30.10.2020
Padesátá léta minulého století poznamenal v naší zemi nástup komunismu. Razantně odstartoval vykonstruovanými politickými procesy (bohužel, končily i popravami), násilnou kolektivizací, měnovou reformou, rozséváním atmosféry strachu a nenávisti, stažením železné opony. Spisovatel Petr Šabach označil toto období jako šakalí léta a podle stejnojmenné knižní předlohy natočil režisér Jan Hřebejk filmový evergreen. Reálnými obětmi kruté mašinérie byli i hokejisté.
Č.BUDĚJOVICE – Seděli jsme u nízkého stolku ve stísněné kanceláři budějovického Motoru, kousek od hlavního vchodu Zimního stadionu v Háječku. Byl začátek roku 1990. Všichni jsme zářili štěstím z nabyté svobody, jejíž příchod se rovnal zázraku, a radovali se, že konečně můžeme bez obav hovořit o jakémkoliv tématu, třeba i choulostivém a bolestném. Mými společníky nad kávou se stali úžasní hokejisté z poválečné zlaté éry, která se posléze překlopila do zmateného období takzvaného budování lidově demokratické, později socialistické společnosti (včetně nové struktury sportu) provázeného diletantismem, pošlapáváním minulosti a lidské důstojnosti.
Jako kdysi v hokejové šatně usedli vedle sebe brankář Zlatko Červený, obránce Antonín Španinger a útočník František Mizera. Ve vzpomínkách přivedli s sebou také velkého kamaráda Čeňka Píchu, kterého už netrápily pozemské starosti. S uvedenou trojicí jsem se potom setkával jednotlivě. „Zlaťák“ Červený, jenž bydlel nedaleko budějovického špitálu, mi počátkem března v devadesátém jako první nalil štamprličku, když jsem zvesela vycházel z porodnice čerstvě seznámený s prvorozeným synem. Nejdéle a nejčastěji jsme se vídali s Antonínem Španingrem. V paneláčku v Havlíčkově kolonii, na „zimáku“ i na jeho milované chatě u Římova.
Dlouholetý kapitán ligového týmu a rovněž stavbyvedoucí druhého nejstaršího ledového stánku na českém území František Mizera mě uvítal doma v poklidné vilové čtvrti na pravém břehu Vltavy. Jeho skorosousedem byl další mistr světa z devětačtyřicátého František Vacovský. Zlaté medaile ze Stockholmu přivezli spolu s nimi pod Černou věž i zmiňovaný Čeněk Pícha a také Jiří Macelis. Tento univerzál, jemuž trenéři svěřovali úkoly v obraně i útoku, měl od procesu s hokejovými reprezentanty zakázaný pobyt v rodných Budějovicích. Bezprecedentní výplod komunistické justice nikdo nezrušil do „Mácova“ skonu v roce 1998. Navštívil jsem ho v Hodoníně, kde bydlel U Červených domků.
V klubové kanceláři a při dalších příležitostech jsme probírali všechno možné, ale řeč se především stáčela k událostem z roku 1950, kdy režimníci nepustili vyladěné národní mužstvo do Londýna k obhajobě světového primátu. Státní bezpečnost pozatýkala deset hráčů, k nimž přiřadila hvězdného gólmana Bohumila Modrého, jenž se vzdal reprezentace rok předtím, spolu s Mojmírem Ujčíkem, vedoucím hospůdky U Herclíků poblíž pražského Národního divadla (jeho bratr Zdeněk hrál za Spartu), a vyfabulovala proces s „protistátní skupinou“ označenou Modrý a spol.
V říjnu 1950 vynesl Státní soud rozsudky odnětí svobody v úhrnné výši sedmdesát sedm a půl roku:
Bohumil Modrý – 15 let
Augustin Bubník – 14 let
Stanislav Konopásek – 12 let
Vladimír Kobranov – 10 let
Václav Roziňák – 10 let
Josef Jirka – 6 let
Zlatko Červený – 3 roky
Mojmír Ujčík – 3 roky
Jiří Macelis – 2 roky
Přemysl Hainý – 1 rok
Antonín Španinger – 8 měsíců
Josef Štock – 8 měsíců
Vedle pobytu ve věznicích a lágrech zatížil soud obviněné ještě finančním postihem, šestici s nejvyššími tresty navíc konfiskací majetku a ztrátou občanských práv po dobu deseti let po odpykání „trestu“. Hokejisté se ničím neprovinili, pokud nebereme v potaz nadávky určené politickým představitelům („… na Gottwalda serem…“) ve chvíli, kdy se dozvěděli, že nesmí odcestovat na mistrovsví světa, a zapojení některých z nich do rvačky vyprovokované estébáky. Na základě soudního spisu čítajícího 584 stran si však vyslechli obvinění z velezrady, úmyslů zničit nebo rozvrátit lidově demokratické zřízení, jakož i hospodářskou a společenskou soustavu republiky. Znělo to neuvěřitelně.
Hokejoví šampióni alespoň neskončili tragicky jako poslankyně Milada Horáková, generál Heliodor Píka a další nevinné oběti, jimž noví mocipáni za asistence ruských poradců nachystali smrt provazem. Komunisté chtěli ukázat sílu a vyvolat strach. Nutno říci, že se jim to povedlo. Muži na bruslích byli pro ně nebezpeční širokou popularitou, ale i tím, že disponovali mnoha kontakty po celém světě. Někteří je pohotově využili a brzy po únorovém puči v naší zemi roku 1948 za různě dramatických okolností zvolili život ve svobodném zahraničí. Z těch nejznámnějších do exilu odešli Josef Maleček, Jaroslav Drobný, Miroslav Sláma, Oldřich Zábrodský, Zdeněk Marek.
Představa, že budou následovat další, jistě nacházela opodstatnění, a konstrukce, byť trochu paranoidní, že československý tým v Londýně vybojuje zlaté medaile a následně v kompletním složení zůstane na Západě, byla z reklamního pohledu pro zločinnou vládnoucí garnituru zcela nepřijatelná. Nejspíš proto se mužstvo muselo vrátit z ruzyňského letiště a hráči se stali objektem pronásledování. Zatčeným se přičítalo k tíži jejich hlasování o emigraci během švýcarského zájezdu, jejich styky s cizinci, znalost jazyků, pokusy propašovat necenzurovanou korespondenci nebo nějaké předměty přes hranice (Zlatko Červený měl odvézt kabát Oldřichu Zábrodskému).
Proces byl zinscenovaný dopředu, stejně jako vynesené tresty. Obhajoba vedená advokáty ex offo zůstávala neúčinná, taktéž odvolání proti rozsudkům, které bylo zamítnuté v plném rozsahu. Zatýkání odstartovalo v pondělí 13. března 1950, přesně v den, kdy na třech londýnských stadionech začínal bez obhájců titulu světový šampionát. Hráči v pražském Tyršově domě uslyšeli definitivní verdikt, že se nejede nikam (pod směšnou záminkou neudělení vstupních víz našim rozhlasovým reportérům – platná víza si veřejnost mohla prohlédnout za výkladem Britské informační služby v ulici Na Příkopech) a zamířili do hospůdky U Herclíků zapít frustraci a také narození Macelisova syna.
Věděli, že funkcináři jim lhali ohledně víz. Falešné zprávy rozšiřovala i státem ovládaná média. „Spatřil jsem víza ve výkladní skříni na vlastní oči. Houfovali se tam lidé, ale když jsem šel druhý den stejnou cestou, obklopovala rohovou budovu britského střediska vysoká prkenná ohrada,“ dosvědčoval po čtyřech desítkách let František Mizera, jenž vypadl z kádru pro šampionát kvůli zranění třísel, ale vyřizoval si v Praze formality a lékařské prohlídky, aby v pozdějším termínu mohl odcestovat s B-týmem do Polska. U Herclíků rostla nervozita a když se zvedli od stolu dva provokatéři, nastala mela. „Chlap popadl Roziňáka za sako, až mu utrhl knoflík. Šel jsem Vaškovi na pomoc,“ líčil Zlatko Červený.
Ozvaly se píšťalky, do lokálu vtrhlo komando a nakládalo hokejisty do antonů. V první várce zatčených se ocitl Zlatko Červený, zatímco Antonín Španinger s Čeňkem Píchou stihli utéct zadem. „Přes kuchyni jsem to vzal na dvůr a po schodech na pavlač. Přes jeden byt jsem se dostal na střechu a odtud spatřil přikrčeného Čendu Píchu. Odjeli jsme vlakem do Budějovic, ale jako člen vojenského ATK jsem se druhý den hlásil znovu v Praze. Přišli si pro mě na trénink,“ popisoval Antonín Španinger, kterého s dalšími vojáky Augustinem Bubníkem, Přemyslem Hainým, Josefem Jirkou, Vladimírem Kobranovem a Josefem Štockem umístili v nechvalně proslulém Domečku na Hradčanech.
Čeněk Pícha měl štěstí. Absolvoval „pouze“ výslech v budějovické Lannovce. Tři dny po zátahu skončil v rukou StB Jiří Macelis. Zatkli ho v obchodním domě Brouk a Babka, kde dělal vedoucího oddělení a se řetězy na rukou jej eskortovali za ostatními na „čtyřku“ do Bartolomějské v Praze. Poslední přibyl 24. března do vazby Bohumil Modrý. Ze skupiny zatčených vyčníval jako největší osobnost a posléze odešel od soudu s nejhrozivějším rozsudkem. Možná i kvůli výpovědím jednadvacetiletého Augustina Bubníka, který v Domečku dostal ohromné nakládačky a prožil si doslova očistec na zemi. Bohumil Modrý zemřel již roku 1963 následkem utrpení v Jáchymově.
Zacházení se zadrženými v Domečku si nezadalo s praktikami německých gestapáků, jak je charakterizovali přeživší po skončení druhé světové války. Však také šéf tohoto zařízení Pergl, jenž disponoval arzenálem mučicích nástrojů, získal přezdívku Gestapák Suchá Lípa. „Po výsleších mi obvykle poručili vyklidit celu. Zůstalo jen vědro na potřebu. Pochodoval jsem podél zdi bez spánku a bez jídla. Každou hodinu mě navíc nutili dělat dřepy a kliky. Trvalo to den a noc, někdy déle,“ nevytěsnil už nikdy z paměti Antonín Španinger. „Měl jsem hrozný hlad. V okně byla mříž a přes ní síto. Jednou vletěl dírou dovnitř vrabčák. Nezbývaly síly, ale kdybych ho chytil, snědl jsem ho i s peřím.“
Zbývající hokejisté z civilních klubů strávili sedmiměsíční vazbu z větší části na Pankráci. Zažili bití a ponižování. „Dostal jsem tolik ran do obličeje, že se mi rozviklaly přední zuby. Později jsem si je mohl sám vytahovat rukou. Estébáci se vztekali, že nikdo z nás nic neví a nechce opakovat jejich návody. Seděl jsem v cele, kde nás bylo jednadvacet. Profesora Kosovského z Univerzity Karlovy přinášeli skoro po každém výslechu v prostěradle rozbitého a zkrvaveného,“ líčil Zlatko Červený, jemuž nemálo přitížila skutečnost, že jeho tatínek Jaroslav, kdysi člen záložní řady Káďa, Kolenatý, Červený ve fotbalové Spartě, získal angažmá v USA. Údajně tím propagoval nepřátelský Západ.
„Protistátní skupina Modrý a spol.“ se 6. října 1950 ocitla před soudem. V tajném líčení bez účasti veřejnosti a rodinných příslušníků se hokejisté dočkali odsouzení za skutky, které nespáchali a ani nechtěli spáchat. Jediné, čeho se opravdu dopustili, byly řeči proti režimu, jakých se všude vedlo na tisíce. Podle verdiktu Státního soudu se však provinili velezradou, trestnými činy pobuřování či hanobení ústavních činitelů. A dostali drakonické tresty. Zlatko Červený se marně hájil před senátem: „Cítím se vinen jedině tím, že jsem se jako reprezentant opil a potom, že jsem oplatil ránu. Prohlásil jsem, že by bylo lepší zabalit hokej. Ať si ho zahrají ti páni, kteří nás nepustili do Londýna.“
Z Pankráce, kde si oproti hradčanskému Domečku připadali jako v ráji, propustili Antonína Španingra a Josefa Štocka 22. listopadu 1950. Převeleli je k útvarům, ale za pár dní je poslali k PTP do Plaveckého Podhradí u Komárna. Fungovalo tam zařízení na způsob vojenského koncentráku, kde museli nasloužit dobu strávenou za mřížemi. Na Jihočecha čekal ještě zbytek vojny v Komárně a Trenčíně. Návrat domů mu zpestřil dopis od Státního soudu, ve kterém stálo, že všichni zločinci skupiny Modrý a spol. mají povinnost uhradit náklady trestního řízení a každý zvlášť náklady výkonu svého trestu. Rodák z Přísečné u Českého Krumlova si přečetl cifru pět tisíc korun.
Zbývající odsouzené přemístili z Prahy do věznice na Bory v Plzni a posléze je rozvezli do lágrů, oficiální terminologií označovaných jako nápravně pracovní tábory. „Na Borech nás vítali: Tak už vás tu máme, vy gauneři, syčáci. Zradili jste vlast, lumpové. A nestoudně zesměšňovali Božu Modrého, z jehož krásných hustých vlasů vystříhali na hlavě kříž a chechtali se tomu,“ poukázal Zlatko Červený na chování dozorců, v nejednom případě skoro negramotných. Navzdory těžké situaci si z nich dokázal vystřelit Jiří Macelis: „Při nakládce železa do vagonů ve Škodovce jsem celý den nosil metrovou trubku sem a tam. Bachaři jen tupě přihlíželi, jak dobře pracuju.“
Pro úsměvy, byť skryté, však nebylo místo v jáchymovském táboře Bratrství, kde se těžil uran a vládly podmínky hodné ruských gulagů (hokejisty s nejvyššími tresty později přesunuli do relativně mírnější štace v Bytízu u Příbrami). „Při práci se sbíječkou jsem si zlomil zápěstí, ale nemohl jsem pomýšlet na ošetření. Doktor dělal jenom jednu věc – trhal zuby,“ poznamenal Jiří Macelis, jenž chodil v mundůru označeném červenou barvou. Znamenalo to, že političtí vězni jsou bezcenní, na rozdíl od skutečných deviantů s rejstříkem zatíženým vraždami, násilnostmi a loupežemi. „Kromě dřiny v podzemí jsem zažil týrání nejrůznějšího druhu,“ rozšířil svědectví brankář Zlatko Červený.
Hokejisté makali v jáchymovských dolech a sotva se vrátili ze šichty, poslali je na brigádu. O sobotách, nedělích, pořád dokola. Neexistovalo volno. „Betonovou desku deset krát deset metrů polévali bachaři v zimě vodou a po zamrznutí tam nechali dvě hodiny stát vězně na boso. Kdo šel na noc do korekce, dostal k večeři silně opaprikovaný guláš, ale žádnou tekutinu. Nezbývalo, než si načůrat do ešusu, vychladit na okně a pít,“ poodhalil Zlatko Červený táborovou praxi. Nástupce Bohumila Modrého v národním mužstvu (plán se nenaplnil kvůli popisovaným událostem) se nakonec dostal na svobodu pár měsíců před vypršením trestu. Vytáhl ho vlivný boss karlovarského hokeje.
Po návratu z vězení na hokejisty mnoho lidí plivalo, častovalo je urážkami nebo se od nich odvracelo. Pod tlakem komunistické propagandy i z vlastní tuposti. Skvělí sportovci a po osobním setkání musím potvrdit, že také charakterní, féroví a čestní chlapi, před procesem vynášení do nebes, najednou těžko sháněli zaměstnání a měli potíže s hokejovým angažmá. Jiří Macelis našel svoji rodinu namačkanou v jediné místnosti – předtím bydlel ve vile – a dostal příkaz do dvaceti čtyř hodin opustit České Budějovice. Díky bývalému sekretáři AC Stadionu Janu Tesařovi se uchytil v Karlových Varech. Pracovně i v ligovém týmu, kde se k němu připojil Zlatko Červený.
Jenže v třiapadesátém se Jiří Macelis odmítl zúčastnit pietního aktu za zesnulého moskevského vazala Gottwalda a šel znovu za mříže. Po pár dnech jej vysvobodil krajský prokurátor Dušek, hokejový nadšenec, ale kategoricky zavržená nabídka stát se konfidentem poslala elitního bruslaře na dlažbu. Přes Kolín doputoval do Hodonína, kde přežil další konflikty s režimem i zásah bleskem při rybaření, který ho nasměroval do invalidního důchodu. Při úplném zrušení rozsudků nad všemi reprezentanty v roce 1968 se zjistilo, že pod Macelisovou výpovědí se nachází falešný podpis. „Nepodepsal jsem nic,“ ujistil polistopadový předseda Konfederace politických vězňů v okrese Hodonín.
Zlatko Červený se mohl vrátit do jihočeské metropole. Chytal za Slavoj, později přešel na trenérskou dráhu. S přibývajícím věkem doléhaly na jeho zdraví následky pobytu v jáchymovském pekle. Po zhroucení totalitního režimu v listopadu 1989 však nabral novou energii, která mu trochu prodloužila život. Propagoval vydání knihy Ztracená léta – příběh hokejového zločinu (z pera Vladimíra Škutiny a Roberta Bakaláře) a snažil se připomínat hlavně mladé generaci naše pokroucené dějiny. Dres budějovického Slavoje oblékal také Antonín Španinger, v padesátých létech jeden z nejlepších obránců na evropském ledě. Jako oběť nechutné politické hry však jen přihlížel slávě jiných hráčů.
Z českobudějovické ekipy, která v létech 1949 a 1950 slibně vykročila za reprezentační kariérou, byl přesto Antonín Španinger jediný, kdo ještě oblékl nejcennější dres, byť pouze ve dvou utkáních proti Švédům v sezoně 1955–56. Nepustili ho na šampionát do Stockholmu 1954, neboť „si nezasloužil cti, kterou náš pracující lid prokazuje svým nejuvědomělejším a nejlepším sportovcům.“ Podobné argumenty mu zatarasily cestu na mistrovství světa a zároveň olympiádu v italské Cortině 1956, ačkoliv měl již na míru ušitý oblek. Psalo se o něm také, že ohrozil plnění pětiletého hospodářského plánu, když při fotbale sestřelil balonem protihráče. Neprodal však svoji čest a nepřijal nabízenou spolupráci s StB.
Národní mužstvo se zásahem nejvyšších domácích orgánů nezúčastnilo nejen šampionátu v Londýně 1950, ale také následujícího světového turnaje v Paříži 1951. Na scénu se vrátilo při olympiádě v Oslu 1952. Dres se lvíčkem (ten byl v padesátých létech uvězněný v pěticípé hvězdě importované z Ruska) však již neoblékla většina hráčů ze zlaté éry. Z mistrů světa 1949 reprezentoval jen tehdejší benjamínek Miloslav Charouzd a kapitán Vladimír Zábrodský, jemuž někteří odsouzení přisuzovali nekalou roli v jejich případu. Pro „šéfovu“ domnělou zradu kamarádů se však nenašel důkaz ani motiv. Z nominovaných do Londýna si zahráli jen Miloslav Blažek, Václav a Vlastimil Bubníkové.
Ladislav Lhota
