronzovou medaili na Mistrovství světa v Maďarsku 2012, v jednadvaceti se stala Hokejistkou roku 2017.
Plynule se zařadila do reprezentačního áčka, v jehož dresu okusila několik světových turnajů a dvě neúspěšné olympijské kvalifikace. Po maturitě nechtěla pokračovat v domácí lize. Příležitost k osobnímu růstu – nejen na sportovním poli – spatřovala v odchodu do zahraničí. „Vždycky jsem toužila hrát a přitom studovat. Od ženského hokeje nemůžu čekat, že mi přinese nějaké zabezpečení,“ vysvětluje snahu dostat se na zámořskou univerzitu. Půl roku se otrkávala v kanadském Hockey Training Institute (HTI) Stars, kolem něhož kroužili skauti z univerzit. „V podstatě už jsem věděla, že půjdu do Maine, kde nabízeli plné stipendium,“ rekapituluje.
Vystudovala čtyřletý bakalářský obor se všeobecným zaměřením a přitom válčila v National Collegiate Athletic Association (NCAA) za tým University of Maine. Definitivně si musela zvyknout na ženský hokej. „Nedovoluje se hra do těla, což se mi nelíbí. Někteří soudci to trochu pouštějí, jiní vůbec. Holky si to kompenzují sekáním, hákováním. Od kluků jsem byla zvyklá dohrávat a tak jsem dohrávala i holky a sbírala hodně trestných minut,“ vyjadřuje nespokojenost se stavem, jemuž musela čelit už v české soutěži. Po hokejové stránce příliš nejásala ani v Maine, kde spoluhráčkám chyběla technická vyspělost. „Systémově na tom ale byly dobře,“ podotýká.
Nakonec zářila štěstím, že si mohla rozšířit vzdělání a souběžně se věnovat sportu. V městečku Orono s deseti tisíci obyvateli, kde sídlí univerzita Maine, si našla i kluka, slovenského studenta, jenž přišel do kampusu o rok později. „Z této školy se většinou pokračuje ve fyzioterapeutickém oboru, který je pro mne velmi lákavý. Jenže k tomu nedávají stipendium pro hokejisty a trvá to další čtyři roky. V Americe bych získala doktorát, ale nechci zůstávat tak dlouho. Našla jsem si jinou školu se zaměřením na rehabilitační vědu. Mohu ji absolvovat s titulem magistra za rok a kousek,“ přibližuje svůj záměr, se kterým úzce souvisí také příští hokejové angažmá.
Tereza Vanišová zvedla hozenou rukavici a vybrala si působení na ledě stále progresivnější NWHL, o níž se hovoří v tom duchu, že ji převezme pod křídla slavná a bohatá NHL. Jihočešku lanařil český trenér Petr Mocek, jenž vládne na střídačce Metropolitan Riveters v New Yorku. Dala však přednost klubu Boston Pride, nad nímž drží patronát bostonští Bruins. Podstatné bylo, že v hlavním městě státu Massachussets objevila zmiňovaný obor na univerzitě. Před změnou hokejového dresu prošla klasickým draftem, ale bylo to jen divadlo pro fanoušky a média. „Domluvili jsme se s klubem dávno předtím. Dostala jsem od nich nejlepší nabídku ze třech, které jsem měla,“ objasňuje.
Poprvé si bude vydělávat hokejem. Příjmy v NWHL však nejsou závratné. „Řeknu to takhle. Budu brát tolik peněz, abych se uživila, zaplatila si bydlení a školu, která sice neposkytuje sportovní stipendium, ale na druhou stranu je akreditovaná a měli by mi uznat titul i doma,“ sumíruje stěžejní fakta. Po návratu do vlasti jí zřejmě nepostačí americká kvalifikace na práci v nemocnici nebo zdravotním středisku. Plánuje zařídit si vlastní živnost na sportovní masáže, třeba i wellness. Hokeji se může dál věnovat v českých soutěžích, přestože tím nepozvedne výkonnost. „Asi by mě už nevzali do nároďáku. Ve frontě budou mladší holky, které hrají ještě s klukama,“ krčí rameny.
Nový kouč ženského áčka Tomáš Pacina má zatím dres pro Terezu přichystaný. „Mluvila jsem s ním po telefonu. Pod jeho vedením by to mohlo být dobré. Za důležitou považuji jeho velkou praxi s ženskými týmy,“ kvituje útočnice s držením hole nalevo. Po završení studia příští rok se rozhodne, zda přidá další sezonu v NWHL nebo zvolí přesun do Evropy. Chtěla by vyzkoušet kvalitní švédskou ligu. Mezitím se české lvice budou rvát o postup na olympiádu. „Mohly jsme získat jistotu případnou účastí ve čtvrtfinále letos na mistrovství světa v kanadské provincii Nova Scotia. Jenže ho zrušili kvůli koronaviru,“ mrzí jednu z opor.
Aktuálně šestičlennou profesionální National Women Hockey League, která vznikla roku 2015 a v play off na ni navazuje Isobel Cup, dosud okusily dvě české hráčky – Kateřina Mrázová (Connecticut Whale) s Denisou Křížovou (Boston Pride). Nyní obě nastupují za švédský Brynäs. V sezoně 2020–21 na jejich průkopnické působení naváže dívka ze Štěkně a také šlechtična Sammantha Kolowratová (Metropolitan Riveters). Přípravu na suchu si odbývá Jihočeška v domácím prostředí. Brusle hodlá oprášit na Zimním stadionu v Písku, který důvěrně zná. Léto si pravděpodobně zpestří při reprezentačních srazech.
V srpnu nebo spíše v září odletí za oceán, kde ji čeká rovněž promoce odložená v důsledku covidové karantény. „Měla se konat v květnu. Celá rodina se chystala za mnou. Chtěli jsme si společně trochu projet Ameriku, na což jsem během studia neměla čas. Všechno jsme naplánovali a zakoupili letenky. Místo nich teď máme vouchery,“ popisuje nepříjemnou zápletku. O výlet přišel i Marek Vaniš (17. 9. 1991), dobře známý z jihočeských kluzišť. Naposledy hrál 2. ligu za Tábor v sezoně 2016–17. „Brácha skončil. Pendlování mezi hokejem a zaměstnáním mu nedávalo smysl. Žije s partnerkou ve Slivenci a pracuje u táty ve firmě v Praze,“ prozrazuje strakonická rodačka.
Ladislav Lhota
Související:
Mistr světa ve Štěkni: http://www.jchokej.cz/…tml
