07.10.2016
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se výrazně prosazoval v reprezentaci. Při debutu na olympiádě v Grenoblu 1968 jej vyhlásili nejlepším obráncem. Vynikal poziční hrou, bruslením, dělovkami od modré čáry. Díky robustní postavě získal přezdívku Medvěd. Rodák ze Žiliny u Kladna (18. 7. 1946), účastník dvou ZOH a šesti MS (zlato 1972) Josef Horešovský uzavíral hráčskou kariéru v Českých Budějovicích. Sbíral tady i trenérské zkušenosti.
ŽILINA U KLADNA – Nerušeně si povídáme v salonku místního penzionu Sokolovna, kde čerstvý sedmdesátník patří k váženým hostům. Dodnes obývá svůj rodný dům ve vísce pár kilometrů od Kladna, z jehož ledu vstupoval do velkého hokeje. Nejslavnější období prožil ve Spartě, kam odešel i proto, aby mohl dostudovat Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Absolvoval rovněž „hokejovou univerzitu“ v Jihlavě. Se lvíčkem na prsou zároveň brázdil světová kluziště a přivážel jednu medaili za druhou.
Na sklonku úspěšné hráčské dráhy, kterou provázela i zcela konkrétní nabídka k působení v NHL (za totality ji však nemohl využít legálním způsobem), se objevil zčistajasna v jihočeské metropoli a odehrál ještě dvě ligové sezony. „Ze Sparty jsem odešel v šestasedmdesátém. Poslední dva roky mě provázely problémy. I když jsem se dostal do sestavy, stačilo udělat chybu a přísný trenér Luděk Bukač mě posadil na střídačku. Zdálo se mu, že ztrácím motivaci. Nakonec mi řekl o zájmu Budějovic. Tak jsem to zkusil,“ popisuje.
Proti proudu Vtavy se vypravil v čase, kdy Jihočeši pořádali výstavu Země živitelka a spolu s ní hokejový turnaj o Zlatý klas. Mužstvo Motoru tehdy vedl Slavomír Bartoň. „První sezonu to bylo z mojí strany vcelku ucházející. Potom přišel na trenérský post Láďa Pejcha, ale mně začala sem tam zlobit ta moje záda, která mě trápila už ve Spartě,“ rekapituluje bývalý hráč, jehož zdravotní trable vycházely z přetížených kyčelních kloubů.
V poslední sezoně 1977 – 78 se přes bolesti v kyčlích už těžko ohýbal k zavazování tkaniček. Přečkal do ligového závěru, ale bylo mu jasné, že to nepůjde dál. „K těm potížím jsem měl genetické předpoklady po babičce. V šestadvaceti mi jeden pan doktor na Bulovce zrentgenoval kyčle a přišel s očima navrch hlavy. Říká mi, člověče, vždyť ty máš kyčle jako šedesátiletej dědek. S těmi snímky potom objížděl sympozia. Na přednáškách ukazoval studentům, jak může vypadat kyčel, když je nadměrně přetěžovaná.“
V barvách Motoru zkompletoval svůj ligový účet. Za šestnáct sezon odehrál celkem 512 zápasů, přidal k nim 152 reprezentačních (kombinaci stejných číslic nelze přehlédnout). „Na Budějovice mám dobré vzpomínky. Město je hezké. Navíc nepatřím k lidem, kteří si dělají nepřátele. Se všema klukama jsem vycházel v pohodě a dodneška na řadu z nich vzpomínám velice pěkně,“ svěřuje se muž, který nezůstal netečný ke krásám jihočeské přírody. „Projezdil jsem krajinu křížem krážem. S oblibou jsem lyžoval na lukách pod Klukem,“ usmívá se.
Přesedlal na trenérskou profesi, k níž měl všechny předpoklady – hráčské zkušenosti a nejvyšší vzdělání. První sezonu si odbyl v ligové Plzni po boku legendárního Vlastimila Sýkory. Ročník 1979 – 80 už prožíval jako hlavní kouč Českých Budějovic, kde mu asistoval ředitel zimního stadionu Karel Pražák. „Tehdy jsem řešil velké dilema. Z trojice beků Kolda, Míšek a Podlaha jsem mohl nechat v týmu jediného. Rozhodl jsem se pro Láďu Koldu, jenž byl zakrátko v nároďáku. Ale Petr Míšek po návratu z Vimperka to dokázal taky.“
S Jihočechy dokráčel Josef Horešovský k osmému místu a příští dvě sezony pracoval ve Spartě. Další čtyři roky strávil v Grenoblu a Gapu, kde se naučil plynně francouzsky. Potom se nadlouho spojil znovu se Spartou. Pražany dovedl ke dvěma titulům (1990 v roli hlavního trenéra, 1993 jako asistent Pavla Wohla). Mezitím na světovém šampionátu ve finském Turku 1990 pomáhal Stanislavu Neveselému řídit reprezentační áčko.
V závěru devadesátých let podstoupil operace kyčelních kloubů. Vrátil se na střídačky, ale jen u mužstev nižších soutěží. Naposledy vedl Třebíč – do roku 2008. „Hokej mě už tolik netáhne. Měl bych i některé výhrady k panujícím poměrům, zejména u mládeže,“ říká člen Síně slávy českého hokeje, který však neodmítne žádnou pozvánku k besedě s fanoušky nebo akci pořádané svazem včetně návštěv mezistátních utkání. Zavítá i mezi kolegy z Klubu legend pražské Sparty.
A čím se dnes baví Josef Horešovský? Ze země galského kohouta si před léty přivezl poznatky o vinařství. Od té doby, co ho netíží hokejové povinnosti, věnuje se révě coby velkému koníčku, byť není přímo pěstitelem. „Zajímám se o historii, výrobní postupy a místopis, kde se co produkuje. Všechno sleduji a objíždím různá vinařství. Pravidelně cestuji do Hustopečí nebo do Mikulčic. Nedávno jsme s kamarádem navštívili vinařské oblasti ve Francii a Rakousku,“ pochlubí se novou životní náplní.
Ladislav Lhota
