22.05.2021
Vrcholovou scénu opustil jeden z posledních mohykánů hráčské generace, která mezi mantinely prožila úvodní dvě dekády 21. století. Obránce René Vydarený (6. 5. 1981) s kapitánským céčkem na budějovickém dresu vyslechl sirénu ukončující základní část extraligového ročníku 2020–21, obklopený spoluhráči zapózoval před objektivy a posmutněle odkráčel do šatny. Bez potlesku z tribun vyklizených kvůli koronaviru.
Č. BUDĚJOVICE – Vyrůstal se dvěma staršími sestrami (o deset a čtrnáct let), které velmi intenzivně prožívaly u obrazovek pražský světový šampionát v pětaosmdesátém. Čechoslováci po delší době vybojovali zlato a byla kolem toho velká sláva. „Může to mít přímou souvislost s tím, že mě sestry spolu s mamkou jako čtyřletého odvedly na zimní stadion. Z tehdejších mistrů světa, kteří hráli za Slovan, jsem ještě viděl na ledě Dušana Paška. S kapitánem národního týmu Daro Rusnákem jsem se osobně seznámil při oslavě slovenského stříbra v roce 2012,“ povídá bratislavský rodák, jenž v metropoli na Dunaji odmaturoval a krátce po přijetí na vysokou školu se vydal do světa.
Na studium už nezbyl čas. Účastník dvou šampionátů osmnáctiletých a dvou mistrovství světa dvacítek křižoval pět let zámořská kluziště. Vítězství v juniorské QMJHL vyšperkoval na vrcholu sezony 1999–2000 ziskem prestižního Memorial Cupu (vše v dresu Rimouski Oceanic), potom vyzkoušel profesionální soutěže IHL (Kansas City Bades), AHL (Manitoba Moose, Hamilton Bulldogs), krátce i ECHL (Columbia Inferno). Nepronikl však do NHL, ač byl roku 1999 draftovaný jako 69. v celkovém pořadí klubem Vancouver Canucks (později ho vyměnili do Montrealu). „Je to jedna z věcí, která mi v životě nevyšla. Bohužel,“ krčí rameny.
V sedmnácti získal první kontakty s dospělým hokejem. Do prvoligové Trnavy dojížděl s Michalem Hudcem, spoluhráčem ze staršího dorostu bratislavského Slovanu. Po návratu z Ameriky odehrál extraligovou sezonu za mateřský klub a jako platný člen sestavy pomohl vybojovat slovenský titul. „O rok starší Miško Hudec měl už během play off podepsaný přestup do Budějovic. Dopadlo to tak, že Jihočeši sháněli k útočníkovi ještě beka, slovo dalo slovo a stěhovali jsme se spolu,“ přibližuje okolnosti svého příchodu pod Černou věž. „Hrál se tady parádní hokej,“ připomíná nadšeně éru trenéra Josefa Jandače, která vyvrcholila bronzovou medailí v roce 2008.
Ve zbytku profesionální kariéry vystřídal René Vydarený jen tři kluby – o dva méně, než předtím v zámoří. „S Budějovicemi nás potkalo trochu hluché období, což vyústilo v můj odchod do Sparty na půl sezony 2009–10. Potom jsme hráli na jihu Čech zase dobrý hokej, začínal Milan Gulaš, který se teď vrací domů, ale skončilo to stěhováním do Hradce,“ ohlíží se za etapou useknutou letopočtem 2013. Všichni hráči s platnými kontrakty museli narychlo přivyknout novému prostředí u soutoku Labe s Orlicí, zatímco pod střechou Budvar arény vstával z popela znovuvzkříšený Motor. „V Hradci nastal okamžik, kdy jsem začal uvažovat o sportovním loučení,“ přiznává.
Královéhradecký dres oblékal celou pětiletku. Jeden rok mu připevnili na hruď kapitánský symbol. „Věděl jsem, že půjdu zpátky do Budějovic, odkud mám manželku a kde jsem se usadil s rodinou. Řešili jsme to vzhledem ke skutečnosti, že dcera Anetka se přiblížila školnímu věku. Stál jsem před rozhodnutím, zda uzavřít hráčskou dráhu na úrovni extraligy nebo pokračovat o soutěž níž. Vyhrál hokej a vůbec nelituju. Stihl jsem i návrat do extraligy,“ usmívá se. Za Motor odkroutil tři „prospalovské“ ročníky, prostřední z nich byl postupový. „Sezonu 2019–20 si budu připomínat mezi nejlepšími,“ říká.
Zato obrázek následujícího ročníku 2020–21, kterému navždy zůstane covidová nálepka, si nejspíš nenechá zarámovat. Jihočeský zástupce se vrátil mezi elitu po sedmiletém odříkání, jenže nenaplnil ambice. K pouhým deseti vítězstvím (jenom šest s plným počtem bodů) nastřádal dvaačtyřicet porážek a základní část, potažmo celou sezonu, uzavřel na poslední, čtrnácté příčce. „Spoustu výsledků jsme ztratili ve třetí třetině. Asi nikdy jsem nezažil tolik proher za jediný rok. Hrálo se bez diváků, s klukama jsme se ani pořádně nerozloučili kvůli covidu. Jenom jsme trochu poseděli v kabině po posledním zápase. Přesto musím říct, že trénovat pod Vencou Prospalem pro mě byl velký zážitek.“
Hokejista křtěný Dunajem se těšil značné trenérově důvěře. Šuškalo se, že budějovický lodivod v sezoně 2019–20 doporučoval zkušeného beka do slovenské reprezentace. „Spíše to byla typická Vencova nadsázka. Znal se osobně s koučem nároďáku Craigem Ramsayem a někde prohodil, že se mu zmíní při prvním setkání. Víc bych za tím nehledal,“ pobaveně mávne rukou účastník šesti světových šampionátů a olympiády v Soči 2014. Ve slovenských barvách absolvoval bezmála stovku mezistátních duelů. „Dostal jsem se do výběru, když skončila naše zlatá generace. První rok jsme byli pátí. Následoval útlum a boj o záchranu. Ale za trenéra Vůjtka přišlo stříbro 2012,“ ohlíží se.
Párkrát vypadl z reprezentační nominace pro zranění. Podstoupil operaci ramena nebo také třísla. Podobné trable jsou údělem většiny ledových rytířů. René Vydarený se ale nezařadil k největším smolničkám. I proto vydržel do čtyřicítky. „Zdravotní stav je rozhodující a každý hokejista nemá takové štěstí. Během mojí kariéry se dost změnila hra a kvalita tréninku. Naši předchůdci byli po třicítce zhuntovaní. Jako mladý jsem si představoval, že to dám do dvaatřiceti. Posunul jsem to na třicet šest a každý další rok byl bonus. Z tohoto hlediska jsem si to užíval, ale v poslední sezoně se ozývala záda. Nevím, co by se stalo s mým tělem, kdybych podstoupil další letní přípravu,“ přiznává.
Po odevzdání výstroje se naturalizovaný Jihočech stal tatínkem v domácnosti. „Manželka chodí do práce, já hlídám děti. S Anetkou, která je v první třídě, se učím češtinu, abych si trochu vybrousil tu svoji slovensko-českou hatmatilku,“ culí se od ucha k uchu. „Čtyřletý Renda možná na podzim obuje brusle. Zkusíme to. Jenom si nejsem jistý, zda dokážu být na svoje děti tak tvrdý, jako jsem byl na sebe. Spíše to nechám na nich, ať si rozhodnou o svých cílech a jdou si za nimi,“ přemýšlí dnes už bývalý profesionál, jehož případné služby zaměstnávají mysl některých šéfů amatérských klubů. „Momentálně řeším trenérskou nabídku u mládeže,“ drží si detaily zatím pod kšiltovkou.
Ladislav Lhota
